4 Ads 68/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 68/2006- 49 - text č. j. 4 Ads 68/2006 - 49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: M. H., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o starobní důchod, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, č. j. 42 Cad 5/2006 – 23, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, č. j. 42 Cad 5/2006 – 23, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 11. 11. 2005, č. j., zamítla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žádost žalobkyně o starobní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobkyně o přiznání starobního důchodu podle § 29 zákona požádala od 1. 11. 2004. V uplatněné žádosti uvedla, že osobně pečovala o vlastní děti M. H., nar. x a M. H., nar. xx od narození do zletilosti. Dále uvedla, že osobně pečovala o svého bratra J. S., nar. xy asi od 6-ti let jeho věku do dosažení zletilosti. Rozhodnutí příslušného orgánu o svěření J. do pěstounské péče nepředložila, neboť ho nemá. K žádosti namísto rozhodnutí příslušného orgánu předložila ověřenou kopii potvrzení starosty obce M. vydaného na základě výpovědi dvou svědků o tom, že měla v pěstounské péče nezl. J. S. od roku 1963 až do jeho zletilosti, do roku 1975, neověřenou kopii protokolu o jednání posudkové komise sociálního zabezpečení v B. ze dne 7. 1. 1972, kterým byla J. S. přiznána ZPS, v němž se uvádí, že jmenovaného vychovává sestra, neověřenou kopii lékařské zprávy Dětské psychiatrické léčebny D. P. ze dne 13. 4. 1966, v níž se uvádí, že dítě má být ponecháno v péči sestry a ověřenou kopii potvrzení vedoucí opatrovnické kanceláře Okresního soudu v Berouně o tom, že u uvedeného soudu byl v letech 1961 – 1975 veden spis tehdy nezl. J. S., který však již nelze s ohledem na provedenou skartaci dohledat. Žalovaná konstatovala, že vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že J. S. byl svěřen do trvalé péče žalobkyně rozhodnutím příslušného orgánu, to znamená, nebylo prokázáno, že je dítětem ve smyslu § 20 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění, nelze případnou péči žalobkyně o něho hodnotit pro uznání výchovy dítěte ve smyslu ustanovení § 32 odst. 4 téhož zákona za účelem snížení věkové hranice nároku na starobní důchod. V souladu s ustanovením § 32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., lze žalobkyni uznat výchovu vlastních dětí. Nárok na starobní důchod proto žalobkyni od 1. 11. 2004 nevznikl z důvodu nesplnění důchodového věku k tomuto datu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž uvedla, že toto rozhodnutí nepokládá za věcně správné. Poukazovala na to, že osobně pečovala o dvě vlastní děti M. H. a M. H., a to od jejich narození až do jejich zletilosti. Kromě toho byl do její pěstounské péče svěřen J. S. K prokázání této skutečnosti předložila žalované všechny doklady, které se jí podařilo získat. Samotné rozhodnutí soudu, kterým jí byl nezl. J. S. svěřen do výchovy, k dispozici nemá, neboť jej manžel předal svému dřívějšímu zaměstnavateli, který jej založil do osobního spisu. Když žádala o jeho vrácení, bylo jí sděleno, že zaměstnavatel již uvedené rozhodnutí nemá. Obrátila se proto na Okresní soud v Berouně se žádostí o vydání stejnopisu tohoto rozhodnutí. Ze strany Okresního soudu v Berouně jí však bylo vydáno pouze potvrzení, že opatrovnický spis J. S. byl veden v letech 1961 – 1975 pod sp. zn. 3P 44/61, samotné rozhodnutí o svěření J. S. do její pěstounské péče jí však vydáno být nemohlo, neboť soudem nebylo řádně archivováno. Byla nucena skutečnost, že byla pěstounkou J. S. prokázat jinými listinami, které jsou přílohou této žaloby. Vyslovila názor, že k prokázání toho, že J. S. skutečně byl svěřen do její pěstounské výchovy, došlo. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Žalobkyně pak u jednání soudu dne 22. 3. 