4 Ads 17/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 17/2004- 75 - text č. j. 4 Ads 17/2004 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: F. Z., zast. JUDr. Josefem Marečkem, advokátem, se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové nám. 232, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2004, č. j. 29 Ca 419/2000 – 51, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 10. 2000 byla zamítnuta žádost žalobce o úpravu starobního důchodu podle § 25 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, pro nesplnění podmínek tohoto zákona. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že podle § 25 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, se pro účely důchodového zabezpečení doba vazby a výkonu trestu odnětí svobody poškozeného, který byl podle tohoto zákona zcela zproštěn obžaloby, posuzuje jako doba pokračování v zaměstnání, jež poškozený konal před vzetím do vazby (nástupu trestu) podle předpisů o sociálním zabezpečení. Žalovaná dále konstatovala, že jelikož pravomocným rozsudkem soudu nebylo prokázáno, že byl žalobce účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., byla jeho žádost zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, v němž připustil, že soudní rehabilitace se netýkala trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, nicméně ke zrušení předcházejících rozhodnutí v témže trestním řízení došlo na základě stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem. Namítal dále, že zproštění obžaloby bylo pouze důsledkem stížnosti pro porušení zákona, a nelze je vytrhovat ze souvislosti. Poukazoval na to, že obsah trestních spisů svědčí tomu, že byl vystaven nezákonnému trestnímu stíhání primárně pro své vyznání. Nesouhlasil s názorem žalované, podle něhož došlo k zamítnutí žádosti o úpravu důchodu pro nesplnění podmínek zákona o soudní rehabilitaci, a dále s názorem, že nelze postupovat ani podle ustanovení § 30 odst. 2 téhož zákona, a nepřichází tedy v úvahu odškodnění podle druhého a třetího oddílu zákona č. 119/1990 Sb. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 29 Ca 419/2000 – 22 ze dne 16. 8. 2001 napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce odkázal na průběh trestního řízení, z něhož nepochybně vyplynul politický aspekt a motivy tehdejšího protizákonného postupu orgánů činných v trestním řízení. Žalobce byl ve vazbě od 30. 8. 1983 do 12. 2. 1988 a ve výkonu trestu odnětí svobody od 13. 2. 1988 do 3. 11. 1988. Trestní řízení skončilo až rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 1 T 23/88, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby pro trestný čin podle § 132 odst. 1b, 4 trestního zákona, a to pro neprokázání skutku. Z citovaného trestního spisu bylo zjištěno, že podnět k trestnímu stíhání vyšel od Státní bezpečnosti a kvalifikace jednání jako trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byla pouze zastíracím manévrem. Krajský soud měl za prokázáno, že v případě žalobce došlo k nezákonnému trestnímu postihu pro jeho náboženské vyznání, a proto pokládal za nerozhodné, zda byl žalobce přímým účastníkem soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo zda byl zproštěn obžaloby podle jiných norem platného právního řádu. Vyslovil přesvědčení, že žalobce splňuje podmínky a požadavky ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zavázal proto žalovanou právním názorem, že žalobce je nepochybně účasten na rehabilitaci a má nárok na úpravu starobního důchodu za zjištěnou dobu vazby a přímého výkonu trestu. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Uvedla, že nepochybuje, že žalobce splňuje požadavky ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., avšak předmětem sporu je skutečnost, že nebylo vydáno pravomocné usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., které je podkladem pro odškodnění v důchodovém zabezpečení. Žalobce neprokázal, že byl zcela zproštěn obžaloby podle zákona č. 119/1990 Sb., neboť o takové usnesení nikdy příslušný soud nepožádal, přestože byl žalovanou stranou opakovaně poučen. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2001, č. j. 1 Cao 180/2001 – 33, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2001, č. j. 29 Ca 419/2000 – 22, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že z rozsudku krajského soudu není zřejmé, jak a podle čeho byla posouzena účast žalobce na soudní rehabilitaci, neboť zprošťující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 1 T 23/88, se o soudní rehabilitaci nezmiňuje. Účast na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci a její prokázání je však právním základem pro možné odškodnění podle tohoto zákona. Vrchní soud uvedl, že krajský soud se nevypořádal s otázkou, zda ke zproštění obžaloby došlo podle zákona o soudní rehabilitaci, resp. zda k němu došlo na základě stížnosti pro porušení zákona, podané z důvodu uvedeného v § 1 zákona o soudní rehabilitaci, přestože taková skutečnost by mohla mít vliv na posouzení věci ve smyslu § 30 odst. 2 citovaného zákona. Upozornil na skutečnost, že odškodnění v oblasti důchodového pojištění je výslovně vázáno na zproštění obžaloby podle zákona o soudní rehabilitaci (§ 25 odst. 1 tohoto zákona), resp. na důsledek postupu podle § 30 zákona o soudní rehabilitaci. Z těchto důvodů proto Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zavázal krajský soud k tomu, aby se vypořádal s otázkou účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, případně s otázkou, zda žalobce byl zproštěn obžaloby podle tohoto zákona. Po obdržení usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové návrh na vydání rozhodnutí o tom, že je účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2003, č. j. 3 Rt 3/2003 – 9, bylo rozhodnuto tak, že žalobce účasten této soudní rehabilitace není. Ke stížnosti žalobce proti tomuto usnesení bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 1 To 30/03, tak, že bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2003, č. j. 3 Rt 3/2003 – 9, jímž bylo deklarováno, že žalobce není účasten na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci a návrh žalobce na vydání rozhodnutí o tom, že je účasten soudní rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci, byl Vrchním soudem v Praze zamítnut. V odůvodnění rozhodnutí Vrchní soud v Praze uvedl, že materiální důvod pro soudní rehabilitaci podle § 1 zákona o soudní rehabilitaci v případě žalobce dán byl. Poukázal na to, že trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 zákona č. 141/1961 Sb. však není zařazen mezi rehabilitované trestné činy podle oddílu druhého zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož byly některé rozsudky rušeny přímo ze zákona, a proto nebylo možné ani přezkumné řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci. Podle názoru Vrchního soudu v Praze nebylo možné aplikovat ani § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, neboť rovněž toto ustanovení se vztahovalo na trestné činy uvedené v § 2 a § 4 zákona o soudní rehabilitaci. Vrchní soud v Praze neshledal jako procesně možný ani postup podle § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Uvedl, že případy soudní rehabilitace osob, které sice splňovaly podmínky ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, ale které byly trestně stíhány za nerehabilitovaný trestný čin a jejich stíhání skončilo pravomocným zproštěním obžaloby, nebyly do zákona o soudní rehabilitaci zahrnuty. Uvedl, že k výroku soudu prvního stupně o tom, že žalobce není účasten soudní rehabilitace, neshledal formálně procesních podmínek, a proto změnil tento výrok rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové tak, že návrh žalobce na vyslovení soudní rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2004, č. j. 29 Ca 419/2000 – 51, byla zamítnuta žaloba žalobce podaná proti výše označenému rozhodnutí žalované, a dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se při svém rozhodování přiklonil k závěru Vrchního soudu v Praze ve věci 1 To 30/03 o tom, že nebylo možno vyhovět návrhu žalobce na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci podle žádného ustanovení zákona o soudní