4 Ads 23/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 23/2005- 50 - text č. j. 4 Ads 23/2005 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: Ing. A. K., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č. j. 3 Cad 23/2004 – 18, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 11. 2. 2004, č. X zamítla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žádost žalobkyně ze dne 10. 9. 2003 o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu vyplácenému Sociální pojišťovnou – ústředí v Bratislavě a českému dílčímu důchodu podle Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou č. 228/1993 Sb. a podle zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění. V odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázala žalovaná na čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou č. 228/1993 Sb. (dále též jen smlouva), a dále na to, že žalobkyně byla ke dni 31. 12. 1992 naposledy zaměstnána jako civilní zaměstnanec u V. s. š. p. v. v M. na území nynější Slovenské republiky a trvalý pobyt měla rovněž na tomto území, a to až do 11. 12. 1995, takže doby zaměstnání získané před 31. 12. 1992 se považují za doby zaměstnání Slovenské republiky a k přiznání důchodu a jeho výplatě je příslušná Slovenská pojišťovna – ústředí v Bratislavě. V souladu s čl. 11 smlouvy a podle ustanovení § 29 o důchodovém pojištění byl žalobkyni Českou správou sociálního zabezpečení přiznán důchod za dobu pojištění získanou na území České republiky po 31. 12. 1992. Žalovaná dále poukázala na to, že současný zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. ani smlouva pojem vyrovnávacího přídavku neznají, a proto je žádost žalobkyně zamítána. Dále se žalovaná vyjadřovala k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 120/98. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž uvedla, že nezpochybňuje, že žalovaná strana postupovala správně, když aplikovala v prvé řadě smlouvu, a přiznala jí dílčí starobní důchod za dobu zaměstnání v Česku po roce 1992. Spolu se slovenským starobním důchodem však nepobírala tolik, kolik by činil starobní důchod náležející za československé a české doby zaměstnání podle českých právních předpisů. Konstatovala, že podle mezinárodně právně uznávané zásady nesmí být občan uzavřením sociální smlouvy zkrácen ve svých nárocích, které by měl bez její existence. Z této zásady vycházela nejen československá judikatura, ale i předchůdci strany žalované. Stanoví jí i smlouvy pro ČR závazné, např. čl. 5 Evropské prozatímní úmluvy RE o soustavách sociálního zabezpečení – č. 112/2000 Sb. mezinárodních smluv. Dále žalobkyně objasňovala důvod přestěhování na Slovensko a poté zpět do Čech. V podané žalobě se vyjadřovala k jednotlivým odstavcům odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůrazňovala, že nebyl respektován právní názor soudů a nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. 405/2002, kterými byl v rozhodovaných případech přiznán rozdíl mezi plněním podle smlouvy a plněním, na který by byl nárok bez smlouvy. Dovolávala se zrušení napadeného rozhodnutí a vydání nového rozhodnutí tak, aby nebyla aplikací smlouvy zkrácena ve svých zákonných nárocích při splnění všech podmínek českých právních předpisů o důchodovém zabezpečení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, č. j. 3 Cad 23/2004 – 18 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu dávkového spisu. Uvedl, že mezi účastníky bylo nesporně prokázáno, že žalobkyně ke dni 31. 12. 1992 byla zaměstnána jako civilní zaměstnanec u V. s. š. p. v. v M. na území nynější Slovenské republiky a trvalý pobyt měla na tomto území až do 11. 12. 