4 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 16/2003- 41 - text č. j. 4 Afs 16/2003 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Č. s. t. s., zast. JUDr. Pavlem Polákem, advokátem se sídlem v Liběšicích 89, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2003, č. j. 15 Ca 357/01 – 22, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 7. 2001, č. j. 19223/140/00/K, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2000, č. j. 141868/00/214960/218, jímž bylo žalobci uloženo vrácení neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu ve výši 121 262 Kč. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že nepoužitím poskytnutých rozpočtových prostředků v příslušném rozpočtovém roce 1998 došlo k porušení ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech republiky“), účinného do 31. 12. 2000 (srov. § 81 bod 1 a § 90 zákona č. 218/2000 Sb. – pozn. soudu), neboť nebylo splněno jejich časové použití. Žalovaný konstatoval, že v ustanovení § 11 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech republiky je uvedena možnost stanovit odchylky od časového a účelového použití rozpočtových prostředků obecně závazným právním předpisem – tímto je vyhláška ministerstva financí ČR č. 205/1991 Sb., o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu ČR a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací. Tato vyhláška se však týká pouze vyjmenovaných ústředních orgánů a rozpočtových a příspěvkových organizací. Žádný právní předpis týkající se případu, kdy příjemcem dotace je občanské sdružení, neupravuje jiné časové použití prostředků státního rozpočtu, než jak stanoví § 11 odst. 1 výše uvedeného zákona. Konstatoval dále, že občanské sdružení nezajistilo čerpání dotace do 31. 12. 1998, přestože se jednalo o prostředky tohoto rozpočtového roku a žádný právní předpis neopravňuje občanské sdružení přesouvat prostředky státního rozpočtu do následujícího rozpočtového roku. Uzavřel, že Č. s. t. s. porušil ustanovení § 5 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech republiky, a proto je povinen ve smyslu § 30 tohoto zákona zadržené prostředky státního rozpočtu odvést do státního rozpočtu republiky. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu, ve které uvedl, že nesouhlasí s právním názorem žalovaného, uvedeným v jeho rozhodnutí. Z hlediska zákona č. 576/1990 Sb. je žalobce příjemcem dotace státního rozpočtu (§ 5 odst. 3 písm.c), § 10 odst. 4) a přiměřeně se tedy na něj vztahují ustanovení tohoto zákona. Připouští-li tento právní předpis v § 11 odst. 2 výjimky z časového a účelového použití poskytnutých prostředků státního rozpočtu a odkazuje-li na prováděcí předpis, pak je také zcela zřejmé, že se tento prováděcí předpis musí přiměřeně vztahovat i na příjemce státní dotace, který není ani rozpočtovou ani příspěvkovou organizací. Dále uvedl, že z ustanovení § 30 (pod názvem „všeobecná ustanovení“) této vyhlášky jednoznačně vyplývá, že jako subjekt se uvádí organizace hospodařící s rozpočtovými prostředky. Toto označení je daleko širší než zmiňuje žalovaný a musí tedy zahrnovat i příjemce státní dotace, kterým v daném případě žalobce byl. Vyhláška se tedy vztahovala i na něj, a proto mohl použít její ustanovení § 41 a § 43, která umožňovala v určitých případech uskutečnit na vrub rozpočtu výdaje předchozího roku do stanovené lhůty následujícího roku. On sám přitom jako účetní jednotka účtoval dotační prostředky v účetním období roku 1998 a jejich čerpání zajistil k 31. 12. 1998, avšak veškeré akce občanského sdružení jsou nejprve hrazeny z vlastních prostředků a teprve poté dojde k jejich proúčtování. Pokud tedy teprve v roce 1999 došlo k odeslání finančních prostředků jednotlivým klubům či členům sdružení, nešlo s ohledem na zmiňovaná ustanovení vyhlášky (č. 205/1991 Sb.) o použití dotačních prostředků v jiném roce, než pro který byly určeny. Je nedostatkem zákona č. 576/1990 Sb. a stejně tak prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu, že neobsahují jednoznačné ustanovení o tom, která jejich ustanovení se na příjemce státní dotace, který není ústředním orgánem, obcí, státním fondem