5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

8 A 96/2025- 69 - text 12 8 A 96/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně: Dopravní podnik Karlovy Vary, a. s. IČ 48364282, sídlem Sportovní 656/1, 360 01 Karlovy Vary, zastoupená Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, 110 00 Praha 1 – Nové Město, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2025, č. j.: MMR-39140/2025-26 takto: I. Žaloba se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaný zastřešuje operační program s názvem „Integrovaný regionální operační program“, z něhož je spolufinancován projekt s registračním číslem CZ.06.06.01/00/22_039/0003734, s názvem „Obnova vozidel MHD“. V rámci tohoto projektu bylo ze strany žalobkyně realizováno zadávací řízení veřejné zakázky s názvem „Pořízení 4 ks nízkoemisních bezbariérových vozidel CNG pro DPKV pro rok 2024“ (dále jen „veřejná zakázka“ a „zadávací řízení“). 2. Na základě výsledku administrativního ověření Žádosti o platbu provedeného Řídicím orgánem Integrovaného regionálního operačního programu (dále jen „ŘO IROP“) nebyla žalobkyni opatřením poskytovatele dotace ze dne 10. 2. 2025 vyplacena část dotace poskytnuté z Integrovaného regionálního operačního programu v rámci dotčeného projektu ve výši 1 384 905 Kč, neboť ŘO IROP identifikoval porušení zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), a to v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky (dále jen „Opatření“ nebo „prvostupňové rozhodnutí“). 3. Dle ŘO IROP se jedná se o nepřiměřený výdaj vyplývající z nedůvodného odmítnutí nejvýhodnější nabídky v rámci veřejné zakázky. Tato částka představuje rozdíl mezi vybranou nabídkou a nabídkou nejvýhodnější. 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 24. 2. 2025 námitky (dále jen „námitky“), které byly žalobou napadeným rozhodnutím ministra pro místní rozvoj č. j.: MMR-39140/2025-26 ze dne 2. 6. 2025, (dále jen „napadené rozhodnutí“) shledány nedůvodnými a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. 5. Jádrem předmětného sporu je posouzení otázky, zda žalobkyně porušila základní zásady 3E tím, že odmítla nejvýhodnější nabídku bez využití postupu dle ust. § 46 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“). Zásadní je v tomto tedy posouzení povinnosti versus možnosti využít výzvu dle § 46 ZZVZ, aby to bylo v souladu s Obecnými pravidly pro žadatele a příjemce, verze 3. platnost od 14. 8. 2023 (dále jen „Obecná pravidla“). 6. Dle žalovaného zadavatel postupoval v rozporu se zásadami 3E konkrétně tím, že se rozhodl vyloučit účastníka BusPlan Import s.r.o., se sídlem Rybná 716/24, Staré Město, 110 00 Praha 1, IČO: 10743201 (dále jen „BusPlan“) ze zadávacího řízení na Veřejnou zakázku pro naplnění důvodů dle § 48 odst. 2 písm. a) ZVZZ, aniž by využil možnosti dané mu v § 46 odst. 1 ZZVZ, tedy vyzvat účastníka k objasnění nebo doplnění nabídky, ačkoli účastník předložil ekonomicky výhodnější nabídku a jednalo se tak o nesrovnalosti nabídky, které mohly být zhojeny postupem dle § 46 ZZVZ. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 7. Žalobkyně předně namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to zejména z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného odůvodnění při vypořádání jejích námitek a z důvodu jeho nesrozumitelnosti, a dále proto, že odůvodnění výše uložené finanční korekce neodpovídá zákonným požadavkům a je nepřezkoumatelné. 8. Vyloučený účastník BusPlan nepodal nabídku v souladu se zadávacími podmínkami, přičemž šlo o podstatnou část nabídky. V nabídce zcela chyběly následující části: Příloha č. 2 smlouvy (Servisní vybavení a školení), a Příloha č. 3 smlouvy (Seznam poddodavatelů). Technická specifikace byla v jiném než požadovaném jazyce. 9. Postup žalobkyně odpovídal ZZVZ, Obecným pravidlům i judikatuře Nejvyššího správního soudu, kterou žalovaný dezinterpretuje. Příloha č. 2 měla specifikovat část plnění zahrnutou v ceně. Účastník tedy nenabídl kompletní plnění. Nebylo jasné, jak jako zprostředkovatel zajistí servisní vybavení a školení, přičemž nešlo o administrativní opomenutí, ale o zásadní nedostatky, doplněné dalšími vadami (např. požadovaný jazyk). Nabídka byla připravena laxně, bez snahy vady vysvětlit či doplnit. Ustanovení § 46 ZZVZ slouží jen k odstranění bagatelních či formálních pochybení, nikoli zásadních vad, jako je ignorování požadavku na český jazyk. To není administrativní chyba, ale vědomé porušení zadávacích podmínek. Judikatura potvrzuje, že § 46 ZZVZ není určen k napravování chyb profesionála. 