2 Afs 201/2004 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 201/2004- 142 - text č. j. 2 Afs 201/2004 - 142 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Šebánkem, se sídlem Prokopova 339, 397 01 Písek, proti žalovanému Celnímu ředitelství České Budějovice, se sídlem Kasárenská 6, 370 21 České Budějovice, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 10 Ca 62/2004, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 10 Ca 62/2004, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Napadeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 2. 2004, č. j. 1620/02 - 01 a ze dne 24. 2. 2004, č. j. 1621/02 - 01, 1622/02 - 01, 1623/02 - 01 a 1624/02 - 01. II. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť se domnívá, že krajský soud se dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení a že došlo k vadám řízení spočívajícím v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně interpretoval ustanovení § 50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť ve skutečnosti žalovaný věcně nerozhodl o odvoláních proti jednotlivým rozhodnutím Celního úřadu Strážný, nýbrž toliko provedl úpravu textace prvostupňových rozhodnutí tak, aby tato textace odpovídala zákonu. Žalovaný tak nerozhodl o odvolání. Stěžovatel dále nesouhlasí s výkladem pojmu celního dluhu podle ustanovení § 239 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, kdy prý krajský soud zcela nepochopitelně bagatelizuje definici tohoto pojmu uvedenou v ustanovení § 2 písm. i) cit. zákona. Z této definice totiž plyne, že celním dluhem není povinnost platit příslušné daně či poplatky a pokud by tomu tak mělo být, musel by to zákon výslovně stanovit. Odkaz na ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 587/1992 Sb. a § 43 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. je zcela nepřípadný, jelikož tato ustanovení pouze upravují okamžik vzniku povinnosti vyměřit spotřební daň, resp. daň z přidané hodnoty, neváží se však nikterak na § 239 celního zákona. Pochybení soudu spočívá údajně též v nesprávném posouzení daného skutkového stavu jako nezákonného dovozu a v tomto směru soud dostatečně nezjistil skutkový stav a chybně hodnotil provedené důkazy. Jestliže totiž nezákonnost dovozu měla spočívat v porušení ustanovení § 80 celního zákona, protože stěžovatel jako osoba dopravující zboží přes hranice je nepřihlásil a nepředložil s doklady celnímu úřadu, a porušení této povinnosti správní orgány dovodily z toho, že stěžovatel tyto doklady nedoložil, je zjevné, že tak ani učinit nemohl, jelikož je předal svému zaměstnavateli. Zcela tak byla ignorována skutečnost, že předmětné cisterny byly celními orgány propuštěny na území ČR, z čehož musí být zjevné, že stěžovatel svoji povinnost dle citovaného ustanovení § 80 odst. 1 celního zákona splnil. Pokud by tomu tak nebylo, nemohlo k propuštění cisteren vůbec dojít. Na tom nic nemění ani hypotetická možnost, že doklady byly falešné a že ta jejich část, kterou si měl ponechat celní orgán, byla zničena. Stěžovatel proto navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušit a žádá rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. III. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kasační stížnost není důvodná, protože stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit clo a daně vybírané při dovozu zboží a nebylo proto důvodné postupovat dle ustanovení § 56 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. K výkladu pojmu „celní dluh“ žalovaný odkazuje na ustanovení § 42 zákona č. 588/1992 Sb., podle něhož se pro uplatnění daně z přidané hodnoty při dovozu zboží uplatňují ustanovení celních předpisů; obdobné stanoví § 3 zákona č. 587/1992 Sb. Žalovaný dále trvá na tom, že dovoz zboží s použitím nepravých dokladů je vždy nezákonný a v daném případě bylo prokázáno, že pravé doklady nemohly být předloženy. Proto žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. IV. Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že Celní úřad Strážný platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1530/01-0326-01, stanovil stěžovateli povinnost uhradit částku 534 990 Kč, a to v důsledku skutečnosti, že stěžovatel (poznámka soudu: v postavení zaměstnance - řidiče - společnosti F. P., s. r. o.) do ČR dovezl blíže specifikované množství benzínu euro-super A2, přičemž toto zboží v rozporu s ustanoveními § 80 - 84 celního zákona nebylo přihlášeno a předloženo k celnímu řízení, čímž vznikl celní dluh ve smyslu ustanovení § 239 cit. zákona. Obdobně rozhodl Celní úřad Strážný platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1529/01-0326-01, kterým stěžovateli stanovil částku 526 091 Kč; platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1528/01-0326-01, kterým stěžovateli stanovil částku 549 817 Kč; platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1527/01-0326-01, kterým stěžovateli stanovil částku 542 876 Kč a konečně platebním výměrem ze dne 4. 12. 2001, zn. 1526/01-0326-01, kterým stěžovateli stanovil částku 541 574 Kč. Žalovaný (Celní ředitelství České Budějovice) shora citovanými rozhodnutími ze dne 23. 2. 2004 a 24. 2. 2004 změnil uvedená rozhodnutí Celního úřadu Strážný, a to tak, že nadpis „Rozhodnutí - platební výměr“ nahradil textem „Rozhodnutí o vyměření cla a daní“ a dále rozhodnutí doplnil o citaci ustanovení § 56 odst. 1 celního zákona, § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 zákona č. 587/1992 Sb. o spotřebních daních a § 43 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a uvedl, že v souladu s těmito ustanoveními se vyměřuje clo a příslušné daně ve shora zmíněné výši. V odůvodnění svých rozhodnutí žalovaný uvedl, že v řízení byl prokázán vývoz blíže specifikovaného množství zboží od firmy ve SRN, a to fotokopií Průvodního dokumentu ES pro zboží podléhající spotřební dani, opatřeného otiskem razítka Hlavního celního úřadu Pasov, a dále fotokopiemi stáčecích lístků dokládajících skutečně natankované množství zboží s uvedením českých poznávacích značek, přičemž jejich správnost potvrdil svým podpisem stěžovatel. Příjemcem zboží byl J. Š., kterému toto zboží bylo fakturováno. Stěžovatel v průběhu řízení odmítl k věci vypovídat, protože ve stejné věci je proti němu vedeno trestní řízení. Podle ustanovení § 80 odst. 1 celního zákona je osoba, která zboží dopravila do tuzemska, povinna toto dovážené zboží přihlásit a předložit nejbližšímu pohraničnímu úřadu k celnímu řízení a této povinnosti se nemůže zbavit. „Z tohoto pohledu tedy nemůže obstát ani tvrzení, ostatně ničím nedoložené, že veškeré celní náležitosti obstarával vždy jednatel společnosti F. P., s. r. o. Ž., který měl po řádném celním odbavení předat řidiči veškeré doklady o celním odbavení, aby je později převzal zpět, neboť v záznamech celního úřadu se nenachází jediná zmínka o řešeném dovozu pohonných hmot.“ Stěžovatel žádné doklady potvrzující toto tvrzení nepředložil a rovněž z vyjádření spedičních společností je patrno, že dopravce F. P., s. r. o., stěžovatel ani označená nákladní vozidla jimi nebyla projednávána, tzn. nebyla jim vystavována žádná celní prohlášení, potřebná k propuštění zboží do celního režimu. Proto žalovaný dospěl k závěru, že předmětný dovoz pohonných hmot byl skutečně nezákonný, vznikl jím celní dluh a v řízení bylo dostatečně prokázáno, že osobou, která je dopravila do tuzemska, byl stěžovatel. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu brojící proti citovaným rozhodnutím žalovaného, když konstatoval, že žalovaný neporušil ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., protože rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil jen v některých částech (označení rozhodnutí, doplnění o uvedení právních předpisů) a neučinil je tak neurčité či nesrozumitelné. K otázce skutkového stavu soud uvedl, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatel do ČR přepravil benzin, který nebyl předložen celnímu úřadu s příslušnými doklady k proclení a tím vznikl celní dluh dle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) celního zákona. Žalovaný se s tvrzeními stěžovatele řádně vypořádal a ani stěžovatel sám netvrdil, že pohonné hmoty do ČR nedopravoval. Protože toto zboží nebylo procleno ani nebyl