— Nejvyšší správní soud

2 Ans 4/2006- 103 - text č. j. 2 Ans 4/2006 - 108 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) M. J., b) J. P., c) Mgr. J. P., d) K. R. P., e) J. P., ad a-e) zastoupených JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 9 Ca 288/2003 - 32, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 9 Ca 288/2003 - 32 s e z r u š u j e a věc s e tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci jako stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jejich žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného, spočívající v neskončeném správním řízení o jejich návrhu ze dne 31. 7. 2003 na stanovení náhrady za znárodněný majetek společnosti „F., s r.o. v H. K.“ (dále jen „F.“). Žaloba stála na tvrzení, že dekretem ministra průmyslu z 24. 10. 1945, č. j. II232919/1945, byla ve společnosti „F.“ zavedena národní správa a byl ustanoven národní správce dr. Ing. V. E.. Vyhláškou ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946, uveřejněnou pod č. 964 v Úředním listě republiky Československé dne 4. 4. 1996, částce 58, byla převedena majetková podstata společnosti „F.“ na národní podnik S. se sídlem v P.. Vzhledem k tomu, že nikdy nebylo provedeno náhradové řízení, které dekret č. 100/1945 Sb. předpokládal, domáhali se žalobci jako právní nástupci původních vlastníků zahájení řízení a rozhodnutí o výši náhrady u žalovaného návrhem podaným dne 31. 7. 2003. Vycházeli přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1753/2002 o tom, že absence prováděcího předpisu nebrání náhradě za znárodněný majetek. Žalovaný ovšem dopisem z 30. 9. 2003 označil náhradu za vyloučenou a návrh za nevyvolávající zahájení správní řízení. Městský soud nejprve vážil otázku pasivní legitimace a uzavřel, že ministr financí, oprávněný rozhodovat o náhradě podle § 7 odst. 6 dekretu, není sám o sobě správním orgánem, nýbrž osobou stojící v čele tohoto správního orgánu. V tom vycházel z judikatury prvorepublikového Nejvyššího správního soudu (Boh. A 1729/47 30296). Za správné tak uznal označení Ministerstva financí za žalovaného. Dále se městský soud zabýval otázkou existence procesně právní a hmotně právní úpravy, z níž vyplývá povinnost žalovaného vydat rozhodnutí. Za procesní předpis označil správní řád č. 71/1967 Sb., jako předpis, jehož je třeba užít v době, kdy má být rozhodováno. Ve vztahu k hmotně právnímu předpisu vyšel z názoru Ústavního soudu ČR vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94, že dekrety byly výjimečnou právní normou odpovídající společenskopolitickým podmínkám v době jejich vydání. Svou povahou byly dekrety právním předpisem „jednorázovým“, aniž bylo jejich záměrem upravovat normativním způsobem blíže neurčený okruh právních vztahů dále do budoucna. Dekret v daném případě stanovil zásadu, že za znárodněný majetek přísluší náhrada (není-li stanoveno jinak) a o náhradě příslušelo rozhodnout ministerstvu financí v dohodě s věcně příslušným ministerstvem. Dále dekret předpokládal, že náhrada bude poskytnuta v plnění obdobném dávkám z národního pojištění, přičemž ve vztahu k těmto druhům náhrad mělo být vydáno nařízení vlády nebo měla být poskytnuta náhrada v cenných papírech vydaných Fondem národního hospodářství. Předpokládané vládní nařízení však nebylo vydáno a vládní nařízení o Fondu znárodněného hospodářství č. 253/1948 Sb. bylo zrušeno zákonem č. 106/1951 Sb. Stát tak podle městského soudu nevytvořil právní rámec k realizaci poskytnutí náhrad. Městský soud přihlížel ke specifickému a „jednorázovému“ charakteru „Benešových dekretů“, a i zde vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 14/94, že již nezakládají právní vztahy. Normativní akty poválečného zákonodárství představují uzavřený okruh problémů, v té době splnily svůj účel a nadále postrádají konstitutivní charakter. Z tohoto nálezu Ústavního soudu městský soud dovodil, že nelze s úspěchem podle dekretu č. 100/1945 Sb. v současné době nejen provést znárodnění, ale ani domáhat se vydání rozhodnutí o vyplacení náhrady za znárodnění. Městský soud tak zhodnotil, že k závěru o nečinnosti žalovaného není dána hmotně právní úprava, existence procesněprávní úpravy k úspěchu návrhu nestačí. Není-li žalovaný oprávněn vydat požadované rozhodnutí, nelze mu vytýkat ani nečinnost. Pro