3 As 32/2005 — Nejvyšší správní soud

3 As 32/2005- 51 - text č. j. 3 As 32/2005 - 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: A. G., zastoupené advokátem Mgr. Davidem Strupkem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005 č. j. 5 Ca 10/2004 - 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně podala včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2005 č. j. 5 Ca 10/2004-24, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra, jímž byl zamítnut její rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 7. 2003 č. j. VS-969/53/2-2003, kterým nebylo podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb.“) vyhověno její žádosti o udělení státního občanství České republiky. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobkyně v žalobě tvrdila rozpor napadeného rozhodnutí zejména s ust. § 3, 46 a 47 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně uvedla, že je nesporné, že splňuje podmínky stanovené v § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. Žalobkyně nezpochybňovala skutečnost, že ani splnění těchto podmínek nezakládá právní nárok na udělení státního občanství. Při udělení státního občanství má správní orgán prostor pro úvahy nad rámec podmínek stanovených zákonem – jedná se o tzv. správní uvážení. Při něm však správní orgán nemůže postupovat libovolně, ale podle stanovených kritérií. Zákon č. 40/1993 Sb. v ust. § 7 odst. 1 stanoví základní podmínky, při jejichž splnění státní občanství udělit lze, Ministerstvo vnitra je ale udělit nemusí. Rozhodne-li se pro neudělení státního občanství, znamená to, že shledalo existenci zvláštních okolností nad rámec podmínek uvedených ve shora uvedeném ustanovení, které svědčí v neprospěch žadatele. Žalobkyně namítla že v jejím případě správní orgány zvolily logiku opačnou. Neuvádějí, že shledaly existenci takových zvláštních okolností svědčících v neprospěch žalobkyně, ale naopak uvádějí, že neshledaly existenci zvláštních okolností nad rámec stanovených podmínek pro vyhovění žádosti. Rozhodnutí Ministerstva vnitra se omezuje na pouhá dvě kritéria správního uvážení. Prvním jsou rodinné vazby na státní občany České republiky, druhým je otázka, do jaké míry požívá žalobkyně jako osoba s povoleným trvalým pobytem v České republice „téměř veškerých práv a výhod“ jako občan České republiky. Ministerstvo vnitra ani tato dvě kritéria řádně neodůvodnilo. Žalovaný pak uvedené vady v řízení o rozkladu neodstranil a s argumentací žalobkyně se nevypořádal. Pokud je manželství její matky označeno za formální, žalobkyně nemůže nést odpovědnost za jednání třetích osob. Žalobkyně uvedla, že se vyvázala ze státního svazku s Ruskou federací, na území České republiky žije řádným a spořádaným životem přes osm let. Žalovaný správní orgán ve vyjádření k žalobě uvedl, že udělení státního občanství cizinci na jeho žádost je výrazem státní svrchovanosti. Každý stát má právo stanovit podmínky, za kterých mohou cizinci nabýt jeho státního občanství a je zcela ve sféře volného uvážení státu, zda cizinci státní občanství udělí. Na udělení státního občanství tedy není právní nárok. V projednávané věci byly zjištěny konkrétní skutečnosti o tom, že matka žalobkyně uzavřela zjevně účelové manželství s občanem České republiky, na základě kterého byl postupně povolen trvalý pobyt všem členům rodiny žalobkyně. Matka žalobkyně se rozvedla a tím pominul účel trvalého pobytu, který jí byl na území České republiky povolen, a v návaznosti na to pominul účel trvalého pobytu i v případě žalobkyně. Otec žalobkyně je ruským státním občanem, její matka a bratr jsou osobami bez státního občanství, takže žalobkyně nemá žádné úzké rodinné vazby na české státní občany. Proto správní orgán v rámci své diskreční pravomoci žádosti žalobkyně nevyhověl a žalovaný toto rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně je nezletilá (narozena 16.2.1988), žije ve společné domácnosti s rodiči, na kterých je osobně i finančně závislá a kteří nemají české občanství. Žádost žalobkyně bylo proto třeba posuzovat i v rodinném kontextu, v širších souvislostech daných jejími rodinnými poměry. Žalovaný rovněž odmítl zpochybnění rodinných vazeb na české státní občany jako jednoho z důležitých