10. Pokud by u dotovaných zakázek měla existovat – v rozporu s jasnou dikcí ZZVZ – paušální povinnost aktivovat vždy § 46 ZZVZ, pak by taková povinnost měla být jasně stanovena v Obecných pravidlech. 11. Doplnění české verze technické specifikace by znamenalo riziko materiální změny nabídky, což nelze tolerovat. Ani úřední překlad by toto neřešil. Požadavek na češtinu má smysl pro transparentnost, jeho ignorování by mohlo vést k nerovnosti vůči jiným dodavatelům. 12. Nabídka byla nekompletní, v rozporu se zadávacími podmínkami a zpracována neprofesionálně. Zadavatel proto oprávněně nepřistoupil k výzvě dle § 46 ZZVZ. Argumentace žalovaného o povinnosti opakovaně vyzývat k doplnění nemá oporu v právu ani v praxi. Využití § 46 ZZVZ nemění ekonomickou výhodnost nabídky, a proto nelze dovozovat automatické porušení zásad 3E. Žalobkyně postupovala jako řádný hospodář, zvážila všechny okolnosti, včetně negativních referencí o účastníkovi, a rozhodla se správně. Vzala v úvahu i vlastní negativní zkušenost s účastníkem, který v minulosti nedodal slíbenou cenovou nabídku ani po urgencích, což zapadá do kontextu jeho neprofesionality. Tento faktor spolu s dalšími informacemi z trhu (např. nezaplacené plnění subdodavateli) vedl k rozhodnutí nevyužít § 46 ZZVZ. Nešlo o důvod vyloučení dle § 48 odst. 5 písm. d) ZZVZ, ale o manažerské rozhodnutí, které je právem zadavatele a v souladu se zásadami 3E. Žalovaný se k těmto důvodům vůbec nevyjádřil, čímž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 13. Další podstatnou skutečností je to, že účastník nabízí autobusy turecké značky BMC, vyráběné ve třetí zemi bez smlouvy o přístupu k veřejným zakázkám. Zadavatel měl tedy i jinou zákonnou možnost vyloučení dle § 168 odst. 1 ZZVZ, což vyplývá z Celního kodexu Unie a Směrnice 2014/25/EU, kterou ZZVZ transponuje. Zadavatel měl proto možnost vyloučit účastníka i dle § 168 odst. 1 ZZVZ. Tento důvod by nevyřešilo ani doplnění nabídky podle § 46 ZZVZ. 14. Žalovaný zcela ignoruje, že i při vyloučení dle § 48 odst. 2 písm. a) ZZVZ byly splněny podmínky pro vyloučení dle § 168 odst. 1 ZZVZ. Postup žalobkyně byl tedy v souladu se ZZVZ i zásadami 3E. Smyslem zásad 3E není za každou cenu vybrat dodavatele s nejnižší cenou, ale zajistit hospodárnost, efektivnost a účelnost, jak potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu (1 Afs 20/2008-152). Povinnost využít § 46 ZZVZ nevyplývá z žádného právního předpisu ani z Obecných pravidel – jde o možnost, nikoli povinnost. Porušení zásad 3E lze dovodit jen tehdy, pokud zadavatel postupuje svévolně bez odůvodnění. V tomto případě žalobkyně jasně vysvětlila důvody svého postupu. 15. Judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudky 3 Afs 179/2023–30 a 5 Afs 56/2023–43) uvádí, že povinnost vyzvat k doplnění nabídky může vzniknout výjimečně, zejména pokud je nabídka výrazně levnější (o 16–25 %). V nyní posuzovaném případě činí rozdíl pouze cca 5 %, což tuto podmínku nesplňuje. NSS potvrzuje, že § 46 ZZVZ zůstává fakultativní a jeho nevyužití není automaticky porušením zásad 3E. 16. Centrum pro regionální rozvoj České republiky v minulosti uvedlo, že zadavatel má dvě rovnocenné možnosti: využít § 46 ZZVZ nebo vyloučit dodavatele dle § 48 odst. 2 písm. a) ZZVZ. Ani jednu možnost tehdy neoznačilo za rozpornou se zásadami 3E. Nynější odlišný přístup je v rozporu se zásadou legitimního očekávání, jak potvrdil i Nejvyšší správní soud. 17. Žalovaný tvrdí, že ŘO IROP nikdy netvrdil povinnost aplikace § 46 ZZVZ, ale současně vytváří konstrukci, že zadavatel jej musí využít alespoň jednou. Tento závěr nemá oporu v právních předpisech ani v judikatuře. Povinnost by musela být jasně stanovena v dotačních podmínkách, což se nestalo. Ukládání povinnosti ex post je nepřípustné. 18. Dle žalobkyně se jedná o argument ad absurdum: Pokud by platilo, že jedna výzva vždy zajistí dodržení zásad 3E, pak by zadavatel musel opakovat výzvy, dokud dodavatel nesplní vše. ŘO IROP i žalovaný ignorují, že § 46 ZZVZ je fakultativní a jeho použití závisí na manažerském rozhodnutí zadavatele. V daném případě šlo o závažné vady nabídky, nikoli marginálie, proto nevyužití § 46 ZZVZ bylo odůvodněné. 19. Rozhodovací