3 Ads 2/2003 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 2/2003- 60 - text č. j. 3 Ads 2/2003 – 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně A.W., zastoupené JUDr. Pavlem Zouplnou, Smetanovo nábř. 7, Ostrava, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 2000 č. xxx vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 Cao 140/2001, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2001, č. j. 2 Cao 140/2001 - 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Opravným prostředkem ze dne 5. 5. 2000 podaným ke Krajskému soudu v Ostravě se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 4. 2000, č. xxxx, kterým jí byla zamítnuta žádost o přiznání vyrovnávacího přídavku, resp. rozdílu mezi vypláceným důchodem ze Slovenské republiky a důchodem, který by jí náležel bez ohledu na Smlouvu mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení – vyhl. č. 228/1993 Sb. (dále též ,,Smlouva“). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2000, č. j. 38 Ca 97/2000 - 7 byl opravný prostředek žalobkyně odmítnut s odůvodněním, že vysvětlující dopis žalované ze dne 10. 4. 2000 není správním rozhodnutím podle ust. § 86 zákona č. 582/1991 Sb. o důchodové dávce podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a není proti němu přípustný opravný prostředek podle ust.§ 89 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. a § 250 l odst. 1 o. s. ř., o kterém by rozhodoval soud. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2000, č. j. 2 Cao 284/2000-13 bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno a vráceno Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu písemnost odpůrce ze dne 10. 4. 2000 je vzhledem ke svému obsahu rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení, nikoliv jen písemným vyrozuměním nebo sdělením nebo informací o stavu věci. Rozhodnutí odpůrce ze dne 10. 4. 2004 číslo 435 729 154/160 ve formě dopisu je přezkoumatelné soudem podle části páté o. s. ř. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalované přezkoumal a rozsudkem ze dne 3. 4. 2001 č. j. 38 Ca 97/2000 - 24 potvrdil s odůvodněním, že žalobkyně nesplňuje podmínky nároku na starobní důchod podle právních předpisů o důchodovém zabezpečení platných v České republice, ani nárok na vyrovnávací přídavek, který není zakotven v těchto předpisech jako důchodová dávka. Rovněž smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená mezi Českou a Slovenskou republikou nemá ustanovení, ze kterého by vyplýval nárok na vyrovnávací přídavek ke starobnímu či jinému důchodu přiznanému a vyplácenému nositelem důchodového zabezpečení jednoho smluvního státu od nositele důchodového zabezpečení druhého smluvního státu. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 27. 4. 2001 odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, č. j. 2 Cao 140/2001 - 38 rozsudek krajského soudu potvrdil s odůvodněním, že na území České republiky žalobkyně nezískala žádnou dobu zabezpečení a na území této republiky jí také nevznikl nárok na starobní důchod. Námitka žalobkyně, že aplikací Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou a Slovenskou republikou je v daném případě porušována všeobecně uznávaná zásada, že aplikací mezinárodní smlouvy nemohou být dotčeny pro občana výhodnější vnitrostátní předpisy, není v tomto případě důvodná. Aplikací této smlouvy nebyla dotčena práva žalobkyně podle předpisů České republiky o důchodovém pojištění, protože žalobkyni podle předpisů České republiky o důchodovém pojištění, tj. podle zák. č. 155/1995 Sb. nárok na starobní důchod vůbec nevznikl. Současně Vrchní soud v Olomouci žalobkyni poučil, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 15. 2. 2002 dovolání, ve kterém poté, co popisuje současnou právní úpravu rozsahu a způsobu hodnocení dob důchodového zabezpečení po rozdělení České a Slovenské federativní republiky, uvádí, že v roce 1997 přijal ministr práce a sociálních věcí České republiky jednostranné vnitrostátní opatření, podle kterého je možné v rámci odstranění tvrdosti zákona přiznat k důchodům, pro jejichž výši hodnotil slovenský nositel zabezpečení i dobu po roce 1992 tzv. vyrovnávací přídavek, resp. rozdíl mezi důchodem vypláceným v české měně ze Slovenské republiky a důchodem, který by náležel nebýt Smlouvy podle českých předpisů. Tato praxe je dle žalobkyně v souladu s dále uvedenou judikaturou. Problém je však v tom, že Česká správa sociálního zabezpečení a Ministerstvo práce a sociálních věcí nepovažují vyrovnávací příspěvek za dávku nárokovou, ale rozhoduje se o jejím přiznání v řízení o odstranění tvrdosti podle nikde v obecně závazných předpisech publikovaných, prakticky tajných kritérií, které mají ve své podstatě diskriminační charakter. Dávková komise tak zakládá právní nejistotu ve věcech důchodového zabezpečení a vydává zamítavá rozhodnutí, proti nimž nepřipouští opravný prostředek k soudu, ač se evidentně jedná o rozhodnutí o důchodu. Výše důchodu, není-li objektivně a předvídatelně vypočítaná, pak podstatně snižuje životní úroveň občanů, aniž je vina na jejich straně. Jestliže tedy důchodce předpokládal, že mu bude vyměřen důchod za dobu 40 roků zaměstnání v Československu a Česku, těžko se může smířit s důchodem v podstatně nižší výši pobíraným ze Slovenské republiky za československou a případně slovenskou dobu. Také pozdější valorizace důchodů jsou prováděny v závislosti na inflaci ve státě, který důchod přiznal, což může být jiný stát, než ve kterém občan žije. Např. v roce 1996 byly české důchody zvýšeny dvakrát, na Slovensku jen jednou. Tyto nesrovnalosti dle žalobkyně spolehlivě odstraňuje respektování základních principů mezinárodního smluvního práva, mezi něž patří zásada, vyjádřena jednak v preambuli Evropských prozatímních dohod RE o soustavách sociálního zabezpečení ve stáří, invaliditě a pozůstalých, jednak v článku pět o tom, že mezinárodní smlouvou nemohou být dotčeny výhodnější nároky podle vnitrostátních předpisů. Pokud by se měl tento problém řešit fakultativně odstraněním tvrdosti, pak samotné snížení nároků jen v důsledku uzavření sociální smlouvy je tvrdé, nikoli to, že žadatel pracoval před rokem 1993 více let na území českých historických zemí a pobírá slovenský důchod. Nerovnosti mohou být odůvodněny i v důchodovém zabezpečení, nikoli však samotným a jediným faktem, že stát, ve kterém občan trvale žije a jehož předpisům podléhá a které musí dodržovat, uzavřel smlouvu, která přináší tomuto občanovi snížení jeho důchodových nároků vnitrostátními předpisy zaručených. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud postavil svůj právní názor o správnosti napadeného rozhodnutí mj. na tom, že vyrovnávací přídavek není zvláštní dávkou, jejíž existence, podmínky přiznání atd., by musely být pozitivně upraveny ve smlouvě o sociálním zabezpečení nebo vnitrostátním předpise. Vyrovnávací přídavek je dle názoru žalobkyně část důchodu, který by náležel podle českých předpisů, kdyby neexistovala smlouva o sociálním zabezpečení. Pak by se doba československá hodnotila jako doba česká, jak to stanoví ústavní zákon č. 4/1993 Sb. Tomu, že vyrovnávací příspěvek existuje, nasvědčuje i dosavadní praxe Ministerstva práce a sociálních věcí. Pod názvem ,,rozdíl“ je přiznáván buď na základě rozhodnutí soudu nebo na základě rozhodnutí dávkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Praxe přiznání vyrovnávacího příspěvku byla přijata na základě judikatury a trvala do počátku devadesátých let. Rozdíl je tedy částkou, která vznikne odečtením slovenského důchodu vypláceného důchodci v České republice v české měně od částky důchodu, který by náležel podle českých předpisů nebýt smlouvy o sociálním zabezpečení. Přirozené právo, z něhož právo pozitivní pramení, nemůže dovést k jinému závěru, než k jakému došel i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 120/1998: ,, Skutečnost, že stát uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být v žádném případě občanu na újmu v jeho důchodových nárocích a nemůže ho proto krátit v jeho zákonných právech podle českých předpisů“. Přiznání vyrovnávacího přídavku ve výše uvedeném případě považuje žalobkyně za věc zásadního právního významu, proto se domnívá, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 241 odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR v dané věci připustil dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2001, čj. 2 Cao 140/2001-38 a tento rozsudek zrušil a uložil soudu ve věci znovu jednat a rozhodnout. Žalovaná se k dovo