6 As 52/2004 — Nejvyšší správní soud

6 As 52/2004- 67 - text č. j. 6 As 52/2004 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: J. H., zastoupen JUDr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem Praha 2, Vinohradská 6, proti žalovanému: L. P., s. p., zastoupenému Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem Praha 5, Pod Havlínem 759, adresa pro doručování: Praha 1, Křižovnické nám. 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2004, č. j. 11 Ca 298/2003 - 39, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 298/2003 - 39 ze dne 17. 6. 2004 se zrušuje. II. Žaloba se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 2150 Kč, a to k rukám právního zástupce žalovaného do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 298/2003 - 39 ze dne 17. 6. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti vyjádření žalovaného (do 30. 9. 2005 podnikajícího pod obchodní firmou Č. s. l., s. p., poté L. P., s. p.) č. j. GŘ/531/UOP/3158/03 ze dne 10. 10. 2003, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání proti neposkytnutí jím požadovaných informací - kopie Smlouvy o financování výstavby terminálu S 2 uzavřené mezi žalovaným a Evropskou investiční bankou - a to tak, že stěžovateli nebyly informace poskytnuty, neboť žalovaný není povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud rozhodující o jeho žalobě nesprávně posoudil právní otázku splnění podmínky hospodaření s veřejnými prostředky a zřízení za veřejným účelem, jeho rozsudek je tedy nezákonný a je tak dán kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele soud nesprávně posoudil otázku, zda je státní podnik zřizován za veřejným účelem. V § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční kontrole“), jsou veřejné prostředky vymezeny jako veřejné finance, věci, práva a jiné majetkové hodnoty, přitom tyto hodnoty musí náležet státu nebo jiné právnické osobě. Stěžovatel tu zdůrazňuje alternativní spojku mezi „státem“ a „jinou právnickou osobou“. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním podniku“), hospodaří státní podniky s majetkem státu, přičemž nemají svůj vlastní majetek a podle § 16 odst. 1 zákona o státním podniku tvoří obchodní majetek státního podniku souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot, s nimiž má podnik právo hospodařit. Zároveň dle stěžovatele platí, že nabývá-li podnik majetek od jiné osoby než od státu, nabývá jej pro stát a podniku vzniká právo s tímto majetkem hospodařit, jak vyplývá z § 16 odst. 4 zákona o státním podniku. Podle stěžovatele je tedy nesporné, že státní podnik hospodaří výlučně s majetkem státu, přičemž podle § 2 písm. g) zákona o finanční kontrole pak musí logicky platit, že tento majetek je možné klasifikovat jako věci, práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu, a jde tedy o veřejné prostředky jak ve smyslu zákona o finanční kontrole, tak ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalovaný je tedy dle stěžovatele subjektem, který hospodaří s veřejnými prostředky. Podle stěžovatele je účelem zřízení státního podniku podnikatelská činnost s majetkem státu (§ 2 odst. 1 zákona o státním podniku). Vzhledem k tomu, že státní podnik hospodaří výlučně s majetkem státu, tj. s veřejnými prostředky, jde o výkon veřejné správy, resp. správy veřejných statků, což sám Městský soud v Praze uvádí ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2002 v právní věci sp. zn. 33 Ca 38/2002. Správa veřejných prostředků je dle stěžovatele prováděna za veřejným účelem. O tom svědčí i § 2 odst. 1 a § 3 odst. 2 zákona o státním podniku. Soud však dle stěžovatele tato ustanovení nevyložil ve vzájemné souvislosti, resp. obrátil jejich význam, neboť dovodil, že zřizování státních podniků k uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů podle § 3 odst. 2 zákona o státním podniku vymezuje podle soudu pouze důvody, ze kterých bývají státní podniky zakládány. Provozování podnikatelské činnosti s majetkem státu je podle stěžovatele nutné chápat spíše jako vymezení způsobu, jakým bude nakládáno s majetkem státu (oproti obvyklému nepodnikání), než jako vlastní účel, za kterým je státní podnik založen. Tím je uspokojování významných celospolečenských nebo veřejně prospěšných zájmů, jak je uvedeno v taxativním výčtu § 3 odst. 2 zákona o státním podniku. Státní podnik je tak dle stěžovatele pouze zvláštní formou správy veřejných statků. Tomu nasvědčuje dle stěžovatele i gramatický výklad obou uvedených ustanovení. Dikce „... podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu ...“ a „... podnik má právo hospodařit s majetkem státu ...“ charakterizují pouze způsob, jakým státní podnik s majetkem státu nakládá, nikoli účel, za jakým je státní podnik založen, který je pak vymezen dikcí „... podniky podle tohoto zákona jsou zakládány k uspokojování ...“. Analogickým použitím definice podnikání podle § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, jak na ni odkazuje soud při své argumentaci o účelu založení státního podniku, by tak bylo možné charakterizovat činnost státního podniku jako podnikání s majetkem státu prováděné státním podnikem vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů. Stěžovatel dále napadá i závěr soudu, podle něhož je nedostatečně vymezena působnost státního podniku, což znemožňuje poskytovat informace o jeho působnosti ve smyslu zákona. Tato působnost jednoznačně vymezena je jako podnikání s majetkem státu za účelem uspokojování významných celospolečenských, strategických nebo veřejně prospěšných zájmů, přičemž rozsah podnikatelského oprávnění je vymezen v zakladatelské listině podle § 4 odst. 3 písm. c) zákona o státním podniku. Vzhledem k tomu, že každý je oprávněn se seznámit se zakladatelskou listinou, nelze mít o působnosti státního podniku pochyb. Stěžovatel dále namítá, že státní podnik je veřejným podnikem, neboť slouží veřejnému účelu a řídí se právem veřejným, a poukazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003 v právní věci sp. zn. III. ÚS 686/02. Ze shora uvedených důvodů stěžovatel dovozuje, že žalovaný je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, má povinnost poskytovat informace podle zákona a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti naopak setrval na svém právním názoru, podle něhož žalovaný není subjektem povinným poskytovat informace ve smyslu zákona, neboť není veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. Žalovaný se plně ztotožňuje s argumentací podanou Městským soudem v Praze a uvádí, že svoji činnost provozuje výlučně na soukromoprávní podnikatelské bázi, účastní se hospodářské soutěže, působí na konkurenčním trhu a jeho provoz není dotován z veřejných prostředků. Účelem činnosti žalovaného je tvorba zisku, nikoli veřejný účel, jak dovozuje stěžovatel. Žalovaný nesleduje zákonem vymezený veřejný účel jako např. Česká televize, Fond národního majetku či Všeobecná zdravotní pojišťovna, jež byly povinnými subjekty ve smyslu zákona shledány (žalovaný tu poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v právních věcech sp. zn. III. ÚS 686/02 a III. ÚS 671/02), ale provozuje podnikatelskou činnost. Odlišnost od právě uvedené prejudikatury žalovaný dovozuje právě v tom, že neprovozuje činnost ve veřejném zájmu, ale podniká a účastní se hospodářské soutěže na vysoce konkurenčním trhu poskytování letištních služeb, je prostředkem realizace soukromoprávní způsobilosti státu, a nikoli veřejnou institucí. To žalovaný dokládá i záměrem provést jeho privatizaci. Žalovaný tedy navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatel se obrátil podáním učiněným dne 4. 9. 2003 v elektronické formě na žalovaného se žádostí o poskytnutí kopie Smlouvy o financování výstavby terminálu S 2 uzavřené mezi žalovaným a Evropskou investiční bankou. Na tuto jeho žádost reagoval žalovaný dopisem datovaným dne 18. 9. 2003 tak, že informaci neposkytne, neboť není povinným subjektem ve smyslu zákona; žalovaný tu poukázal na to, že stěžovat