— Nejvyšší správní soud

6 A 19/2002- 38 - text 6 A 19/2002-38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce B. M., a. s., zastoupen Mgr. Petrem Papouškem, advokátem v Praze, Dukelských hrdinů 12, 170 00 Praha 7, proti Ministerstvu dopravy a spojů, nábř. L. Svobody 12, P. O. BOX 9, 110 15 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2001, čj. 28530/01-O130, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Magistrát hlavního města Prahy žalobci uložil podle § 106 odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) rozhodnutím ze dne 18. 6. 2001, čj. MHMP-38237/2000/DOP-O1/Fa, pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Žalovaný dne 30. 11. 2001 pod čj. 28530/01-O130 odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného včas žalobu u Vrchního soudu v Praze; tento soud již o věci samé do konce roku 2002 nerozhodl a podle přechodných ustanovení k reformě správního soudnictví byla věc spolu s ostatními neskončenými věcmi předána Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení (§ 130 a § 132 s. ř. s.). V žalobě žalobce namítl, že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně není dostatečně vymezena doba protiprávního jednání žalobce; počátek je určen dnem 31. 5. 1999, kdy bylo provedeno místní šetření, konec je však vymezen neurčitým označením „dodnes“. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí označení „dodnes“ bez dalšího vymezil jako ke dni vydání rozhodnutí 18. 6. 2001. Doba protiprávního jednání takto vymezená přitom neodpovídala době užívání prostor podnikatelem T. B., který se žalobcem uzavřel smlouvu o nájmu až dne 19. 10. 1999, ani době užívání prostor podnikatelem E. K., který smlouvu o nájmu uzavřel dne 19. 10. 1998. Žalobce dále namítal, že pravděpodobně nebyl seznámen s podklady rozhodnutí žalovaného; z tvrzení žalovaného totiž plyne, že si trvání protiprávního stavu správní orgán I. stupně průběžně ověřoval pravidelnými kontrolami, o kterých jsou vedeny záznamy. O těchto skutečnostech však žalobci není nic známo. Další námitka směřovala proti nepřesnému označení osob, které údajně prostory užívaly, a to pouze dodatky jejich obchodního jména. Žalobci tak byla uložena sankce za jednání někoho, kdo v době vydání rozhodnutí jako subjekt práva vůbec neexistoval. Dále žalobce upozornil na rozhodnutí magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 11. 1998, čj. DOP-R1/17101/98/La, kterým magistrát povolil prozatímní užívání prostor nacházejících se ve stanici metra IV. B Č. M. ke zkušebnímu provozu. Ani jedna z podmínek ve výroku rozhodnutí nestanoví, že by se prozatímní užívání netýkalo objektů obchodní vybavenosti ve stanicích; o tom se hovoří toliko v odůvodnění rozhodnutí. Žalobce byl přitom vázán jen výrokovou částí rozhodnutí. Konečně žalobce brojil i proti tomu, že se žalovaný nevypořádal s jeho odvolací námitkou týkající se výše pokuty; porušil tak ustanovení § 59 odst. 1 správního řádu, neboť odvoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumal v celém rozsahu. Ze správního spisu vyplynulo: Správní orgán I. stupně přípisem ze dne 7. 7. 1999 žalobci oznámil zahájení správního řízení ve věci správního deliktu podle § 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Vyšel z poznatku, že při místním šetření dne 31. 5. 1999 (v rámci kolaudačního řízení obchodní vybavenosti pro stanici metra Č. M.) zjistil, že dosud nezkolaudované prostory obchodní vybavenosti stanice metra Č. M. užívá „firma K.“, zastoupená E. K. (na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor v obchodním centru B. m. uzavřené dne 19. 10. 1998 mezi touto firmou a žalobcem), a firma C. S., s. r. o., zastoupená Z. H. (na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor v obchodním centru B. m. uzavřené dne 9. 10. 1998; tato smlouva byla rozvázána dne 15. 10. 1999). V řízení pak správní orgán I. stupně zjistil, že po vyklizení prostor firmou C. S., s. r. o., žalobce je na základě smlouvy ze dne 19. 11. 1999 znovu pronajal „firmě B.&K., m. t.“, zastoupené T. B.. Pronajímanými prostory žalobce disponoval na základě smlouvy o nájmu nemovitostí a budoucí smlouvy o zřízení vzájemných věcných břemen uzavřené dne 15. 5. 1998 mezi žalobcem a společností D., akciová společnost, která dle č. 2 této smlouvy je vlastníkem dosud nezkolaudované stavby stanice metra Č. M. na trase metra IV. B. Správní orgán I. stupně za porušení § 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona žalobci uložil pokutu ve výši 1.000.000 Kč nejprve rozhodnutím ze dne 26. 