5 Afs 23/2003 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 23/2003- 122 - text  č. j. 5 Afs 23/2003 - 122 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: M.1, s. r. o., zast. advokátem JUDr. Vladimírem Focko, Pellicova 2c, 602 00 Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2003, č. j. 30 Ca 451/2000 – 94, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 7. 2000, č. j. 1320/2000/FŘ/130, bylo zamítnuto odvolání žalobce podané proti platebnímu výměru č. 476 Finančního úřadu v Brně I. ze dne 10. 9. 1999, č. j. 128292/99/288914/2201, na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 1998, kterým byla žalobci vyměřena vlastní daňová povinnost ve výši 94 048 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 27. 9. 2000 žalobu, doplněnou dne 28. 3. 2001 a dne 3. 7. 2001, která byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta jako nedůvodná. Včas podanou kasační stížností uvádí žalobce (dále též „stěžovatel“), že kasační stížnost podává z důvodu nezákonnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kterou spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky, zda příslušný obchodní případ byl kupní smlouvou či údajně zastíranou smlouvou komisionářskou, když nebylo nijak prokázáno, že by jeho obchodní případ jakkoli naplňoval § 577 a násl. Obch. zák., zejm. že by tuto obchodní transakci činil na účet komitenta, tj. společnosti M.2, a. s., nebo že by mu předával příslušné zprávy dle § 584 Obch. zák. či převáděl získaná práva dle § 585 Obch. zák. apod., ale naopak má zato, že bylo prokázáno, resp. výslechem svědků navržených by bylo nepochybně prokázáno, že šlo o obchodní vztah mezi kupujícím a prodávajícím. Jako další důvod kasační stížnosti poukazuje stěžovatel na vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívající v tom, že nebyly provedeny navrhované důkazy – výslechy navržených svědků, které měly prokázat skutečný stav obchodního případu a stěžovatelova tvrzení o koupi předmětných stavů a vyvrátit tak závěry o zastíraném zprostředkování. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ani žalovaný, resp. správce daně, v příslušném vytýkacím řízení neuvedli, že pochybují o uskutečnění zdanitelného daňového plnění, natož aby konkretizovali případné námitky, o kterých se zmiňuje žalovaný až v napadeném rozhodnutí, čímž dle názoru stěžovatele mu nebylo umožněno navrhnout provedení dalších důkazů, zejména výslechy svědků navržených v soudním řízení. Z toho stěžovatel dovozuje, že mu nebylo umožněno prokázat všechny skutečnosti uvedené v daňovém přiznání, a to ani v daňovém ani soudním řízení, což stěžovatel vnímá jako porušení ústavního práva na spravedlivý proces. V této souvislosti odkazuje stěžovatel, že zpráva o kontrole DPH vůbec nehovoří o období 05-06/98, což však bylo období zpochybňovaného uskutečněného zdanitelného plnění. Závěr krajského soudu o nedůvodnosti žaloby, jelikož důvody žalovaného (resp. správce daně), které vedly k neuznání stěžovatelem předložených podkladů prokazujících zdanitelné plnění a opravňujících stěžovatele k získání nadměrného odpočtu, opírá stěžovatel o následující. Stěžovatel má zato, že z provedených listinných důkazů lze považovat za zřejmé, že se obchod uskutečnil. Obcházení zákona má vyplývat ze samotného znění kupní smlouvy, konkrétně z ustanovení o dodatkové ceně; stěžovatel obecně souhlasí, že takové stanovení ceny není v podnikatelské sféře obvyklým jevem, ovšem setrvává na názoru, že se jedná o ustanovení nepochybně obvyklé v oblasti např. sportu. Pokud soud spatřuje obcházení zákona dohodnutím příslušné provize, pak stěžovatel upřesňuje, že tato není provizí v pravém slova smyslu a týká se pouze dodatkové ceny, tedy ceny vyšší, za kterou by stěžovatel případně příslušné stavy prodal nad cenu základní. Stěžovatel nepovažuje tedy na překážku rozdělení rizika mezi dvě společnosti. Stěžovatel pojednává ve své kasační stížnosti o dodavatelsko-odběratelské praxi mezi jeho společností a společností M.2, a. s., kdy se výrobky odkoupí na sklad za minimální ceny a při následném prodeji dojde ke korekci ceny a odbytové ceny se doplatí na skutečnou cenovou úroveň. Následně stěžovatel aplikoval tuto praxi na konkrétní projednávaný případ, současně uvedl, že zahraniční obchod neprováděla společnost M.2, a. s., nýbrž stěžovatel. Stěžovatel se dále vyjadřuje