úplnost městský soud uvedl, že nepovažuje za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s ust. § 3 správního řádu skutečnost, že žalovaný na návrh reagoval neformálním přípisem a nikoliv rozhodnutím. Řádné správní řízení lze vyžadovat toliko tam, kde existuje příslušná hmotněprávní úprava, podle níž by mělo být rozhodnutí vydáno. Není-li jí, nelze správní řízení vůbec zahájit. Proti tomu stěžovatelé v kasační stížnosti namítli nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném právním názoru. V doplnění kasační stížnosti uvedli, že ve skutkově obdobné věci městský soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 8 Ca 282/2003, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vydat ve správním řízení rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek. Soud v označeném rozhodnutí vycházel z argumentace, kterou stěžovatelé uplatňují v této věci, a to: - dekret presidenta republiky č. 100/1945 Sb. je platným a účinným právním předpisem, - z § 8 dekretu vyplývá, že právo na náhradu není vázáno na vydání dalších předpisů, - podle § 11 odst. 5 dekretu platí pro řízení v současné době správní řád - nevydání vládního nařízení nebrání náhradě, na níž zakládá nárok přímo dekret. Stěžovatelé jsou proto názoru, že žalovanému měla být uložena povinnost o návrhu rozhodnout, když uznávají, že otázka, zda má být návrhu vyhověno, není otázkou řešitelnou v tomto řízení. Přesto však k argumentaci soudu pokládají za potřebné uvést, že doba uplynuvší od vydání dekretu nemá význam, neboť ten nepozbyl platnosti ani účinnosti. V argumentaci o zákazu retroaktivity je rozsudek nesrozumitelný. Zákonodárce nikdy neprojevil vůli dekrety zrušit, a to ani po přijetí restitučních zákonů. Žádný zákon ani výklad učiněný Ústavním soudem nemůže stěžovatele zbavit základních ústavně zaručených práv a svobod. Jedním z nich je právo vlastnické. Právním předchůdcům stěžovatelů byl znárodněn fungující podnik, jehož hodnota nebyla nikdy nahrazena. Oním prvkem protiprávnosti je přitom ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 192/96 prvek neposkytnutí náhrady, nikoliv samotný akt znárodnění. Za křivdu proto stěžovatelé neoznačují znárodnění, ale skutečnost neposkytnutí náhrady, resp. výklad právních předpisů, který poskytnutí náhrady znemožňuje. Dekret sám není předpisem působícím křivdu, neboť ten nárok na plnou náhradu zaručuje. Dekret proto není třeba vykládat prostřednictvím restitučních předpisů, neboť oba právní předpisy vedle sebe mohou obstát. Účelem dekretu nebylo znárodnění bez náhrady, a proto je nerozhodné, že podle něho v daném čase již nelze provádět znárodnění. Účel dekretu - znárodnění za náhradu - ovšem dodnes naplněn nebyl. To, že dekret podle soudu nezakládá právní vztahy, neznamená dotčení právních vztahů již vzniklých, zejména právo na zahájení správního řízení o určení náhrady. Znárodnění a poskytnutí náhrady nejsou v žádném logickém vztahu a mohou existovat nezávisle na sobě. Proto stěžovatelé nemohou přisvědčit názoru soudu o nemožnosti rozhodnutí o náhradě podle předpisu, na jehož základě nelze znárodnit. Je dobře představitelné rozhodnutí o náhradě za již znárodněný majetek. Tvrzení o nemožnosti aplikace dekretu v této části odporuje principům právního státu; je-li předpis platnou a účinnou součástí právního řádu, nelze jej ignorovat konstatováním, že podle předpisu se již nerozhoduje. Tvrzení soudu o nemožnosti založení povinnosti vydat rozhodnutí, není-li zde hmotněprávní normy, podle které by bylo možno o žádosti rozhodnout, popírá existenci platného a účinného dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. Nemožnost jeho aplikace by znamenala úplné popření jakéhokoli práva na náhradu za znárodněný majetek, neboť restituční předpisy náhradu společnostem nepředpokládají. V jiných případech restitucí by přitom stěžovatelé (někteří z nich) náhrady dosáhli - k tomu poukazují na rozsudek městského soudu sp. zn. 7 Ca 282/2003 (poznámka soudu:zřejmě má být 8 Ca 282/2003). Rozdílný přístup pak zakládá nerovnost a zvýhodnění některých ze stěžovatelů proti jiným, kterým byl přiznán nárok na vydání či náhradu alespoň části dříve znárodněného majetku. Proto stěžovatelé navrhují zrušení napadeného rozsudku městského soudu. Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedů