1 As 11/2006 — Nejvyšší správní soud

1 As 11/2006- 82 - text 1 As 11/2006 - 88 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Josefa Baxy a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobce M. r. s., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, za účasti Ing. F. F., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem v Brně, Lidická 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2005, č. j. 44.901/2004-16.230, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č. j. 8 Ca 94/2005 - 45, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č. j. 8 Ca 94/2005 - 45, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 4. 1. 2005, č. j. 44.901/2004-16.230, bylo, postupem dle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 3. 8. 2004, č. j. JMK 18236/2004/2/OŽPZ-Ho, a toto rozhodnutí bylo současně potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl, na základě ustanovení § 4 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o rybářství“), vyhlášen mimopstruhový rybářský revír „Gejle 7“ č. 12 963 001, tvořený blíže specifikovanými pozemky s uzavřenou vodou. Současně s tím byl, s odkazem na § 6 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona o rybářství, k tomuto revíru povolen Ing. F. F. na dobu 10 let od právní moci tohoto rozhodnutí výkon rybářského práva a byl též [ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona] ustaven hospodář nově vzniklého revíru. Konečně bylo tímto rozhodnutím (postupem dle § 4 odst. 6 zákona o rybářství) změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 28. 1. 1993, č. j. 201/158/93-310, kterým byl vyhlášen rybářský revír „Dyje 4C č. 461 159“. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, kterou se domáhal jeho zrušení. Shora uvedeným rozsudkem bylo tomuto návrhu vyhověno, napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Jak z odůvodnění rozsudku Městského soudu vyplývá, podstatou žalobních námitek v této věci bylo tvrzení žalobce, dle kterého obě správní rozhodnutí vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neobstojí jejich závěr, že vodní útvary „Gejle“ a „Nové jezero“ (tvořící nově vytvořený rybářský revír) lze považovat za uzavřené vody. Spolu s dalšími vodními útvary totiž tvoří součást vodohospodářského systému - suchého polderu, který bývá, dle tvrzení žalobce, několikrát ročně zaplavován přívalovými vodami, v důsledku čehož vzniká několikahektarové souvislé jezero. Změna stávajícího rybářského revíru z popudu vlastníka pozemku tvořícího dno či pobřeží vodných útvarů je však rybářským zákonem vázána pouze na případy uzavřených vod. Městský soud, poté co konstatoval zákonné podmínky pro vyhlášení rybářského revíru či jeho změnu, k popsané argumentaci žalobce uvedl, že podstatným pro posouzení zákonnosti postupu obou správních orgánů v této věci je posouzení, zda část nově vzniklého rybářského revíru, konkrétně „Nové jezero“, je možno považovat za vodní tok. Tato otázka je předmětem vodoprávního řízení, které v jeho případě skutečně bylo vedeno, nebylo však v době rozhodování městského soudu dosud pravomocně skončeno. Vodoprávní řízení o odstranění pochybností, zda je konkrétní vodní útvar tokem či nikoli, je upraveno v § 43 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“); jeho výstupem je rozhodnutí vydávané ve správním řízení (tedy obsahující náležitosti vyžadované správním řádem), jak vyplývá z § 115 odst. 1 vodního zákona. Dle názoru městského soudu je spornou též povaha vodního útvaru „Gejle“, neboť ten je v napadeném rozhodnutí označován za jezero; odkaz na § 6 odst. 3 písm. a) bod 1. zákona o rybářství však nasvědčuje závěru, že se jedná o rybník. Pokud jde dále o posouzení, zda obě správní rozhodnutí vycházejí v těchto otázkách ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, městský soud přisvědčil názoru žalobce, že tomu tak není. Žalovaný se s námitkou týkající se uzavřenosti vody vypořádal tak, že skutečnost, že předmětné vodní útvary jsou součástí vodohospodářské soustavy ochraňující před povodněmi, není z hlediska rybářského podstatná, neboť posuzování uzavřenosti vody je výhradní kompetencí rybářského orgánu. K námitce mimořádného