1995. Dospěl k závěru, že není pochybností o tom, že příslušným k rozhodování o výplatě důchodu je nositel zabezpečení Slovenské republiky, neboť žalobkyně byla až do roku 1995 pojištěna na území nynější Slovenské republiky. K námitce žalobkyně, že pobíraná částka starobního důchodu přiznaná slovenským nositelem pojištění i připočtení dílčího starobního důchodu přiznaného jí českým nositelem pojištění, je nižší, než by byl starobní důchod přiznaný podle českých právních předpisů, a že proto musí být respektována zásada „nepoškodit mezistátní smlouvou občana, když bez jejího uzavření by existoval nárok vyšší“, uvedl Městský soud v Praze, že žalobkyni vznikl nárok na vyplácení slovenského důchodu podle tehdy platných právních předpisů ve Slovenské republice s tím, že žalobkyně má na území České republiky pouze trvalý pobyt a do dnešního dne má slovenské státní občanství. Soud dále uvedl, že pokud se žalobkyně dovolává toho, aby soud rozhodl v souladu s rozhodnutími českých soudů, kdy bylo rozhodováno vždy v případě žalobců, kteří byli českými občany tak, že pokud občan splňoval všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle smlouvy, uvedl soud, že hodnotil právní sílu smlouvy a jejího vztahu k českým vnitrostátním předpisům. Konstatoval, že vždy se vycházelo ze skutečnosti, že jde o českého občana a bylo konstatováno, že skutečnost, že český stát uzavřel s jiným státem smlouvu o provádění sociálního zabezpečení, nemůže být na újmu českému občanovi ve výši jeho důchodových nároků. K tomuto závěru vedl názor, že smyslem uzavření mezinárodní smlouvy není krátit výši důchodového nároku vlastnímu občanovi, kterému vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů. Protože žalobkyně není občankou České republiky, ale je občanskou Slovenské republiky, nelze z těchto právních názorů vycházet, neboť žalobkyně má pouze trvalý pobyt na území České republiky. Dospěl k závěru, že žalovaná vydala přezkoumávané rozhodnutí v souladu s citovanými články smlouvy a v souladu se zákonem o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. Žalobu proto podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též jen stěžovatelka) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Konstatovala, že by se Nejvyšší správní soud měl v řízení o kasační stížnosti soustředit na výrok soudu, který ve svých důsledcích znamená, že ochrany výše zákonného důchodového nároku požívá v České republice jen občan ČR, nikoliv cizinec. Poněkud nešťastný výrok soudu, že „smyslem smlouvy není krátit zákonný nárok vlastnímu občanovi“ jistě nelze přivést ad absurdum, že tedy „lze krátit zákonný nárok cizímu občanovi“. Bylo by to v právu československého a českého sociálního zabezpečení velký krok zpět. Jestli je něco hodno uznání v této oblasti, pak je to zásada rovnosti nároků plynoucích z účasti na důchodovém zabezpečení bez ohledu na občanství. Ta byla uznávána i v předpisech sociálního zabezpečení platných za minulého režimu. Pouze pro zápočet doby zaměstnání v cizině pro nárok a výši čs. důchodu platila určitá omezení. Stěžovatelka dále namítala, že nikde v zákoně o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb., podle něhož by byla posuzována otázka, zda by stěžovatelka splnila podmínky nároku na starobní důchod a v jaké výši, není ustanovení, že zákon se nevztahuje na cizí státní občany, i když ti splnili všechny zákonem požadované podmínky. Jen v případě, že by takové ustanovení obsahoval, by mohl platit při řešení otázky vztahu tohoto předpisu ke smlouvě závěr, že podle vnitrostátního předpisu by nárok nevznikl. Tento názor stěžovatelky je plně v souladu např. s ustanovením čl. 5 Evropské prozatímní dohody RE o sociálním zabezpečení (je použit termín „oprávněné osoby“, nikoliv „státní občané“), s čl. 3 nařízení EU č. 1408/71 o rovnosti zacházení (je použit termín „osoby bydlící na území státu“, nikoliv občané státu), s § 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (zákon hovoří o „osoby účastné pojištění“, nikoliv o státním občanovi ČR). Konstatovala, že pokud by vnitrostátní zákon, zde zákon č. 155/1995 Sb., obecně omezoval osobní rozsah nároků na zabezpečení ve stáří jen na české občany nebo spojoval určité výhody se státním občanstvím, pak by nebylo možné vnitrostátní zákon použít a náležel by nárok jen podle smlouvy. To však české předpisy nečiní ani vůči cizím státním občanům, ani vůči bývalým občanům ČSFR. Pro vznik nároku na starobní důchod a jeho výši stanoví české vnitrostátní předpisy jediné podmínky: dosažení předepsaného věku, potřebnou dobu pojištění (a tou je i doba získaná stěžovatelkou v době existence federace), a příjem, z něhož dotyčná osoba odváděla daně (pojistné) do státního rozpočtu československého, nyní českého státu. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že nebýt smlouvy, nálež