5 As 25/2003 — Nejvyšší správní soud

5 As 25/2003- 83 - text č. j. 5 As 25/2003 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Bc. P. B., zast. advokátem JUDr. Miroslavem Kříženeckým, Advokátní kancelář Kříženecký, Machová, Pohanka, v.o.s ., se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti žalovanému: Bezpečnostní informační služba, se sídlem Praha 5, P. O. Box 1, PSČ 158 80, o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, č. j. 28 Ca 106/2001 – 51, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, č. j. 28 Ca 106/2001 – 51 s e z r u š u j e a v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2001, č.j. 531-19/2000-BIS-1. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a v plném rozsahu potvrzen rozkaz ředitele žalovaného ve věcech personálních č. 461/00 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka BIS. Důvod své kasační stížnosti spatřuje stěžovatel ve způsobu soudní interpretace a aplikace ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností . Meritum věci dle názoru stěžovatele spočívalo v tom, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru vycházelo z podkladů -služebního hodnocení- které opatřil žalovaný (BIS), ačkoli je měl opatřit Národní bezpečnostní úřad. Stěžovatel se opírá o § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 21. 11. 2000, že zpravodajské služby zajišťují a provádějí bezpečnostní prověrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí, dále vydávají a odnímají osvědčení těmto osobám. Stěžovatel tvrdí, že žalovaný nepochybně zpravodajskou službou je. Dále poukazuje na § 36 odst. 5 téhož zákona: „vyskytnou-li se po vydání osvědčení skutečnosti nasvědčující tomu, že osoba přestala splňovat některou z podmínek uvedených v § 18, je Národní bezpečnostní úřad oprávněn zajistit a provést opatření potřebná k ověření těchto skutečností“. Připomíná, že zákonem č. 363/2000 Sb. bylo s účinností od 22. 11. 2000 vloženo do zákona č. 148/1998 Sb. ustanovení, § 10a odst. 1, které při provádění bezpečnostních prověrek navrhovaných osob a vydávání a odnímání osvědčení certifikátů podle § 9 odst. 1 písm. a) přiznává zpravodajských službám postavení NBÚ. Nesouhlasí ani s právní konstrukcí vyslovenou soudem o výkladu a následné aplikaci výše uvedených ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., jako lex specialis k § 36 odst. 5 téhož zákona jako lex generalis. Díky tomuto vztahu speciality je zpravodajským službám dáno oprávnění vykonávat činnosti uvedené v § 36 odst. 5. Podle názoru soudu i žalovaného potom tedy zákonodárce vložením § 10a do zákona pouze lépe legislativně vyjádřil postavení zpravodajských služeb v procesu ochrany utajovaných skutečností. Stěžovatel konstatuje, že jde o tzv. mezeru v právu. Na základě výše uvedeného pak staví problém na polemice, proč by tedy v tomto konkrétním případě zákonodárce považoval za nutné § 10a zákona o ochraně utajovaných skutečností svěřovat zpravodajským službám oprávnění dané § 36 odst. 5, když by toto oprávnění vyplývalo zpravodajským službám již z ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Podle přesvědčení stěžovatele totiž novelizací zákona rozhodně nedošlo k pouhému lepšímu legislativnímu vyjádření, nýbrž došlo k přenesení pravomocí NBÚ na zpravodajské služby. Stěžovatel si samozřejmě uvědomuje, že bylo poněkud nelogické, aby zpravodajské služby měly oprávnění vydávat a odnímat osvědčení a neměly přitom oprávnění prověřovat skutečnosti důležité pro výše uvedené úkony. Zákonodárce jim však takovéto oprávnění nedal a následně svou chybu napravil tím, že zákon novelizoval. Stěžovatel má zato, že na danou situaci lze pohlížet i z poněkud jiného hlediska, a to výkladem čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tato ustanovení vytváří jednu ze základních ústavních zásad vyjádřených větou, podle níž může stát a jeho orgány činit pouze to, co je mu zákonem výslovně povoleno, naproti tomu občan může vše, co mu není zákonem výslovně