2 Afs 198/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 198/2006- 69 - text č. j. 2 Afs 198/2006 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. B. n. S., zastoupený JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 28, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, Joštova 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, č. j. 31 Ca 31/2005  48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 31. 1. 2005, č. j. 2R 82/04 – Hr. Napadeným rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 16. 9. 2004, č. j. VZ/S133/04-153/4857/04-GS, v němž Úřad vyslovil, že ve věci zadání veřejných zakázek na zhotovení stavební dodávky „sídliště rodinných domků B. n. S. – Š. p. (12 ks domů typu "L", 5 ks domů typu "řadový", 6 ks domů typu "dvojdomek")“ a zhotovení stavební dodávky „sídliště rodinných domků B. n. S. – Š. p. (14 ks domů typu "L", 1 ks domů typu "řadový", 6 ks domů typu "dvojdomek")“ stěžovatel závažně porušil ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek v tehdy platném znění (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), tím, že veřejné zakázky na uvedené stavební dodávky zadal výzvami více zájemcům o veřejnou zakázku k podání nabídky podle § 49 odst. 1 téhož zákona, aniž k tomu byly splněny zákonné předpoklady, neboť celková výše peněžitého závazku stanovená podle § 67 téhož zákona přesáhla 20 mil. Kč. II. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadaného rozhodnutí v tom, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky, a to zejména aplikaci § 67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek. Soud dovodil, že rozhodnutí vydané správním orgánem je v souladu se zákonem a že nelze aplikovat větu druhou § 67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, ale naopak větu první. S tímto právním názorem stěžovatel nesouhlasí – nemá za to, že by účelově obcházel zákon. Podle svého názoru postupoval tak, aby nedošlo k neúměrnému zadlužení obce. Naopak soud i správní orgán rozhodovaly odtrženě od reality. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že se jednalo o veřejnou zakázku jedinou. Soud se podle stěžovatele žádným způsobem nevypořádal s právní argumentací ohledně vzniku peněžitého závazku ve smyslu občanského zákoníku. Podle stěžovatele správní orgán postupoval tak, že zásadním způsobem porušil ustanovení správního řádu (konkrétně § 33 odst. 2 ve spojení s § 3 odst. 1, 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, dále jen „správní řád“), přičemž soud měl pro tuto vadu napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, což neučinil. S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se plně ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu, a odkazuje na svá předchozí vyjádření. IV. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku aplikace § 67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a rovněž má za to, že správní orgán postupoval tak, že zásadním způsobem porušil ustanovení správního řádu, konkrétně jeho ustanovení § 33 odst. 2 ve spojení s § 3 odst. 1, 2, přičemž soud měl pro tuto vadu napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Soud se podle stěžovatele žádným způsobem nevypořádal s právní argumentací ohledně vzniku peněžitého závazku ve smyslu občanského zákoníku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud je podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti. V. Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního a soudního spisu následující rozhodné skutečnosti: Úřad v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 16. 7. 2004 doručeném žalobci dne 19. 7. 2004 oznámil stěžovateli zahájení správního řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí a dalších úkonů zadavatele (stěžovatele) učiněných při zadávání veřejných zakázek, a to: a) zakázka „Sídliště 50 rodinných domků B. n. S. – Š. p. – TI“, zadané podle § 49 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, b) zakázka „Sídliště rodinných domků B. n. S. – Š. p. (12 ks domů typu "L", 5 ks domů typu "řadový", 6 ks domů typu "dvojdomek")“, zadané podle § 49 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, a to písemnou výzvou ze dne 27. 11. 2000, která byla změněna písemnou výzvou ze dne 8. 12. 2000, na základě které došlo ke změně počtu "řadových domků" na 5 ks, c) zakázka „Sídliště rodinných domků B. n. S. – Š. p. (14 ks domů typu "L", 1 ks domů typu "řadový", 6 ks domů typu "dvojdomek")“, zadané podle § 49 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, a to písemnou výzvou ze dne 21. 12. 2000. Ve věci zadání veřejné zakázky specifikované pod písm. a) Úřad správní řízení zastavil, neboť odpadl důvod řízení. Pokud jde o veřejné zakázky popsané pod písm. b) a c), Úřad ve výše uvedeném rozhodnutí vyslovil, že stěžovatel závažně porušil ustanovení § 3 odst. 1, 2 zákona o zadávání veřejných zakázek tím, že veřejné zakázky na uvedené stavební dodávky zadal výzvami více zájemcům o veřejnou zakázku k podání nabídky podle § 49 odst. 1 téhož zákona, aniž k tomu byly splněny zákonné předpoklady, neboť celková výše peněžitého závazku stanovená podle § 67 téhož zákona přesáhla 20 mil. Kč. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětné veřejné zakázky spočívaly v plnění stejného druhu, šlo o investiční akci žalobcem připravovanou a lokalizovanou ve shodném místě a čase (realizace stavby v rozsahu 50 rodinných domků byla zadavatelem připravována v jednom rozpočtovém roce), přičemž k závažnému porušení zákona došlo okamžikem zaslání výzev zájemcům, tedy 27. 11. 2000 a 21. 12. 2000. Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže následně zamítl podaný rozklad a potvrdil rozhodnutí Úřadu. Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud výše uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se soud v první řadě zabýval žalobní námitkou procesního charakteru, kdy žalobce tvrdí, že předseda Úřadu, resp. prvostupňový správní orgán porušil ustanovení § 33 odst. 2 ve spojení s § 3 odst. 1, 2 správního řádu, když nedali účastníkovi řízení poučení o možnosti ani samotnou možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že k naplnění uvedené zákonné povinnosti žalovaného došlo právě výzvou obsaženou v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 16. 7. 2004. Jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, žalovaný v této době již znal skutkový stav z dokumentace o zadání veřejných zakázek, kterou mu žalobce doručil 2. 7. 2004 na základě výzvy ze dne 17. 6. 2004. Navíc dne 7. 7. 2004 pak žalobce doručil žalovanému rovněž své stanovisko k zadání veřejných zakázek. V oznámení o zahájení správního řízení žalovaný po žalobci jako zadavateli požadoval pouze dodatečné předložení některých chybějících dokladů a současně ho vyzval ve smyslu ustanovení § 33 správního řádu, aby se vyjádřil k podkladu řízení i ke způsobu jeho zjištění, případně navrhl jeho doplnění, přičemž mu k tomu stanovil přiměřenou lhůtu s konstatováním, že po jejím uplynutí již bude ve věci rozhodnuto. Je třeba také dodat, že v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele při zadání předmětných veřejných zakázek vycházel žalovaný pouze z listinných materiálů, které mu předal žalobce, a proto byl žalobce již z tohoto důvodu obeznámen s veškerými podklady rozhodnutí. Další žalobní námitka směřovala proti nesprávné aplikaci a výkladu § 67 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek. Toto ustanovení zní tak, že při použití tohoto zákona je rozhodující celková výše peněžitého závazku bez daně z přidané hodnoty, který vznikne zadavateli ze zadání veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo srovnatelného druhu. Spočívá-li zadání veřejné zakázky v uzavření několika samostatných smluv, je rozhodující součet všech peněžitých závazků, které zadavateli vzniknou ze zadání veřejné zakázky v jednom rozpočtovém roce. V tomto případě šlo podle