— Nejvyšší správní soud

6 A 87/2000- 42 - text č. j. 6 A 87/2000 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Antonína Kukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Petrem Bayerem, advokátem, nám. Krále Jiřího 6, p.s. 133, Cheb, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, U Obecného domu 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2000, č. j. VS/2-51-699/97, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 28. 8. 2000 se žalobkyně domáhá přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 2000, č. j. VV 40/97, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Dle názoru žalobkyně byl porušen oběma rozhodnutími zákon č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky ve znění zák. č. 194/1999 Sb., dále byla porušena základní lidská práva zakotvená v Ústavě, zejména čl. 12 Ústavy, dále došlo k porušení základních lidských práv upravených v Listině základních práv a svobod, které nesmí odporovat zákony ani mezinárodní smlouvy. Daná rozhodnutí tedy považuje žalobkyně za nezákonná, neboť je jimi zkrácena na svých právech. Žalobkyně uvádí, že se narodila dne 22. 5. 1962 v Karlových Varech, tedy na území České republiky a žila zde až do okamžiku dočasného přestěhování do SRN. Žalobkyni byl vystaven cestovní pas České a Slovenské federativní republiky. Po vzniku samostatné České republiky bylo žalobkyni na její žádost v pase vyznačeno, že žalobkyně je občankou České republiky. Když však žalobkyně požádala o vystavení osvědčení o státním občanství České republiky a prokázala své občanství platným cestovním pasem, byla její žádost odmítnuta, neboť žalovaný odmítl uznat cestovní pas žalobkyně jako doklad dosvědčující státní občanství a dospěl k závěru, že žalobkyně není státní občankou České republiky. Žalobkyně namítá že Česká republiky vydává doklady, kterými po provedeném správním řízení deklaruje vůči všem, že skutečnosti uvedené v dokladech jsou správné. Tak deklaruje občanství osvědčením o státním občanství České republiky, občanským průkazem nebo cestovním pasem. Tyto doklady jsou vydávány poté, co Česká republika dospěje k závěru, že určitá osoba splňuje podmínky zákona. Žádný jiný stát světa není povinen zkoumat české zákony a přezkoumávat, zda řádně vydané doklady odpovídají zákonům, či zda jde o omyl úředníka. Musí tedy být důvěra v doklady vydané Českou republikou. Taktéž občan domovského státu musí mít důvěru v to, že je garantováno, že skutečnosti vykazované dokladem státu jsou pravdivé. Dle názoru žalobkyně nejsou podstatné důvody, dle kterých dle žalovaného žalobkyně nenabyla občanství České republiky. Podstatná je skutečnost, že žalobkyni byl v řádném správním řízení vystaven doklad o státním občanství České republiky, žalobkyně se jím řádně vykazovala, státy, kterým byl doklad předložen, jej uznávaly, a proto omyl, který nezpůsobila, a který spočíval v nesprávném úředním postupu či v nesprávném právním výkladu normy úředníka České republik, nemůže být důvodem pro to, aby byla státního občanství zbavena. Je třeba říci, že žalobkyně se cítí být občankou České republiky, chce jí být, zde se narodila a po přechodném pobytu v zahraničí hodlá opět žít na území České republiky. Žalobkyně uvádí, že pokud by nedošlo k řádnému vyznačení státního občanství do cestovního pasu, mohla by ve lhůtě podle § 18 zák. č. 40/1993 Sb. podat žádost o občanství České republiky. Takový postup však nepřicházel v úvahu, když Česká republika prostřednictvím svého úředníka sama uznala, že žalobkyně občankou České republiky je. Žalovaný hovoří o vadnosti vydání přelepky deklarující občanství, nezabývá se však tou skutečností, že tento omyl fakticky znemožnil žalobkyni uplatňovat její práva. Vada musí být posuzována k tíži České republiky, jejíž úkolem je vydávání dokladů deklarující určitý právní stav. Stanovisko v napadeném rozhodnutí by v podstatě znamenalo, že žádný stát by nemohl důvěřovat pasům České republiky, pokud např. nebudou mít další doplňující úřední doklad, že tento doklad nebyl vydán omylem. Tento důsledek je zcela logicky nepřijatelný, proto jestliže byť omylem svého úředníka Česká republika v řádném řízení vydá cestovní pas a v něm deklaruje státní občanství, musí jít o již neměnný fakt, jinak by bylo důsledkem protiprávní zbavení státního občanství, což Ústava a Listina základních práv a svobod nepřipouští. Žalobkyně zde odkazuje na nález Ústavního soudu, dle kterého Česká republika nemůže odejmout občanství. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 10. 9. 2001 uvedl, že po přezkoumání napadeného rozhodnutí orgánu prvého stupně a správního řízení, které mu předcházelo, zjistil, že žalobkyně nabyla narozením československé státní občanství. K 1. 1. 1969 nabyla státní občanství Slovenské socialistické republiky, a to podle § 5 zákona SNR č. 206/1968 Zb. V době od 1. 1. 1969 do 31. 12. 1969 byli rodiče žadatelky hlášeni k trvalému pobytu v Ostrově, okres Karlovy Vary a v této době nezvolili podle zák. č. 39/1969 Sb. pro sebe ani pro žalobkyni státní občanství České socialistické republiky. V rámci řízení bylo rovněž zjištěno, že žadatelka si jakožto slovenská státní občanka nezvolila státní občanství České republiky ani ve lhůtě do 30. 6. 1994 podle zák. č. 40/1993 Sb. Ve státoobčanské evidenci orgánu prvního stupně i žalovaného bylo ověřeno, že státní občanství nenabyla žalobkyně ani udělením. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobkyně nikdy státní občanství České republiky nenabyla. Žalovaný dále uvádí, že cestovní pas je podle § 20 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1993 Sb., dokladem, kterým se prokazuje státní občanství České republiky, přičemž má deklaratorní charakter, na rozdíl od konstitučního aktu, který zakládá, mění nebo ruší právní vztahy. Ani skutečnost, že žalobkyni bylo do jejího cestovního pasu ČSFR zcela neoprávněně vyznačeno české občanství, nemění nic na skutečnosti, že žalobkyně nikdy nenabyla české státní občanství. Žalobkyně má však možnost uplatnit nárok na případnou náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem. Žalovaný však zdůrazňuje, že nesprávný úřední postup jistě není důvodem pro zbavení státního občanství, žalobkyně státní občanství nikdy nenabyla, tudíž ho nemohla ani pozbýt. Postup správního orgánu prvního i druhého stupně, kdy nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o vydání osvědčení o státním občanství České republiky nelze považovat za zbavení či odnětí státního občanství České republiky. Tento postup proto není v rozporu s čl. 12 odst. 2 Ústavy české republiky. K námitce žalobkyně týkající se možného posuzování její žádosti o vyznačení státního občanství v jejím cestovním dokladu za prohlášení o volbě státního občanství České republiky podle § 18 zákona č. 40/1993 Sb. žalovaný uvádí, že v každém případě došlo k pochybení orgánu, který státní občanství České republiky do platného cestovního dokladu žalobkyně vyznačil. Orgánem příslušným k přijetí prohlášení o volbě státního občanství byl příslušný okresní úřad, v cizině zastupitelský úřad České republiky, přičemž prohlášení bylo možné provést ve lhůtě do 30. 6. 1994. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že k provedení volby podle příslušného zákonného ustavení nedošlo. Hypoteticky však nelze vyloučit možnost učinění prohlášení o volbě státního občanství České republiky podle citovaného ustanovení, pokud by příslušný orgán před vyznačením republikového státního občanství do cestovního pasu ČSFR žalobkyně řádně zjistil, že žalobkyně není státní občankou České republiky. V replice ze dne 26. 10. 2001 žalobkyně uvádí, že žalovaný se ve svém vyjádření vůbec nezabýval základní námitkou, spočívající v tom, že po dobu platnosti cestovního pasu všechny státy světa uznávaly její cestovní pas jako platný, tedy uznávaly, že žalobkyně je občankou České republiky a stejnou skutečnost uznávala i Česká republika. Nelze připustit, že doklady, např. pasy nebo občanské průkazy jsou v podstatě bezcennými doklady, kterými sice lze něco prokázat, ale nemusí to platit, pokud se úředník spletl. Co se týče vyjádření žalovaného, že by se žalobkyně mohla domáhat případné náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, žalobkyně uvádí, že v jejím případě se nejedná o náhradu majetkové škody, ale žalobkyně se domáhá vystavení osvědčení o státním občanství. Jde tedy o odpovědnost České republiky za to, že zmařila možnost uplatnění občanství, ač stát deklaroval, že je žalobkyně občankou České republiky. Žalobkyně má za to, že v daném případě by nemělo být přistupováno k výkladu právních norem ryze formálně, jak činí žalovaný, nýbrž provést výklad právních norem jejich obsahově materiálnímu smyslu. Žalovaná připomíná , že ji stát dostal do situace, kdy tato žije na území j