6 Ads 43/2005 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 43/2005- 51 - text č. j. 6 Ads 43/2005 - 64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: J. F., zastoupen JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská 22, proti žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem Ostrava, 30. dubna 3130/2D, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2005, č. j. 38 Cad 29/2004 - 19, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2005, č. j. 38 Cad 29/2004 - 19, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2004, č. j. SVZ/1/17971/2004/Hut, který jako správní orgán II. stupně potvrdil rozhodnutí Úřadu městského obvodu Ostrava - Jih ve věci odnětí dávky sociální péče ze dne 13. 7. 2004, č. j. 2004/750/SOC/Lar, a odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozhodnutí orgánu I. stupně zamítl. Stěžovatel namítá, že krajský soud jen velmi stručně v podstatě cituje odůvodnění rozhodnutí žalovaného, aniž by svůj právní závěr náležitě odůvodnil; stěžovatel přitom vyjadřuje přesvědčení, že zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, v § 7 odst. 2 dává správnímu orgánu pouze možnost za vymezených okolností dávku odejmout, nejde tedy o povinnost, a v případě, že správní orgán tuto možnost využije, musí svůj postup náležitě odůvodnit, nikoliv postupovat formalisticky a automaticky, nýbrž s ohledem na postavení každého příjemce dávek. Stěžovatel zastává názor, že v řízení o dávku sociální péče je nutno brát ohled na okolnosti každého případu, a pokud k nim nebylo v jeho věci přihlédnuto, pak jak správní orgán, tak soud věc neposoudil správně. Jako konkrétní okolnosti své věci stěžovatel uvádí, že podmínka nároku na dávku, kterou měl osvědčit, spočívající v prokázání snahy o zvýšení příjmů vlastním přičiněním, je nesplnitelná, jestliže příjemce dávky žije pouze ze sociálních dávek. Stěžovatel neměl žádné prostředky k tomu, aby podával inzerci, písemně korespondoval, telefonoval a zajímal se o získání práce prostřednictvím internetu. Pravidelně navštěvuje úřad práce a plní všechny povinnosti uchazeče o zaměstnání, nikdy žádnou nabídku úřadu práce neodmítl. Problém byl v tom, že mu byla nabízena obsazená místa a vyvěšeny byly zastaralé nabídky. Navíc žádný předpis neukládá zaměstnavatelům potvrzovat osobám, které se u nich zajímají o možnost pracovat, vydávat nějaké potvrzení, že se u nich konkrétní osoba o práci zajímala. Za těchto okolností neměl stěžovatel možnost jakkoli prokázat, že se o zaměstnání ucházel. Není mu také jasné, jak by měl prokazovat, že například telefonoval z veřejného automatu. Navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž uvedl, že postupoval v souladu s § 7 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, podle něhož měl možnost po předchozím upozornění odejmout dávku sociální péče, pokud její příjemce neosvědčí rozhodné skutečnosti. Jednalo se o osvědčení vlastních aktivních kroků při hledání zaměstnání, což se stalo jednou z podmínek nároku pro přiznání dávek sociální potřebnosti podle § 1 až 4 cit. zákona od 1. 1. 2004. Správní orgán příslušný k přiznání dávky je povinen zkoumat, jak žadatel či příjemce přistupuje aktivně k získání zaměstnání a žadatel (příjemce) je povinen splnění této podmínky prokázat. Ve vyjádření žalovaný poukazuje na skutečnost, že důkaz požadovaný po stěžovateli byl možný i čestným prohlášením či postačovalo by i tvrzení, které by pak následně správní orgán ověřoval. Stěžovatel však ani neuvedl, kdy, kde a jak se o zaměstnání zajímal. Žalovaný tvrdí, že bylo přihlédnuto ke všem těmto skutečnostem, individuálním možnostem a schopnostem stěžovatele, a teprve poté bylo rozhodnuto o odnětí dávky sociální péče. Navrhuje kasační stížnost zamítnout. Ze správního spisu předloženého žalovaným plynou pro věc jako podstatná následující zjištění: Stěžovatel podal 30. 7. 2003 žádost o dávky sociální péče; od 8. 10. 2002 byl evidován jako uchazeč o zaměstnání na příslušném úřadu práce, podpůrčí doba pro poskytování podpory v nezaměstnanosti (hmotného zabezpečení) skončila 7. 4. 2003. Stěžovatel je svobodný, narozen v roce X, žije sám v bytě 1 + 1, který je ve vlastnictví bytového družstva. Z jeho podání, jež jsou obsahem správního spisu, plyne, že je vyučen v oboru pěstitel - mechanizátor, pracoval na odprašnění ocelářských pecí, absolvoval svářečský kurs. V předchozím období byl v evidenci úřadu práce od 1. 