4 Afs 27/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 27/2004- 60 - text č. j. 4 Afs 27/2004 – 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. J. S., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2003, č. j. 30 Ca 487/2001 – 37, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2003, č. j. 30 Ca 487/2001 – 37, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2001, č. j. 1548/01/FŘ/120, zamítl žalovaný odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 30. 11. 2000, č. j. 60913/00/338920/7038, kterým byl podle ustanovení § 63 ve vazbě na ustanovení § 102 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „daňový řád“), žalobci sdělen předpis penále za pozdní úhradu daňové povinnosti na odvodu ze zisku za rok 1992 ve výši 182 980 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že penále se týká odvodu ze zisku, dodatečně vyměřeného za rok 1992 po provedené daňové kontrole, které je vypočteno s ohledem na ustanovení § 102 odst. 2 daňového řádu. Doměřený odvod ze zisku byl splatný ve lhůtě do 13. 12. 1996 a byl zaplacen žalobcem jako nabyvatelem privatizovaného majetku. K námitce žalobce uvedené v odvolání proti platebnímu výměru, že není v postavení daňového dlužníka a povinnost uhradit toto penále na něj nepřešla, uvedl žalovaný, že zákon č. 92/1991 Sb. je normou práva veřejného a z ustanovení § 15 vyplývá, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky, související s privatizovaným majetkem, tedy i závazky daňové. Konstatoval, že v předmětné věci vydalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 20. 6. 1996 rozhodnutí o privatizaci státního subjektu V. o. p. 014 s. p., se sídlem v U. B., metodou veřejné soutěže. Na toto rozhodnutí pak navazuje smlouva č. 255/1997, o prodeji privatizovaného majetku, kterou uzavřel Fond národního majetku (dále též jen „FNM“) se žalobcem. Z uvedené smlouvy je zřejmé, že ze strany Fondu národního majetku došlo k uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku podle příslušných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. V čl. III. bod 2 této smlouvy se výslovně hovoří o tom, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na kupujícího i jiná práva a závazky, související s privatizovaným majetkem. Uvedl dále, že z protokolu o ústním jednání, který byl sepsán na Finančním úřadě v Uherském Brodě dne 9. 12. 1997 vyplynulo, že žalobce vzal na vědomí, že v rámci nabytí zprivatizovaného majetku na něj, jako na nabyvatele, přešly i daňové nedoplatky. Ze strany 4 tohoto protokolu je zřejmé, že kromě nedoplatku na jiných daních přešel na žalobce i nedoplatek na odvodu ze zisku za rok 1992 ve výši 362 340 Kč. Tento nedoplatek pak byl uhrazen žalobcem dne 22. 1. 1998. K námitce žalobce, že fyzické osobě odvod ze zisku nepřísluší, žalovaný uvedl, že se v případě žalobce nejedná o to, zda byl či nebyl poplatníkem odvodu ze zisku, ale zda byl v postavení daňového dlužníka ohledně konkrétní částky vyměřeného odvodu ze zisku. Konstatoval, že žalobcovo postavení daňového dlužníka vyplývalo z ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., v souvislosti s ustanovením § 57 odst. 1 daňového řádu, nikoliv ze zákona č. 156/1989 Sb., o odvodech do státního rozpočtu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu v níž uvedl, že argumentace žalovaného, že Fond národního majetku je při prvním převodu majetku státu na jiné osoby vykonavatelem vůle ústředních orgánů státní správy, a že zákon č. 92/1991 Sb., je normou práva veřejného, je nepřípadná. Poukazoval na to, že z hlediska zákona č. 92/1991 Sb. je právně zcela bezvýznamné, jak a kým je Fond národního majetku řízen, neboť tento zákon je postaven na principu rovnosti stran, jejich ochotě či neochotě do smluvního vztahu vstoupit. Podle názoru žalobce uvedený zákon nesplňuje kriteria veřejnoprávní normy. Namítal dále, že pokud vstoupil do smluvního vztahu s dalším samostatným podnikatelským subjektem, nezakládala tato skutečnost důvod aplikace ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. z hlediska daňových povinností nabyvatele. Konstatoval, že uvedený zákon není zvláštním předpisem, podle něhož by měl žalobce daň platit. Žalobce dále poukázal na rozhodnutí soudů včetně nálezů Ústavního soudu a uvedl, že sice nejsou pro žalovaného závazná, jsou však výkladovou pomůckou pro řešení tohoto případu. Dále namítal, že není pravdivý závěr žalovaného, že by závazky uznal. Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 12. 1997 tato skutečnost nevyplývá, a i kdyby tomu tak bylo, neměla by tato skutečnost právní význam, neboť žalobce by uznal dluh, který mu vůbec nevznikl. Poukazoval na to, že při vydání napadeného rozhodnutí žalovaný porušil obecně závazné předpisy, zákon č. 23/1991 Sb., daňový řád a zákon č. 92/1991 Sb. Navrhoval, aby rozhodnutí žalovaného bylo ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podáními ze dne 9. 11. 2001, 1. 10. 2002 a 25. 2. 2003 doplňoval žalobu poukazem na další rozhodnutí soudu, případně publikované právní rozbory, jimiž žalobu upřesňoval. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 12 2003, č. j. 30 Ca 487/2001 – 37, rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci na účet jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 4800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v předmětné věci se soud zabýval dvěma otázkami, a to jednak otázkou možnosti přenosu povinnosti platit daň na jinou osobu, kterou posoudil v souladu s názorem Ústavního soudu (usnesení ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01) tak, že ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti. Ohledně druhé otázky, vycházející ve smyslu ustanovení § 58 daňového řádu z akcesority daňového penále shledal soud, že byla žalovaným rozhodnuta v rozporu se zákonem. Při řešení této otázky vycházel soud rovněž z rozhodnutí Ústavního soudu, a to z nálezu sp. zn. IV. 186/96, sp. zn. I. ÚS 496/98, z nichž podle názoru soudu vyplývá, že ani případný přenos daňové povinnosti nezbavuje správce daně povinnosti, aby v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 daňového řádu osobě, která má nastoupit na místo původního daňového subjektu rozhodnutím podle § 32 odst. 1 daňového řádu mj. stanovil, jaké peněžité plnění se jí ukládá. Konstatoval, že pokud má být rozhodnutí o daňovém penále (o příslušenství daně) zákonné, musí se opírat o rozhodnutí o dani. Jestliže takové rozhodnutí, tak jako v daném případě, nebylo vydáno, resp. rozhodnutí o penále z něj nevychází, není pro rozhodnutí o daňovém penále dán ve smyslu § 58 zákona č. 337/1992 Sb. zákonný podklad. Soud dále konstatoval, že věc byla mj. posouzena v kontextu s rozsudkem tamního soudu ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 503/2000 – 49, který se týkal žádosti žalobce o vrácení přeplatku na odvodu ze zisku za rok 1992 ve výši 362 340 Kč. Soud tedy na základě výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalovaný (dále jen „stěžovatel“), a to z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. Uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu o tom, že rozhodnutí je nezákonné. Namítal, že nesouhlasí s názorem soudu vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k povinnosti vydat rozhodnutí podle § 32 odst. 1 daňového řádu. Podle názoru žalovaného byla argumentace soudu nepřípadná, neboť soudem použité ústavní nálezy řeší jiné situace. Poukázal na nález Ústavního soudu II. ÚS 428/2000 a konstatoval, že při jednání dne 9. 12. 1997 zaznamenaném v protokolu byl žalobce po poučení seznámen s daňovými povinnostmi: a) na dani z přidané hodnoty, b) na odvodu ze zisku, c) na dani z příjmů fyzických osob a funkčních požitků a d) na dani silniční, přičemž žalobce se vyjádřil tak, že výčet daňových povinností bere na vědomí. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že správce daně postupoval v daňovém řízení v souladu se základní zásadou daňového řízení – zásadou součinnosti  a informoval nabyvatele privatizovaného majetku o výši daňových nedoplatků na jednotlivých daních. Nebylo tedy nutné vydávat rozhodnutí podle § 32 odst. 1 daňového řádu, neboť daňový nedoplatek přešel na žalobce ze zákona podle ustanovení § 45 zákona č. 337/1992 Sb. ve spojení s ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. s tím, že důvod a výše nedoplatku byla žalobci známa z ústního jednání. Dále uvedl, že pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že