zakázáno. Jestliže § 9 písm. a) zákona č. 148/1998 dává zpravodajským službám pravomoc zajišťovat, provádět bezpečnostní prověrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí a vydávat a odnímat těmto osobám osvědčení, potom je z pohledu výše uvedené ústavní zásady nutné vyložit toto ustanovení doslovně, ba dokonce restriktivně. Nelze tedy rozšířit pravomoc zpravodajských služeb i na činnosti uvedené v § 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb., které jsou výslovně svěřeny pouze NBÚ. K posledně uvedenému stěžovatel dodává, že se těmito argumenty soud vůbec nezabýval. Navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení, dále aby byla účastníku uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení o kasační stížnosti. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou a toto své přesvědčení opírá o nesprávný výklad zákona č. 148/1998 Sb. Citovaný zákon jasně vymezil i před novelou zákonem č. 363/2000 Sb. pravomoc zpravodajských služeb, tedy i BIS, provádět bezpečnostní prověrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí do služebního poměru a vydávat a odnímat osvědčení těmto osobám. Zákonodárce tak vyjádřil svůj záměr svěřit zpravodajských službám z důvodu charakteru jejich činnosti v celém rozsahu proces ochrany utajovaných skutečností ve vztahu k příslušníkům. To potvrzují i ostatní ustanovení, na které žalovaný poukazoval již ve vyjádření k žalobě, a to § 8 citovaného zákona, kde je taxativně vymezena činnost NBÚ bez jakékoli vazby na příslušníky zpravodajských služeb; dále ust. § 44 odst. 2 a ustanovení § 69 odst. 5 citovaného zákona před novelou zákonem č. 363/2000 Sb. Žalovaný tvrdí, že tato ustanovení v žádném případě neotevírají možnost postupu tak, jak ji žalobce vykládá, a to ani s použitím teorie práva. Zákonem č. 363/2000 Sb. došlo k přenesení pravomocí z NBÚ na zpravodajské služby, nedošlo však k rozšíření pravomocí zpravodajských služeb, ale k transparentnímu vyjádření procesního postavení zpravodajské služby při výkonu jejích pravomocí podle § 9 cit. zákona před novelou, a tím k odstranění legislativní nedokonalosti zákona. Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost je důvodná. Stěžovatel uplatňuje v kasační stížnost důvod uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jímž je nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, ve znění zákona č. 29/2000 Sb., bezpečnostní spis k navrhované osobě zakládá Úřad při zahájení bezpečnostní prověrky II., III. nebo IV. stupně. Úřad uvedený spis rovněž vede, doplňuje, eviduje a vyřazuje. U bezpečnostních spisů příslušníků zpravodajských služeb v případech podle § 9 odst. 1 písm. a) plní tyto povinnosti příslušná zpravodajská služba. Navrhovanou osobou se dle ust. § 8 odst. 1 písm. h) rozumí fyzická osoba navrhovaných k určení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Zákon o ochraně utajovaných skutečností dává § 8 odst. 1 písm. h) oprávnění Úřadu, rozuměno Národnímu bezpečnostnímu úřadu, oprávnění zajišťovat a v rozsahu stanoveném tímto zákonem provádět bezpečnostní prověrky fyzických osob navrhovaných k určení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Následující ustanovení výše uvedeného zákona, konkrétně v § 9 odst. 1 uvádí, že zpravodajské služby zajišťují a provádějí bezpečnostní prověrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí a vydávají a odnímají osvědčení těmto osobám. K postavení Bezpečnostní informační služby se vyjadřuje ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, když je zřízena Bezpečnostní informační služba jako ozbrojená zpravodajská služba České republiky. Dle § 36 odst. 5 zákona o ochraně utajovaných skutečností vyskytnou-li se po vydání osvědčení skutečnosti nasvědčující tomu, že osoba přestala splňovat některou z podmínek uvedených v § 18 (způsobilost k právním úkonům, předepsaný věk, bezúhonnost, zdravotní způsobilost, osobnostní způsobilost, bezpečnostní spolehlivost), je Úřad oprávněn zajistit a provést opatření