7 Afs 169/2005 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 169/2005- 92 - text  7 Afs 169/2005 - 92 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce společnosti B. a. s., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005, č. j. 31 Ca 284/2004 - 51, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále také jen „stěžovatel“) napadl shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byly zamítnuty jeho žaloby a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ve správním řízení byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1998, 1999, 2000 a 2001. Stěžovatel uplatňoval důvod kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozsudek krajského soudu napadl v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Konkrétně uvedl, že soud nesprávně právně posoudil otázku oprávněnosti provádění daňové kontroly, neboť pokud tato daňová kontrola byla prováděna jiným než místně příslušným správcem daně, mělo o tom být vydáno rozhodnutí s ohledem na ust. § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančních orgánech“). Pověření k provedení kontroly nebylo podepsáno ředitelkou Finančního ředitelství v Hradci Králové, ani nebylo opatřeno razítkem, s čímž se krajský soud v rozsudku nevypořádal. Pracovník finančního úřadu pak rozhodl o námitce proti sobě samému (rozhodnutí ing. C. ze dne 13. 11. 2002). Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvedl, že „případy porušení zákona jsou uvedeny v žalobě, a proto na tyto konkrétní případy odkazujeme“, „z dalších porušení povinností při daňovém řízení uvádíme neposkytnutí řádné součinnosti str. 3 a str. 5 žaloby, porušování zásad hodnocení důkazu str. 3 žaloby, porušování povinnosti při nahlížení do spisu str. 5 žaloby“. Takové vymezení stížního bodu je však naprosto nedostatečné a Nejvyšší správní soud k němu nebude zaujímat žádné stanovisko. Podle ust. § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost mj. obsahovat, z jakých důvodů stěžovatel napadené rozhodnutí napadá. Tyto skutečnosti musí uvést konkrétně a musí se jednat o polemiku s právním názorem krajského soudu. Pokud stěžovatel pouze odkáže na žalobu, která již soudem byla projednána a soud na ni reagoval, o žádný takový stížní bod se nejedná. Nejvyšší správní soud je vrcholnou soudní instancí, která zejména sjednocuje judikaturu správních soudů, a není tak žádným přezkumným správním orgánem, který přezkoumává veškerou zákonnost správních rozhodnutí bez ohledu na procesní aktivitu stěžovatele. Pokud se chce stěžovatel domáhat svých práv před soudem, musí je konkrétně vymezit, a nikoliv pouze obecně bez jediného konkrétního důvodu odkazovat na žalobu. Nejvyšší správní soud znovu uvádí, že neprojednává ani žalobu, ani odvolání, ale kasační stížnost proti pravomocnému rozsudku krajského soudu. Skutečnosti, které stěžovatel v kasační stížnosti neuvede, tak musí Nejvyšší správní soud respektovat (neboť pravomoc Nejvyššího správního soudu určuje svým procesním úkonem stěžovatel, který vymezí rozsah přezkumu v kasační stížnosti – kromě důvodů, k nimž musí Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední činnosti). Stěžovatel však v takovém případě musí počítat s tím, že Nejvyšší správní soud k takto neuvedeným důvodům žádné stanovisko zaujímat nebude. Stěžovatel dále uvedl, že podle jeho názoru nebyl veden obsahový list spisu o daňové kontrole a začal být veden až na námitky stěžovatele. Nebyla ani projednána zpráva o daňové kontrole. Po obdržení zprávy o daňové kontrole ji stěžovatel odmítl podepsat a písemně sdělil své důvody k odmítnutí podpisu. Těmito důvody se však správní orgány ani soud nezabýval. Žalovaný v odvolacím řízení prováděl některé další úkony, což podle názoru stěžovatele podporuje jeho verzi, že zpráva nebyla řádně projednána. Krajský soud se podle názoru žalobce nezabýval otázkou okamžiku ukončení daňové kontroly. Podle názoru stěžovatele vyplývá jeho nadměrná ekonomická a časová zátěž při provádění daňové kontroly ze spisu o daňové kontrole (dojíždění do Hradce Králové, nahlížení zde do spisu) a krajský soud ji tak měl shledat. Stěžovatel pak nesouhlasil s právním posouzením krajského soudu ohledně „zániku pohledávky T. a. s.“, neboť stěžovatel měl také pohledávku za touto společností a v souladu s ust. § 573 občanského zákoníku ji „ponížil“ o rozdíl mezi pohledávkou T. a. s. a sjednanou úhradou. Podle jeho názoru se krajský soud touto jeho obranou nijak nezabýval, stejně jako žalobním bodem, v němž stěžovatel namítal, že finanční úřad zvýšil daňový základ o částku nákladů exekučního řízení na základě usnesení soudu, které však nenabylo právní moci. Stěžovatel dále uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením otázky nájmu nebytových prostor v Praze, neboť právní vztah založený tímto nájmem „neskončil užíváním prostor k podnikatelské činnosti“, ale dohodou o narovnání ze dne 6. 5. 2003. Po celou dobu stěžovatel vedl soudní spor, aby získal od protistrany plnění, což se mu „podařilo“ v roce 2003. Toto plnění uvedl do zdanitelných příjmů a pokud soud uvedl, že stěžovateli bylo vráceno přeplacené nájemné za rok 1993, „není to pravdou, neboť se jednalo o předem zaplacenou část nájemného do 31. 12. 2001“. Při posouzení věci tak vycházel soud ze zpochybněných důkazů finančního úřadu, aniž by se zabýval důkazy, které předložil stěžovatel, přičemž nesouhlasí s tím, že úkon pronajímatele ze dne 28. 12. 1993 lze kvalifikovat jako platnou výpověď. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti s jejími důvody nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Krajský soud napadeným rozsudkem žaloby zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005, č. j. 31 Ca 284/2004 - 51). V odůvodnění krajský soud mj. uvedl, že se zabýval obsahem smluvních ujednání obsažených v dohodě o úhradě pohledávek ze dne 12. 1. 2000, přičemž závazek žalobce ve výši rozdílu mezi původně dlužnou částkou 2 449 615,20 Kč a částkou uhrazenou ve výši 1 800 000 Kč považuje za právně zaniklý. Žalobce v průběhu daňového řízení nepředložil žádný důkaz, že k zániku závazku ve výši 649 615,20 Kč došlo. Proto žalobce postupoval v rozporu s ust. § 23 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), když tyto skutečnosti nezohlednil v základu daně. Při posouzení částky 1 310 000 Kč (nájemné nebytových prostor v Praze) krajský soud vyšel ze smlouvy o nájmu ze dne 15. 9. 1991, přičemž touto smlouvou bylo mj. sjednáno, že v případě výpovědi ze strany pronajímatele platnost smlouvy končí posledním dnem čtvrtletí, ve kterém došlo k prodlení s placením nájmu (což se opírá o ust. § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy účinném znění). Sdělením ze dne 28. 12. 1993 skončila k 31. 12. 1993 platnost této smlouvy z důvodu prodlení s placením nájemného, přičemž tento úkon lze kvalifikovat jako výpověď této smlouvy. Zmíněné prostory užívala od roku 2000 jiná obchodní společnost. Dohodou o narovnání uzavřenou s pronajímatelem dne 6. 5. 2003 bylo sjednáno mimosoudní vyrovnání z důvodu přeplaceného nájemného za rok 1993. Nejednalo se tak o výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve zdaňovacích obdobích let 1998 až 2001 podle ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. K dalším žalobním námitkám krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žalovaný se v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkou týkající se příslušnosti správce daně k provádění daňové kontroly, přičemž takový postup ředitelky žalovaného je v souladu s ust. § 10 odst. 3 zákona o finančních orgánech. Takový postup se děje pověřením, které není rozhodnutím, neboť jím žalobci nebyla uložena žádná povinnost, ani mu nebylo přiznáno žádné právo. Rovněž nebylo zjištěno, že by při probíhající daňové kontrole došlo k porušení ust. § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“). Výzva ze dne 5. 2. 2003 je odrazem skutečnosti, že žalobce byl upozorněn na nejasnosti a nedostatky zjištěné v průběhu kontroly, na písemnou výzvu reagoval dopisem ze dne 18. 2. 2003. Důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Krajský soud pak neshledal, že by daňové řízení znamenalo pro žalobce ekonomickou či časovou zátěž, neboť toto jeho tvrzení nebylo podloženo hodnověrnými důkazy. Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ust. § 109 odst. 2