kritérií a hledisek pro posuzování žádostí o udělení českého státního občanství. Státní občanství je charakterizováno jako trvalý svazek (vztah) mezi fyzickou osobou a státem a trvalost tohoto vztahu je dána plnou integrací takové osoby ve společnosti. Správní orgán prvního stupně i žalovaný při rozhodování přihlíželi ke všem uvedeným skutečnostem. Žalovaný nesouhlasil s tím, že rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že v průběhu správního řízení postupoval správní orgán prvního stupně i žalovaný v souladu s jednotlivými ustanoveními správního řádu i zákona č. 40/1993 Sb. a správní uvážení, které bylo při rozhodování použito, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených právními předpisy a je v souladu s pravidly logického uvažování. Vzhledem k tomu, že na udělení státního občanství není právní nárok a není tu tedy subjektivní právo žalobkyně, aby její žádosti bylo vyhověno, navrhl žalovaný, aby soud žalobu jako nepřípustnou odmítl, případně ji jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku konstatoval, že na udělení státního občanství není právní nárok. Ani v případě splnění všech zákonných podmínek pro udělení státního občanství nemusí být žádosti o udělení státního občanství vyhověno. Stát rozhoduje na základě zcela volné správní úvahy, zda cizinci státní občanství udělí. I v případě volného správního uvážení však správní orgán musí respektovat stanovené procesní postupy a základní principy správního rozhodování a jeho rozhodnutí musí být přezkoumatelné, aby při rozhodování správního orgánu byla vyloučena libovůle. Správní rozhodnutí, které bylo učiněno na základě volného správního uvážení, soud přezkoumává pouze z toho hlediska, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil (§ 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“). Jde-li o zcela volné uvážení správního orgánu, jak je tomu v projednávané věci, je třeba za meze správního uvážení považovat smysl a účel zákona č. 40/1993 Sb. a posoudit, zda správní uvážení je v konkrétním případě logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Městský soud v Praze proto dospěl k závěru, že není namístě žalobu odmítnout a tím žalobkyni odepřít soudní ochranu. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného je zřejmé, že správní orgány se žádostí žalobkyně podrobně zabývaly, náležitě zjistily skutečný stav věci a provedené důkazy řádně zhodnotily. Za základní kritérium pro rozhodnutí o udělení státního občanství nezletilé žalobkyni zvolily správní orgány posouzení rodinných poměrů žalobkyně s důrazem na její rodinné vazby na státní občany České republiky. Tuto skutečnost nepovažuje soud za překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo za zneužití správního uvážení. Soud považuje za logické, že se správní orgány zabývaly rodinnými poměry žalobkyně v širších souvislostech a respektovaly jednotné státní občanství v rodině. Adekvátní smyslu a účelu zákona je i to, že správní orgány přihlédly ke způsobu, jakým žalobkyně a její rodina získala na území České republiky trvalý pobyt. Důvody, pro které nebylo žádosti žalobkyně o udělení státního občanství vyhověno, jsou z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí žalovaného zřejmé a soud je považuje za dostatečné pro závěr, že správní orgány nerozhodovaly na základě libovůle a při svém rozhodování nepřekročily zákonem stanovené meze správního uvážení ani správní uvážení nezneužily. Žalobkyně podala kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s.ř.s. Žalobkyně uvedla, že v žalobě nenapadla právní názor správních orgánů, podle kterého dikce ust. § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., zejména je-li použita formulace „lze udělit“, dává správnímu orgánu prostor pro správní uvážení i v případě, že žadatel splňuje podmínky stanovené zákonem. V kasační stížnosti se však rozhodla ke korekci tohoto právní názoru, a to proto, že v současné době se vyskytují doktrinální názory, které jsou ve vztahu k limitu správního uvážení dokonce přísnější. Právní stav, kdy správní orgán i poté, co zjistí splnění zákonem stanovených podmínek, může dle volné úvahy rozhodnout, že státní občanství neudělí, bývá dokonce označován za protiústavní, když porušuje