1 As 23/2007 — Nejvyšší správní soud

1 As 23/2007- 78 - text 1 As 23/2007 - 79 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Brno, Mezírka 1, proti žalovanému Magistrátu města Brna, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2005, č. j. OD-19694/04-Ro-Se-66, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2006, č. j. 57 Ca 27/2005 - 25, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se svou žalobou podanou ke krajskému soudu domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí komise k projednávání přestupků Statutárního města Brna, městské části Brno-střed ze dne 21. 10. 2004, č. j. VVP/927/2004, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím uložil správní orgán prvního stupně žalobci napomenutí za přestupek podle § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 29. 4. 2004 v době od 14.40 hod. do 16.50 hod. parkoval vozidlem na ulici M. v Brně v místě označeném dopravní značkou IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem) a neuhradil cenu za užívání tohoto stání, čímž porušil povinnost stanovenou v čl. 1 odst. 3 písm. a) nařízení č. 2/2002 Sb., Statutárního města Brna (dále jen „nařízení města“). Správní orgán prvého stupně žalobci dále podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích uložil povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku v částce 1.000,- Kč. Správní orgán prvého stupně rozhodl o přestupku po té, kdy žalobce podal odpor proti příkazu o uložení napomenutí ze dne 13. 7. 2004 č. j. VVP 927/2004. V žalobě žalobce namítal, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a další Listiny základních práv a svobod. Žalovaný svou pohledávku za parkování, tedy z občanskoprávního vztahu, prohlásil za přestupek a učinil ji tak vymahatelnou formou pokuty, v důsledku čehož se žalobce jako dlužník ocitl v nevýhodném postavení. Ve správním řízení pak navíc rozhoduje obec, tedy správní orgán, jehož příjmem je i poplatek za parkování. Je tak porušeno rovné postavení stran před správním orgánem zaručené Listinou. Žalobce měl za to, že nařízení města, jež označuje neuhrazení poplatku za parkování jako přestupek, je v rozporu s „ústavou“ a proto nicotné. Nicotná jsou pak i všechna o něj se opírající rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nebylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny, když přestupek projednaly jak správní orgány, tak nezávislý soud. Bylo zcela jednoznačně prokázáno, že žalobce se dopustil porušení povinnosti - zaplacení za parkování vozidla. Došlo tak k porušení nařízení města č. 2/2002 ve znění nařízení města č. 5/2003 (posléze uvedené nařízení se nijak nedotklo ustanovení nařízení č. 2/2002 aplikovaných v daném případě). Porušení povinností stanovených v právním předpisu obce je v případě fyzických osob přestupkem podle § 46 odst. 1 a 2 a § 48 zákona o přestupcích. Krajský soud uznal, že povinnost zaplatit „poplatek“ za parkování vozidla vyplývá z mlčky uzavřeného občanskoprávního vztahu mezi správcem komunikace a tím, kdo parkovací místo užije, uvedl nicméně, že porušení této povinnosti je přestupkem. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce včas podanou kasační stížností a domáhal se jeho zrušení. Jako důvod uvedl, že rozhodnutí správních orgánů jsou stižena vadami spočívajícími v porušení zákona, pokud jde o řízení před správním orgánem, a to takovým způsobem, že to mělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Vadu řízení před správním orgánem spatřoval žalobce v tom, že správní orgán nesprávně právně hodnotil zjištěný skutkový stav a na základě nesprávného právního názoru uložil žalobci „pokutu“ (žalobce měl zřejmě na mysli napomenutí). Konkrétně žalobce namítl, že je sporné, zda lze zájem na výběru poplatku za parkování považovat za zájem společnosti chráněný zákonem o přestupcích. Žalobce pokládá nařízení města č. 2/2002 ve znění nařízení 5/2003 za odporující „Ústavě a Listině“, když povyšuje zájem města na vybrání „smluvního poplatku za parkování“ na veřejný zájem, a tím činí nerovným postavení dlužníka-občana vůči věřitelimajiteli/správci pozemku. Krajský soud měl proto dle žalobce rozhodnutí správního orgánu zrušit. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a shledal ji nedůvodnou. Žalobce ani v průběhu řízení před správními orgány, ani před krajským soudem nijak nezpochybňoval, že by se výše popsaného jednání dopustil. Již ve správním řízení však namítal, že na takto nesporně zjištěný skutkový stav je nesprávně aplikován zákon o přestupcích, a nařízení města, které stanoví povinnosti ohledně placení „ceny“ za parkování vozidla. Přestože se žalobcem formulovaný důvod kasační stížnosti zdá nasvědčovat, že jde o vadu řízení před správním orgánem ve smyslu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve skutečnosti žalobce uplatňuje důvod kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky, které spočívá v aplikaci dle žalobce nesprávného právního předpisu na zjištěný skutkový stav, přičemž nesprávného posouzení právní otázky se měly dopustit jak správní orgány, tak krajský soud. Důvod kasační stížnosti upravený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. totiž spočívá stručně řečeno v pochybení správního orgánu při zjišťování skutkového stavu. O něm však, jak už bylo výše uvedeno, není v daném případě sporu. Při právním posouzení je třeba v prvé řadě vyjít ze skutečnosti, že užívání místních komunikacích upravuje především zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Podle § 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích smí v rámci obecného užívání každý v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Zpoplatnění užívání místních komunikací nebo jejich částí v obci ke stání motorového vozidla na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, jako jedno z možných a zákonem výslovně předvídaných způsobů obecného užívání místní komunikace, upravuje § 23 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích. Uvedené ustanovení zmocňuje obec, pro účely organizování dopravy nařízením vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy. Podle poslední věty citovaného ustanovení obec v nařízení rovněž stanoví způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení. Citované ustanovení však k vydání nařízení zmocňuje nikoli obec jako vlastníka místních komunikací nacházejících se na jejím území (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), ale obec jako veřejnoprávní korporaci, na níž stát tímto deleguje výkon veřejné správy; konkrétním vykonavatelem takto delegované veřejné správy pak není obec jako její nositel, ale zákonem určený orgán obce. Pravomoc orgánu obce vydávat při výkonu delegované veřejné správy (tzv. přenesené působnosti) předpisy na základě a v mezích zákona a za podmínky výslovného zákonného zmocnění je zakotvena v čl. § 79 odst. 3 Ústavy. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „obecní zřízení“), pak určuje, že těmito podzákonnými předpisy vydávanými v přenesené působnosti jsou nařízení obce (§ 11 odst. 1), která vydává rada obce, a není-li zřízena pak zastupitelstvo [§ 84 odst. 3 a § 102 odst. 2 písm. d)]. Obsah přenesené působnosti je především určován zvláštními zákony upravujícími konkrétní oblasti státní správy; obecní zřízení pouze rozlišuje kategorie obcí z hlediska rozsahu, v jakém je výkon státní správy orgánům obce svěřen (§ 61 odst. 1). Takovým zvláštním zákonem upravujícím výkon státní správy ve věcech pozemních komunikací je právě zákon o pozemních komunikacích. Nařízení města, v důsledku jehož porušení byl žalobce v souzené věci shledán vinným z přestupku, tedy bylo vydáno orgánem obce při výkonu veřejné správy na základě zákonného zmocnění ve výše citovaném § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Po procesní stránce nařízení vydal k tomu příslušný orgán obce, Rada města Brna. Pro úplnost zdejší soud poznamenává, že kopii nařízení města předal zástupce žalovaného krajskému soudu u ústního jednání a tato je tak součástí soudního spisu; zde