2006 objasnila, že v žalobě je její bratr nesprávně jmenován jako J., ve skutečnosti se jmenuje J., o čemž předložila rodný list. Krajský soud v Praze po provedeném jednání rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, č. j. 42 Cad 5/2006 – 23, rozhodnutí žalované zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel soud z obsahu dávkového spisu, z listinných důkazů a z výpovědi svědkyně A. Š.. K závěrům žalované konstatoval, že pokud jde o to, že J. S. nebyl převzat do péče žalobkyně na základě rozhodnutí příslušného orgánu, je třeba vycházet z toho, že u Okresního soudu v Berouně byl veden ohledně nezl. J. S. opatrovnický spis. Dále ze zprávy Dětské PL v H. P. vyplývá, že jmenovaný J. S. nebyl umístěn do dětského domova, ale ponechán v péči své sestry (žalobkyně). Soud dovodil, že tedy lze uvěřit tvrzení žalobkyně, že bratr J. S. jí byl svěřen do pěstounské péče rozhodnutím soudu. Krajský soud dále uvedl, že v posuzovaném případě by se trvání na doložení skutečností o pěstounské péči příslušným rozhodnutím jevilo příliš formalistické a zcela by se míjelo se smyslem a účelem zákona. Zákonodárce měl na mysli upravit věkovou podmínku nároku žen na starobní důchod podle počtu vychovaných dětí. V tomto konkrétním případě bylo listinnými důkazy, prohlášením svědků J. K. a K. H., a výslechem svědkyně A. Š. nepochybně prokázáno, že žalobkyně od roku 1963 do zletilosti v roce 1975 vychovávala mladšího bratra J.. Námitku žalované, že v roce 1963 bylo žalobkyni 15 let, nepovažoval soud za relevantní. Z výpovědi svědkyně Š. bylo prokázáno, že žalobkyně od 9 let (od onemocnění babičky) vedla celou domácnost, dokázala pro několikačlennou rodinu obstarat nákupy a vaření. Situace, že v případě selhání matky zastává péči o mladší sourozence dcera, třeba i nezletilá, jsou sice výjimečné, ale reálně existují a podle názoru soudu posuzovaný případ je jedním z nich. Zavázal žalovanou k tomu, aby znovu rozhodla o nároku žalobkyně na starobní důchod a vzala přitom v úvahu závěr soudu o tom, že žalobkyně vedle dvou vlastních dětí vychovala i mladšího bratra J. S.. Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a citovala ustanovení § 29, 32 odst. 1 písm. b), 34 odst. 2, 4 a § 20 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Konstatovala, že vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že J. S. byl svěřen do její trvalé péče rozhodnutím příslušného orgánu, není prokázáno, že je dítětem ve smyslu § 20 zákona č. 155/1995 Sb. Její případnou péči o bratra proto nelze hodnotit pro uznání výchovy dítěte ve smyslu § 32 odst. 4 zákona za účelem snížení věkové hranice nároku na starobní důchod. Pro nárok na starobní důchod lze tedy žalobkyni uznat pouze výchovu vlastních dětí – M. H., nar. x a M. H., nar. xx. Z důvodu nesplnění věkové podmínky podle ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., nevznikl tedy žalobkyni nárok na přiznání starobního důchodu podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, od 1. 11. 2004. Stěžovatelka vyslovila názor, že Krajský soud v Praze při svém rozhodování zavázal stěžovatelku k hodnocení výchovy dítěte pro nárok na starobní důchod, a to v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o důchodovém pojištění. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobkyně se k podané kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 7. 2006, č. j. 4 Ads 38/2006 – 43, kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal, neboť žalovaná ani na výzvu soudu nesdělila, v čem spatřovala naplnění podmínek ustanovení § 107 a potažmo § 73 odst. 2 a 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Z obsahu dávkového spisu plyne, že stěžovatelka, nar. 14. 2. 1948, požádala dne 6. 10. 2004 o starobní důchod ke dni 1. 11. 2004. V žádosti uvedla, že osobně pečovala o tři děti, a to o dvě vlastní děti M. a M., a dále o J. S., nar. x, jehož otcem je M. M. a matkou L. S.. J. S. je bratr stěžovatelky, přičemž stěžovatelka v žádosti uvedla, že se o něj s