8 Afs 10/2005 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 10/2005- 253 - text 8 Afs 10/2005-261 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně D. z., proti žalovanému Ministerstvu financí, Praha 1, Letenská 15, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, nám. 14. října 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2002, čj. 352/93520/2002, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2004, čj. 5 Ca 4/2003–220, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. A. Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2002, čj. 3376/2002, Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen „Úřad“) jmenoval podle § 13 odst. 6 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), za použití § 28 odst. 4 zákona, likvidátorem ve spořitelním a úvěrním družstvu D. z. (dále též „záložna“, příp. „žalobkyně“) Ing. E. R. Úřad své rozhodnutí ze dne 3. 7. 2002 odůvodnil tím, že vydal dne 19. 4. 2002 rozhodnutí (čj. 1984/2002/II.) o odnětí povolení působit jako družstevní záložna, proti němuž podala kontrolní komise záložny odvolání. Odvolání Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 21. 6. 2002, čj. 352/51848/2002, zamítlo a potvrdilo napadené rozhodnutí Úřadu. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 6. 2002 bylo doručeno dne 27. 6. 2002 předsedovi kontrolní komise záložny, a v souladu s § 13 odst. 3 zákona došlo téhož dne ke zrušení záložny. Záložna doručila 2. 7. 2002 Úřadu návrh na jmenování likvidátora (§ 13 odst. 6 zákona), a to Ing. Arch L. K., JUDr. P. B., Ing. J. M., Ing. J. F., resp. jednoho z nich v uvedeném pořadí, nebo Ing. E. R. V případě čtyř prvně jmenovaných osob Úřad uzavřel, že nesplňují podmínky pro jmenování likvidátorem (§ 13 odst. 6 zákona“) záložny, resp. splnění těchto podmínek neprokázali. B. Záložna podala odvolání prostřednictvím advokáta Mgr. Marka Nespaly. Namítla především, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. 6. 2002 o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí Úřadu ze dne 19. 4. 2002 (odnětí povolení působit jako záložna) bylo doručeno dne 27. 6. 2002 kontrolní komisi záložny, přestože mělo být doručeno pouze právnímu zástupci s plnou mocí pro celé řízení. Rozhodnutí o odnětí povolení působit jako družstevní záložna tedy nenabylo právní moci, záložna nebyla zrušena a nemohla vstoupit do likvidace. Rozhodnutí o jmenování likvidátora je proto v rozporu se zákonem. Zrušení záložny také znamená konec její možnosti jakkoliv uplatňovat svá práva, a tím její nevratné poškození. Tvrzení Úřadu o nesplnění podmínek k podání návrhu na jmenování likvidátora je účelové, protože dne 2. 7. 2002 měl nucený správce plné doklady nejméně dvou kandidátů na funkci likvidátora, a to Ing. Arch L. K. a Ing. J. M. Ministerstvo financí (dále též „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 31. 10. 2002, čj. 352/93520/2002, zamítlo odvolání záložny podle § 28 odst. 8 zákona za použití § 59 odst. 1, 2 správního řádu a potvrdilo rozhodnutí Úřadu ze dne 3. 7. 2002. Podle odůvodnění byla záložna k 27. 6. 2002 zrušena a v souladu s § 259 odst. 1 obchodního zákoníku vstupuje do likvidace. Úřad vydal rozhodnutí o jmenování likvidátora, přičemž postupoval v mezích svých zákonných povinností. Ministerstvo financí konstatovalo, že v plné moci udělené Mgr. Marku Nespalovi je jako zmocnitel uvedena kontrolní komise záložny. Kontrolní komise je ovšem orgánem záložny, bez vlastní právní subjektivity, a proto nemohla platně udělit plnou moc. Účastníkem řízení o odnětí povolení působit jako záložna je navíc pouze záložna, nikoliv její kontrolní komise. Plná moc tedy byla udělena někým, kdo není účastníkem daného řízení. Rozhodnutí, jímž Ministerstvo financí zamítlo odvolání záložny proti rozhodnutí Úřadu o odnětí povolení, bylo proto správně doručeno kontrolní komisi záložny. Zrušení záložny, byť předznamenává její zánik, neznamená zánik možnosti záložny hájit svá práva prostřednictvím zákonem stanoveného zástupce. Co do tvrzeného splnění požadavků na jmenování likvidátorem některými z navržených kandidátů Ministerstvo financí uvážilo, že pluralita navržených kandidátů dávala Úřadu prostor pro správní uvážení, kterého z kandidátů zvolit, a i za situace, kdyby všichni kandidáti splňovali zákonné požadavky, mohl být likvidátorem jmenován opět Ing. E. R. Jestliže posledně jmenovaný splnil podmínky pro jmenování do funkce likvidátora, bylo nadbytečné zkoumat otázku včasného dodání relevantních dokumentů ze strany ostatních kandidátů. II. A. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze a domáhala se zrušení napadeného rozhodnutí. Uvedla přitom, že žalovaný rozhodl na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci, rozhodnutí postrádá dostatečné věcné odůvodnění, a je vydáno v návaznosti na nezákonné správní akty. Namítla, že žalovaný vychází z nepřípustnosti odvolání podaného neoprávněnou osobou, a to přes § 28d odst. 1 zákona, který dává kontrolní komisi široká oprávnění. Kontrolní komise je totiž jediným orgánem za trvání nucené správy, jehož činnost nebyla pozastavena. Kontrolní komise je nadána specifickou právní subjektivitou, a to právem zastupovat záložnu v řízení o odvolání proti rozhodnutí Úřadu za trvání nucené správy, je oprávněna nechat se pro tento účel právně zastupovat, a tedy i udělovat procesní plnou moc, což v minulosti několikrát realizovala a soudy akceptovaly. Žalovaný nerespektoval právní řád, jestliže doručil rozhodnutí o zamítnutí odvolání výslovně do rukou a na jméno předsedkyně kontrolní komise, na adresu kontrolní komise, která však není sídlem žalobkyně, a pominul existující procesní plnou moc. Postavení kontrolní komise odpovídá i výpisu z obchodního rejstříku v době podání žaloby, neboť žalobkyně se stále nachází v nucené správě. Dále žalobkyně argumentovala tím, že nemá-li kontrolní komise právní subjektivitu pro zastupování žalobkyně, nemohlo předcházející rozhodnutí o odnětí oprávnění žalobkyně nabýt právní moci, a žalobkyně nemohla vstoupit do likvidace, neboť rozhodnutí nebylo doručeno žalobkyni jako účastníku řízení. Ostatně i napadené rozhodnutí bylo doručeno pouze zástupci kontrolní komise a do doby podání žaloby nebylo doručeno na adresu sídla žalobkyně. Uvedla dále, že v rozhodnutích o zákazu a omezení činnosti z 10. 7. a 29. 10. 2002 Úřad označil žalobkyni bez dovětku „v likvidaci“, a je zřejmé, že rozhodnutí by nemuselo být vydáváno, kdyby žalobkyně vstoupila do likvidace dnem 27. 6. 2002. Rozhodnutí o odnětí oprávnění žalobkyně působit jako záložna tedy nenabylo účinnosti a rozhodnutí o jmenování likvidátora je neplatné a nezákonné. Zástupce kontrolní komise má od 10. 1. 2002 udělenu plnou moc i od statutárního orgánu žalobkyně, kterým i po dobu nucené správy zůstává přes své omezené pravomoci představenstvo žalobkyně. Z dosud uvedených důvodů nemohlo dojít ke zrušení žalobkyně a proto ani nemohla začít běžet pětidenní lhůta k předložení návrhu na jmenování likvidátora včetně předložení příslušných listin (§ 13 odst. 6 zákona). I za předpokladu zrušení žalobkyně dne 27. 6. 2002 by lhůta skončila dne 2. 7. 2002, kdy byl nucenému správci předán návrh s kandidáty na funkci likvidátora společně s příslušnými listinami a s uvedením pořadí. Nucený správce v dopise ze dne 1. 7. 2002, sepsaným a předaným až dne 2. 7. 2002, konstatuje, že nemá k dispozici podklady týkající se dvou navržených osob na funkci likvidátora, ale dne 2. 7. 2002 byly podklady druhého náhradníka na funkci likvidátora předány osobě pověřené nuceným správcem k převzetí listin. Žalobkyně uzavřela, že snahou Úřadu a žalovaného je zabránit přístupu k relevantním dokumentům žalobkyně, uvalení nucené správy a její trvání je nezákonné a tento nezákonný stav měl pouze překlenout období mezi ukončením nucené správy (dle vyjádření Úřadu ze dne 13. 7. 2002) a prohlášením konkursu na žalobkyni. Dodala, že nezákonnost rozhodnutí Úřadu a žalovaného vychází také z nesprávně restriktivního výkladu právní subjektivity kontrolní komise, a naopak extenzivního výkladu nucené správy. Ustanovení § 28 odst. 1 písm. e) zákona umožňuje zavést u družstevní záložny nucenou správu, ustanovení § 28f zákona pak kogentně stanoví tři podmínky, při jejichž splnění nucená správa končí. Jednou z těchto podmínek je přitom uplynutí dvanácti měsíců od zavedení nucené správy. Citované ustanovení nelze obcházet opakovaným zaváděním nucené správy. Trvání nucené správy žalobkyně od 12. 1. 2000 do 13. 7. 2002 je proto nutně nezákonné, stejně jako všechna navazující rozhodnutí Úřadu. B. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém stanovisku odkázal především na odůvodnění napadeného