11. 2000 do 30. 9. 2001, dávky sociální péče tehdy pobíral od 1. 6. 2001 do 30. 9. 2001. Dávka sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, byla stěžovateli přiznána rozhodnutím shora uvedeného orgánu I. stupně ze dne 8. 8. 2003, č. j. 03/736/SOC/gen, od 1. 7. 2003; výše dávky byla v následujících měsících (do odnětí dávky od 1. 7. 2004) proměnlivá podle výše příjmu stěžovatele a nákladů spojených s bydlením (příjmem byl pouze příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory), průměrně se dávka pohybovala ve výši okolo 3800 Kč měsíčně, s tím, že stěžovateli byly hrazeny skutečné náklady spojené s bydlením – podvakrát obdržel i jednorázovou dávku určenou ke krytí jednorázových zvýšených výdajů spojených s doplatky za elektřinu, odvoz odpadu a dodávku teplé a studené vody. Dne 13. 4. 2004 převzal stěžovatel písemné poučení o změnách právní úpravy poskytování dávek sociální péče od 1. 1. 2004; v tomto poučení, jež je patrně formulářového typu, a je stylizováno jen stěží srozumitelnou češtinou – poznámka Nejvyššího správního soudu - je mimo jiné uvedeno: “1. Při zkoumání zvýšení příjmu vlastním přičiněním se tímto rozumí dle § 1 odst. 3 písm. a) – snaha o zvýšení příjmu vlastní prací (tuto snahu lze zejména považovat ucházení se o zaměstnání u právnických či fyzických osob ve smyslu zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (§ 5 a následující), prokazatelné využití příslušné inzerce, využití nabídek na INTERNETU, osobní kontakty se zaměstnavateli, písemná korespondence, telefonáty apod). Tuto aktivitu je občan povinen osvědčit (§ 7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti) při prováděných kontrolách nároku na dávku sociální potřebnosti a její výplatu, a to doložením příslušných inzerátů, názvů firem, jména osob, se kterými bylo jednáno, telefonní kontakt, písemnou odpověď při ucházení se o pracovní místo (výsledek výběrového řízení), apod.“. Téhož dne stěžovatel udělil orgánu I. stupně souhlas s ověřením skutečností rozhodných pro řízení o dávku sociální péče a pro posouzení nároku na její další poskytování dle § 7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti. Dne 9. 6. 2004 se dostavil stěžovatel k orgánu I. stupně, kde byl poučen (podle znění protokolu zde sepsaného), že si „musí zvýšit příjem vlastním přičiněním …“ a „do 12. 7. 2004“ musí „doložit aktivitu“, jinak bude dávka „zastavena nebo odejmuta“. Téhož dne sepsal stěžovatel obsáhlé podání, které podal u orgánu I. stupně a adresoval je žalovanému; v něm vyjádřil svůj názor na právní úpravu přijatou zákonem č. 422/2003 Sb., účinnou od 1. 1. 2004. Především je z tohoto podání jasně patrno, že stěžovatel je osobou, která přes nesouhlas s novou normou uvažuje o jejím dopadu a racionalitě. Výslovně uvedl, že přece není nikterak těžké předložit doklady o snaze ke zvýšení příjmu, zaměstnavatelé rádi potvrzují navštívenky nezaměstnaným, to je osobní zkušenost stěžovatele. Jednání správních orgánů je podle stěžovatele možná vedeno literou zákona, ale nikoli dobrými mravy a ctí. Jde o represi nejslabší sociální skupiny obyvatelstva. Přijetí takové právní úpravy jejími adresáty je podle stěžovatele možné jen tehdy, pokud by byla koncipována jako pozitivní a motivující, ale nikoli jako urážející. Stěžovatel připomíná, že vše by bylo jiné, kdyby nabídka volných pracovních míst byla jen mírně pod úrovní míst potřebných, pak by restrikce v sociálních dávkách byla podle stěžovatele opodstatněná. „Jedním dechem „– říká stěžovatel – „ politici přiznávají, že je vysoká nezaměstnanost, ale současně šikanují nezaměstnané ukládáním povinnosti dosvědčovat, že mají zájem o práci“. Přenášení povinnosti dokazování na příjemce dávek, že mají zájem o práci je jen ulehčením práce správních orgánů, které by naopak měly soustředit svou činnost na to, aby dokázaly, že občan zájem o práci nemá. Snést kvantum důkazů, že zájem o práci má, není podle stěžovatele až tak nemožné, otázka je, zda to bude pravda. Žalovaný dopisem ze dne 30. 6. 2004 stěžovateli odpověděl, že správní orgán I. stupně postupoval podle zákona účinného od 1. 1. 2004, využil tiskopisů a formulářů, které jsou standardní a vycházejí z metodických p