nebo rozpočtovou či příspěvkovou organizací, nevztahují, popř. která ano. Domníval se, že by bylo v rozporu s výkladem zákona, vztáhnout na příjemce státní dotace pouze ustanovení o podmínkách použití dotačních prostředků a sankcí za porušení těchto podmínek, a vyloučit je přitom z možnosti použití výjimek z těchto, jinak velmi přísných, podmínek. Na závěr vyslovil přesvědčení, že v případě posuzování splnění podmínek časového a účelového použití prostředků státního rozpočtu za rok 1998, i za přihlédnutí k ustanovení citované prováděcí vyhlášky, nebylo použití prostředků státního rozpočtu neoprávněné. Navrhoval, aby soud rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2003, č. j. 15 Ca 357/01-22, bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud uvedl, že podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech republiky mohou být rozpočtové prostředky použity pouze v příslušném rozpočtovém roce, a to k účelům, na něž byly státním rozpočtem republiky určeny; tím zákonodárce kogentně vymezil časové použití a účelovost rozpočtových prostředků. Odchylky od časového použití těchto prostředků obsahovala již zmiňovaná vyhláška č. 205/1991 Sb., jíž se žalobce dovolával. Její působnost se však vztahovala pouze na subjekty definované v ustanovení § 1 odst. 1, občanská sdružení mezi ně nepatřila. Dále uvedl, že analogické použití tohoto právního předpisu na občanská sdružení nebylo možné, neboť zmocnění ke stanovení odchylek, zakotvené v § 11 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech, bylo možné vztáhnout pouze na subjekty taxativně vyjmenované v příslušném právním předpise. Konstatoval, že z výše uvedeného je zřejmé, že z hlediska časového použití prostředků ze státního rozpočtu byla občanská sdružení povinna postupovat podle obecného ustanovení § 11 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech, takže je měla vyčerpat pouze v příslušném rozpočtovém roce. Konstatoval, že ze správního spisu vyplynulo, že rozpočtové prostředky žalobce nebyly ve stanoveném rozsahu čerpány v příslušném kalendářním roce, tudíž bylo jejich použití v roce 1999 neoprávněné. Žalobce porušil rozpočtovou kázeň a za této situace mu správce daně správně podle § 30 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech uložil povinnost odvést do státního rozpočtu stanovenou částku 121 262 Kč. Na závěr konstatoval, že vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž uvedl, že ji podává z důvodu vymezeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Úvodem zdůraznil skutečnost, že žaloba byla podána podle tehdy platné právní úpravy, a proto v ní nenamítal skutkové důvody, zejména správný způsob účtování o výdajích, na které byla dotace poskytnuta, a také vlastní průběh kontroly, když kontrole finančního úřadu předcházela kontrola provedená pracovníky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, z níž finanční úřad vycházel, aniž by provedl kontrolu vlastní. Dále uvedl, že vlastní obecně závazné provedení § 11 zákona č. 576/1990 Sb. je učiněno částí čtvrtou „Hospodaření s rozpočtovými prostředky“ vyhlášky č. 205/1991 Sb. V § 30 odst. 1 je výslovně uvedeno, že následující úprava hospodaření s rozpočtovými prostředky je k provedení § 11 zákona. Jedná se podle jeho názoru o samostatnou část tohoto právního předpisu, zakotvenou v něm za účelem provedení zákona. V odst. 2 je specifikováno – organizace hospodařící s rozpočtovými prostředky je povinna…- Zákonodárce zde nepoužil taxativní výčet subjektů, kteří jsou za takovou organizaci považovány. Proto dovozoval, že ustanovení k provedení zákona, stanovené obecně závazným právním předpisem, který se přiměřeně vztahuje na žalobce jako příjemce dotace [§ 5 odst. 3 písm. c) a § 10 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb.] se musí na něho přiměřeně vztahovat také, když z hlediska této vyhlášky musí být považován za „organizaci hospodařící se státními prostředky“. Zopakoval, že je nedostatkem zákona č. 576/1990 Sb. a stejně tak prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu, že neobsahují jednoznačné ustanovení o tom, která jejich ustanovení se na příjemce státní do