10. 1999. Toto rozhodnutí žalovaný v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 13. 3. 2000 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Také druhé rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 8. 2000, jímž byla žalobci uložena opět pokuta výši 1 000 000 Kč, žalovaný rovněž dne 28. 2. 2001 zrušil. Až třetí rozhodnutí v řadě, tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18. 6. 2001, žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím potvrdil (a odvolání žalobce zamítl). Nejvyšší správní soud o námitkách uvážil: Podle § 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, ve znění zákona č. 262/1992 Sb. a zákona č. 83/1998 Sb., stavební úřad uloží pokutu od 500 000 Kč do 1 000 000 Kč právnické osobě a fyzické osobě podnikající podle zvláštních předpisů, která umožní jiné osobě užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí. Toto ustanovení je přitom zjevně třeba chápat tak, že stavba, jejíž užívání subjekt deliktu jiné osobě umožní, musí být třetí osobou skutečně užívána. Oba delikty vymezené v § 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona (tj. užívání stavby bez kolaudačního rozhodnutí a umožnění jiné osobě stavbu bez kolaudačního rozhodnutí užívat) mají vykazovat stejnou míru „společenské nebezpečnosti“, kterou je ohrožení (zdraví osob, životního prostředí apod.) plynoucí z protiprávního užívání nekolaudované stavby; tato hrozba musí v obou případech nastoupit reálně. Nepostačí pouze hypotetická možnost ohrožení (bez faktického užívání stavby); k tomuto výkladu by nepřesně mohl vést samostatný jazykový výklad písmene c) citovaného ustanovení, resp. v něm užitého spojení „umožní užívat“. Dále lze předeslat, že dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (§ 76 odst. 1 stavebního zákona). Jednu ze situací, kdy lze stavbu právě vymezenou užívat dříve, popisuje ustanovení § 84 stavebního zákona (prozatímní užívání stavby ke zkušebnímu provozu). Je obecně známo, že zkušebního provozu je třeba zejména u staveb složitých, zpravidla se strojně technickou částí. Zkušební provoz slouží především k ověření, zda je stavba způsobilá k bezpečnému užívání. Za účelem zhodnocení průběhu zkušebního provozu stavební úřad po dohodě s dotčenými orgány státní správy vydává právě rozhodnutí o prozatímním užívání stavby. O takové rozhodnutí žalobce opírá jednu ze svých námitek a tvrdí, že právě takové rozhodnutí bylo pro užívanou stavbu vydáno a on umožnil dalším osobám její užívání ve shodě s právem. Posouzení této námitky je proto prioritní, neboť její oprávněnost by vůbec vylučovala uložení sankce. Námitka však není důvodná. Součástí správního spisu je zmíněné rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 11. 1998, kterým se povoluje prozatímní užívání provozně ucelené části stavby IV. provozního úseku trasy B metra zahrnující prodloužení speciální dráhy-metra ze stanice Č. do s. Č. M. s pěti stanicemi (z toho třemi v omezeném rozsahu) ke zkušebnímu provozu, pro který stanovil podmínky. Žalobce se ale mýlí v tom, že se toto rozhodnutí vztahuje i na tzv. prostory obchodní vybavenosti pro stanici metra Č. M. Již ze samotného výroku rozhodnutí (47 podmínek) je zřejmé, že se tu povoluje prozatímní užívání metra ve smyslu dráhy. Tím je třeba - kromě vlastní technologie dráhy jako takové - rozumět prostor sloužící k nástupu (výstupu) do (z) přepravního prostředku, nikoli však dalších místně souvisících staveb a prostor se samotnou přepravou cestujících funkčně přímo nesouvisející, tj. zejména přilehlých prostor vymezených pro obchodní vybavenost. Příloha číslo 1 rozhodnutí pak podrobně popisuje stavební objekty (jednotlivé traťové úseky a stanice) a provozní soubory, které jsou předmětem rozhodnutí. Z popisu jednotlivých stanic přitom neplyne, že by jejich součástí měly být i prostory obchodní vybavenosti. Na tento fakt (že totiž objekty pro obchodní vybavenost stanic nejsou předmětem rozhodnutí a budou pro ně vydávána samostatná kolaudační rozhodnutí) pak navíc výslovně upozorňuje i odůvodnění rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu zajisté zavazuje toliko svým výrokem, nelze je především vykládat odtrženě od jeho odůvodnění. Důvody rozhodnutí (jak skutkové, tak právní), které by měly být pravidelnou součástí