ke skutečnosti, že soud zpochybňuje nutnost převzetí kontraktu stěžovatelem od společnosti M.2, a. s., a zdůvodňuje to neexistencí garancí, jež by mohly obavy odběratele rozptýlit. Soud zde dle názoru stěžovatele zcela pominul pomlouvačnou kampaň vůči společnosti M.2, a. s., tak, jak ji stěžovatel popsal v doplnění žaloby, a kterou by nepochybně potvrdili navrhovaní svědci, přičemž právě tato kampaň byla důvodem obav mexického odběratele. Stěžovatel prohlašuje v kasační stížnosti, že předmětný obchodní případ proběhl řádně, platby z něj jsou předmětem dalších sporů. Stěžovatel dále namítá, že soud také nijak nevzal v úvahu prvotní důvod vstupu společnosti stěžovatele do předmětného kontraktu, zohledňující fakt, že společnost M.2, a. s., je výrobní podnik bez zahraničního obchodu, proto tento obchod zajišťovala společnost stěžovatele na základě smlouvy o spolupráci ze dne 15. 12. 1997. K úvahám žalovaného, potažmo soudu o formálních náležitostech daňových dokladů a podkladů k nim stěžovatel uvádí, že podle úvahy žalovaného mělo k předání stavů dojít jen fiktivně, protože podle protokolu o předání (prvních 50 ks stavů), resp. dle data uvedeného na soupisu výrobních čísel byly podle předávacího lístku hotových výrobků předány k výrobě až 29. 5. 1998, a tak tedy nebylo možné provést fyzické předání všech stavů. Stěžovatel považuje interpretaci správního orgánu 1. stupně „předacího lístku hotových výrobků“ za chybnou, když ten byl předán do podnikové účtárny skutečně dne 28. 5. 1998. Tento den byl pátek a končil pracovní měsíc, uvedený předací lístek slouží k měsíční účetní uzávěrce a ke tvorbě mezd pracovníků strojírny, kteří se na výrobě podíleli; tento doklad však nic nevypovídá o tom, kdy byl který výrobek dokončen. Následovně stěžovatel výčtem uvádí, kdy bylo kolik strojů vyexpedováno a praktiky stěžovatele při vlastním expedování. Stěžovatel konstatuje stanovisko žalovaného, že ke dni 28. 5. 1998 nebylo dokončeno 39 strojů, když 16 strojů bylo dokončeno v měsíci předchozím. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že stroje nebyly v době přejímky vyrobeny, naopak potvrzuje, že bylo nejprve předáno 50 ks strojů ve smyslu smlouvy a teprve následně bylo předáno zbývajících 5 ve smyslu dodatku č. 2 smlouvy. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že fa č. 186516 nesplňuje veškeré požadavky daňového dokladu. Dle tvrzení žalovaného nelze uplatnit fa č. 186516 jako daňový doklad s ohledem na § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., zákona o dani z přidané hodnoty, který říká, že nárok lze uplatnit nejdříve v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění. Nárok na odpočet daně nelze uplatnit po uplynutí tří let. Stěžovatel k tomuto dodává, že základní podmínkou pro fakturaci společnosti M.2, a. s., (dodavatel) dle jeho organizačních směrnic je dodací list (protokol o předání), ten byl vystaven 18. 5. 1998 a 28. 5. 1998, oba byly předány Ing. P., který je v následném týdnu 6/98 předal do účtárny k fakturaci, faktury byly vystaveny až v 6/98, což však nemá žádný dopad na DPH, neboť se v žádném případě nemění příslušná daň či její náležitosti. Stěžovatel se dále vyjadřuje k vytýkané chybné číselné řadě vypsané dodavatelem na fa č. 186116, k tomu stěžovatel připomíná, že zde nejsou vypsaná konkrétní čísla stavů, protože označení od 9073027 do 9122027 by znamenalo dodávku 8 214 725 ks stavů. Čísla strojů jsou vyjádřeny řádně v protokolu o předání a převzetí strojů ze dne 18. 5. 1998. V souladu s tímto předávacím protokolem, kde je každý stroj vypsán vlastním celým výrobním číslem, jsou jednoznačně označeny i další doklady – jednotná celní deklarace potvrzená Celním úřadem v Rychnově nad Kněžnou a Celním úřadem v Děčíně. Každé toto JCD označuje č. kontejneru a v něm přepravované stavy a jejich výrobní čísla, která jsou naprosto shodná s protokolem o předání a převzetí strojů. Dále stěžovatel odkazuje na naloďovací konosament, vyjadřující souhrn dopravních kontejnerů. Stěžovatel má zato, že taktéž fa č. 98020001 pro zahraničního odběratele opět obsahuje všechny zákonné náležitosti, když dále je fakturace rozdělena na jednotlivé dílčí podfaktury znějící na každý kontejner a stavy v něm samostatně. Rovněž každá podfaktura obsahuje konkrétní stroj a jeho výrobní číslo, které je opět shodné s předávacím protokolem; ty