povodňového stavu uvedl, že dotčené území nebylo za posledních 10 let (dle vyjádření svědků) zaplaveno tak, aby ryby mohly volně proplouvat, a nepovažuje proto za účelné, aby se k této otázce vyjadřoval příslušný znalec v oboru vodního hospodářství. Dle názoru městského soudu však žalovaný nezohlednil všechny skutečnosti vyplývající z důkazů nabízených žalobcem. Pro tento závěr svědčí i rozhodnutí druhostupňového orgánu ve shora zmiňovaném vodoprávním řízení, který vrátil věc k novému projednání s doporučením provedení dalších důkazních prostředků, včetně vypracování znaleckého posudku z oboru vodního hospodářství. Na základě těchto skutečností tedy městský soud uzavřel, že rozhodnutí žalovaného nesplňuje podmínky vyplývající z ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu a jsou tedy splněny zákonné podmínky pro jeho zrušení. Na žalovaném tak bude, aby se v dalším řízení znovu zabýval podaným odvoláním žalobce z hledisek podrobně rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku a následně vydal nové rozhodnutí, které již bude splňovat náležitosti uvedené v § 46 správního řádu. Proti tomuto rozsudku brojil Ing. F. F., v postavení osoby na řízení zúčastněné (dále jen „stěžovatel“), kasační stížností opírající se o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nesprávné právní posouzení věci [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] spatřuje stěžovatel především ve skutečnosti, že městský soud se vůbec nezabýval otázkou aktivní legitimace žalobce. Při svém rozhodování vycházel soud ze zjištění, že žalobci měl být rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 28. 1. 1993, č. j. 201/158/93-310, přenechán (dle § 8 tehdy účinného zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství) výkon rybářského práva v rybářském revíru „Dyje 4C č. 461 159“, jehož rozloha měla být vyhlášením rybářského revíru „Gejle 7“ zmenšena. Toto rozhodnutí však muselo být vydáváno v rámci správního řízení a muselo tedy nutně splňovat i zákonem (správním řádem) stanovené náležitosti. Ty shora zmiňované rozhodnutí nesplňuje, neboť především neobsahuje část výrokovou, odůvodnění a poučení, jak to vyžaduje § 47 správního řádu. Po stránce obsahové jde o rozhodnutí neurčité; zde stěžovatel poukázal na rozpory v katastrálním umístění a velikosti v něm uvedených vodních útvarů v porovnání s předmětem řízení v této věci. Dále stěžovatel uvedl, že dle tehdy platné úpravy žalobce nemohl patřit mezi subjekty, kterým by bylo lze postupem dle § 8 odst. 1 tehdy účinného zákona o rybářství přenechat výkon rybářského práva. Žalobce byl v té době občanským sdružením založeným dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v tehdy platném znění, a nebyl tedy podřaditelný pod žádný ze subjektů uvedených v citovaném zákonném ustanovení. S ohledem na tyto skutečnosti tedy stěžovatel konstatoval, že rozhodnutí o přenechání výkonu rybářského práva žalobci ze dne 28. 1. 1993 je nicotné a nemohlo tedy logicky založit žalobci ani žádná práva, na kterých by mohl být rozhodnutími vydanými v této věci jakkoli zkrácen. Za nesprávný označil stěžovatel též právní názor městského soudu, dle kterého je pro právní posouzení věci podstatné, zda „Nové jezero“ je či není vodním tokem ve smyslu § 43 vodního zákona. Stěžovatel uvedl, že jakkoli rozhodnutí vodoprávních orgánů o tom, zda vodní útvary tvořící rybářský revír „Gejle 7“ mají charakter vodního toku bylo podkladovým rozhodnutím pro řízení o vyhlášení tohoto revíru, pro rozhodování rybářských orgánů v této věci nejde o otázku relevantní. Rybářské orgány totiž při posuzování, zda konkrétní vodní útvary jsou uzavřenou vodou, nemusí vycházet z právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí vodoprávního úřadu, jímž je rozhodnuto o tom, zda mají povahu vodního toku, či nikoliv. Mezi pojmy „uzavřená voda“ [§ 2 písm. g) zákona o rybářství] a „vodní tok“ (§ 43 vodního zákona) neexistuje bezprostřední souvislost (zde stěžovatel poukázal na otázku tzv. „slepých ramen“, jejíchž povaha je oběma předpisy posuzována rozdílně). Dle názoru stěžovatele tedy žalovaný nepochybil, pokud si o otázce uzavřenosti vodních útvarů tvořících