5 Afs 32/2004 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 32/2004- 122 - text č. j. 5 Afs 32/2004 - 133 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: G., s. r. o., zast. advokátem Mgr. Peterem Fábrym, Praha 2, Americká 15, proti žalovanému Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, Praha 1, Štěpánská 28, o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2003, č. j. 38 Ca 222/2002 – 92, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 2002, č. j. FŘ – 6488/13/01, bylo zamítnuto odvolání žalobce G., s. r. o., dříve pod obchodním jménem I. ČR, spol. s r. o. podané proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1999, č. j. 305549/00/005511/6403, ze dne 17. 10. 2000, vystavené Finančním úřadem pro Prahu 5 na částku nadměrného odpočtu 53 569 Kč, když přitom snížil odvolatelem uplatněný nadměrný odpočet 969 026 Kč. V dané věci bylo rozhodováno podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v té době platném znění (dále jen „zákon o DPH“). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 4. 4. 2002 žalobu, která byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta jako nedůvodná. Včas podanou kasační stížností namítá žalobce jako stěžovatel, že soud rozhodl nezákonně, když nesprávně posoudil právní otázku postupu společnosti I., a. s., v likvidaci, podle čl. II. bodu 1 zákona č. 133/1995 Sb., resp. vyložil toto nejednoznačné ustanovení v neprospěch žalobce. Soud dle názoru stěžovatele rozhodl nezákonně, když nesprávně posoudil právní otázku náležitostí dokladu č. 039/00021 jako daňového dokladu. Soud rovněž při svém rozhodování nevycházel ze stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, tj. nevycházel ze skutkové podstaty, z níž žalovaný vycházel v napadeném rozhodnutí. Stěžovatel odůvodňuje výše uvedené kasační námitky tímto: podstatou sporu je posouzení, zda stěžovatel má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu u přijatého zdanitelného plnění na základě dokladu č. 039/00021, vystaveného společností I., a. s., v likvidaci. Stěžovatel má zato, že se soud při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí předně zabýval procesními námitkami žalobce, přičemž neshledal ve vydání napadeného rozhodnutí až po uplynutí lhůty stanovené ministerstvem financí pro vyřízení odvolání podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Tato procesní námitka žalobce byla vznesena v souvislosti s důkazní nouzí při dokazování rozsahu a předmětu zdanitelného plnění. Rozsahem a předmětem zdanitelného plnění se však soud nezabýval. Soud se zabýval i námitkami směřujícími proti napadenému rozhodnutí ve věci samé, avšak soud rozhodl toliko na základě posouzení otázky, zda žalobce prokázal či neprokázal nárok na odpočet daňovým dokladem obsahujícím správný výpočet daně. Soud se již nezabýval námitkou stěžovatele směřující k prokázání rozsahu a předmětu zdanitelného plnění, tedy další náležitostí daňového dokladu. Soud žalobu zamítl z důvodu neprokázání nároku na odpočet daně daňovým dokladem, přičemž podle názoru soudu doklad č. 039/00021 neobsahuje správnou výši daně, pokud stěžovatel postupoval podle čl. II. bodu 1 zákona č. 133/1995 Sb. K tomu stěžovatel dodává, že nikoli stěžovatel, ale dodavatel stěžovatele, tj. I., a. s., v likvidaci postupoval při stanovení výše daně podle čl. II. bodu 1 zákona 133/1995 Sb., proto vycházel-li při svém rozhodování soud z toho, že stěžovatel byl tím, kdo postupoval podle čl. II bodu 1 zákona 133/1995 Sb., pak soud rozhodoval v rozporu se skutkovým stavem zjistitelným ze správního spisu. Stěžovatel neodpovídá za správnost údajů uvedených na běžném daňovém dokladu, odpovědným je plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění, tj. I., a. s., v likvidaci (§ 12 odst. 2 zákona o DPH). Soud I. stupně uznal, že doklad č. 039/00021 obsahuje formální náležitosti uvedené obligatorně v § 12 odst. 2 zákona o DPH. Dle stěžovatelova názoru nesprávný výpočet výše daně z přidané hodnoty nemá obecně za následek, že doklad s nesprávnou výší daně není daňovým dokladem. Například chybné uplatnění vyšší sazby daně místo nižší sazby také není správně, přesto doklad s nesprávnou sazbou daně je daňovým dokladem, dokonce zákon zakazuje takový doklad s nesprávnou sazbou daně opravit (§ 15a odst. 4 zákona o DPH). I z tohoto příkladu je zřejmé, že případný nesprávný výpočet daně, za který odpovídá I., a. s., v likvidaci, a nikoli žalobce, nemá za následek, že by doklad č. 039/00021 nebyl daňovým dokladem ve smyslu § 12 zákona o DPH. Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto případě se o daňový doklad jedná. Nárok na odpočet daně podle § 19 zákona o DPH je vázaný na formální náležitosti daňového dokladu, na přijetí zdanitelného plnění, zaúčtování dokladu a na podmínku, že doklad byl vystaven plátcem daně. Nárok na odpočet daně není vázaný na správnost výpočtu daně, za který odpovídá výstavce dokladu, proto stěžovatel tvrdí, že soud posoudil tuto právní otázku nesprávně. Stěžovatel v kasační stížnosti dále vyjadřuje pochybnost o správnosti postupu společnosti I., a. s., v likvidaci, když uplatnila daň z přidané hodnoty u dokladu č. 039/00021 podle čl. II. bodu 1 zákona č. 133/1995 Sb. Poslední věta tohoto článku zní: „V případě prodeje je základem daně sjednaná cena, nejméně však původní vstupní cena předmětu bez daně snížená o podíl z ceny zaplacené podle původní smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci.“ V této větě stěžovatel nespatřuje podmínku bezprostřednosti prodeje po zrušení smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci. Bezprostřednost prodeje je podmínkou neuplatnění první věty, podmínka bezprostřednosti se ale nevztahuje na poslední větu. Je otázkou, zda je nesprávné postupovat v případě prodeje po zrušení smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci podle čl. II. bodu 1 zákona č. 133/1995 Sb., ačkoli podmínka bezprostřednosti takového prodeje není zřejmá ze znění zákona. Vzhledem k nejednoznačnosti ustanovení pro případ prodeje po zrušení smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci nelze spravedlivě požadovat po společnosti I., a. s., v likvidaci, potažmo ani po stěžovateli, aby uplatnění vyšší daně z přidané hodnoty než z ceny podle kupní smlouvy shledal jako nesprávný. Nelze se totiž ztotožnit s tím, že negativní důsledky nedostatků v právní úpravě, ať už jde o absenci příslušných norem nebo jejich nesrozumitelnou formulaci, pokud jsou jimi ze strany státu ukládány povinnosti jednotlivcům, nesly právě tyto subjekty. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu II. ÚS 487/2000. Zákony by měl soud vyložit v pochybnostech ve prospěch nositele základních práv a svobod, nikoli ve prospěch státu (nález ÚS II. 485/1998). Stěžovatel má dále zato, že výklad zákona je třeba provádět i v kontextu různých druhů společenských zájmů, je nutno v něm hledat cíl, proč takový zákon a v takovém znění společnost přijala, jak uvádí Ústavní soud ve svém nálezu II. ÚS 438/2001. Zřetelným společenským zájmem je zdaňovat daní z přidané hodnoty spotřebu zboží a služeb u konečného příjemce plnění, která není plátcem DPH. Mezi plátci DPH dochází k přeúčtování daně z přidané hodnoty a tito plátci vypořádají takto zaplacenou, resp. vybranou daň se správcem daně v rámci svých daňových přiznání. Konečný finanční efekt pro plátce daně by měl být nulový. Společnost I., a. s., v likvidaci, uplatnila u dokladu č. 039/00021 daň z přidané hodnoty, přiznala ji a vypořádala se svým plátcem daně, stěžovatel zaplatil společnosti I., a. s., v likvidaci, cenu za zdanitelné plnění včetně daně z přidané hodnoty a uplatnila nárok na odpočet daně ve svém přiznání k dani z přidané hodnoty. Uplatněním nároku na odpočet stěžovatelem nedochází v žádném případě k porušení principu daně z přidané hodnoty ani k poškození státního rozpočtu. Stěžovatel uzavírá, že odkaz na zjištění žalovaného v průběhu kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1999 u společnosti I., a. s., v likvidaci, spočívající v opravě dokladu č. 039/00021, učinil soud v rozporu se zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého při rozhodování má soud vycházet ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí dne 4. 2. 2002, oprava dokladu č. 39/00021 byla společností I., a. s., v likvidaci, provedena dne 6. 2. 2002, a kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1999 u společnosti I., a. s., v likvidaci, byla zahájena až 30. 4. 2002. Stěžovatel proto navrhuje, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že důvodem pro neuznání dokladu č. 39/00021 jako da