2 As 30/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 30/2006- 84 - text č. j. 2 As 30/2006 - 93 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. R. C., zastoupeného advokátkou JUDr. Erikou Mačákovou se sídlem Ve Struhách 27, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskoprávních agend, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 11 Ca 157/2005, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskoprávních agend (dále jen „žalovaný“) ze dne 17. 3. 2005, zn. MHMP 6816/2005, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 3. 11. 2004, č. j. 10125/2004, kterým nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o zjištění státního občanství ČR a o vydání osvědčení o státním občanství ČR podle ustanovení § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení právní otázky městským soudem a nepřezkoumatelnost jeho rozsudku důvodu nesrozumitelnosti. Stěžovatel se ztotožňuje s městským soudem pouze v tom, že podal žádost o zjištění státního občanství. Nesouhlasí však nejprve s tím, že městský soud posuzoval činnost správního orgánu pouze po podání jeho žádosti, nikoli však činnost zastupitelského úřadu před podáním žádosti, přitom vadné podání podal stěžovatel právě vinou nesprávně poskytnuté součinnosti před vyplněním formulářů, tedy v důsledku chybného úředního postupu zastupitelského úřadu rozporného s § 3 tehdy účinného zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, podle nějž musí správní orgány poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli účastníci v řízení újmu. Tato zásada přitom má být dle stěžovatele aplikována i před zahájením řízení, v jeho případě tedy před podáním žádosti, kdy se potřeboval dozvědět podmínky pro výběr svého podání, neboť nevěděl, že jich je více. Tato zásada má být pak dodržována zejména v tomto typu řízení, kde se jedná o úkony činěné osobami neovládajícími dokonale češtinu a žijícími mimo české území a majícími tedy nižší povědomost o právních i společenských zvyklostech v ČR. Dané formuláře jsou navíc pro laika snadno zaměnitelné. Zastupitelský úřad stěžovatele zmátl svými nesprávnými informacemi o získávání českého rodného listu a o blížícím se přijetí nového zákona upravujícího nabývání českého státního občanství. Vadnost jeho podání zapříčinil také zjišťovací dotazník umístěný na internetových stránkách zastupitelského úřadu, na jehož základě zastupitelský úřad prováděl výběr odpovídajících formulářů. Městský soud se však těmito výtkami vůbec nezabýval a nezkoumal, v jaké míře přispělo pochybení zastupitelského úřadu k chybnosti stěžovatelova podání. Dále stěžovatel připomíná, že vadnost jeho podání bylo možno zhojit za použití § 19 odst. 2 a 3 správního řádu. Jeho podání bylo sice nadepsáno jako žádost, obsahově však mělo náležitosti prohlášení. Nechápe pak výtku městského soudu, že ke svému podání sice připojil prohlášení o tom, že je českým státním občanem, to však nelze podle městského soudu považovat za prohlášení o občanství podle zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. Stěžovatel brojí také proti tomu, že i v soudním řízení bylo neustále opakováno, že dobrovolně požádal o propuštění ze státního svazku. Oproti tomu připomíná, že zákon č. 193/1999 Sb. nerozlišoval mezi dobrovolně a nedobrovolně propuštěnými občany a zejména že jeho rodičům bylo českými úřady dáno na vybranou mezi žádostí o propuštění, po níž by se mohl vracet do vlasti a udržovat kontakt s českými příbuznými, a zbavením občanství, po němž by o tuto možnost přišel. Vytýká pak nynější demokratické veřejné moci, že akceptuje takováto propuštění ze státního svazku vynucená totalitními úřady. Stěžovatel také navrhuje zvážení možnosti postupu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy a podání návrhu Ústavnímu soudu na zvážení souladu zákona č. 193/1999 Sb., zejména § 1 a § 5, s článkem 15 Všeobecné deklarace lidských práv. Ze zde zakotveného práva nebýt zbaven občanství podle něj plyne, že českoslovenští občané nemohli být platně zbaveni státního občanství na základě donucení totalitních státních úřadů, v materiálním smyslu jim státní občanství zůstalo a nelze jim ho tedy upírat, či jejich žádost o ně podmiňovat lhůtou. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí ke stěžovatelově kritice postupu zastupitelského úřadu, že toto stěžovatelovo tvrzení nemá žádnou důkazní oporu, naopak stěžovatel poskytl tomuto úřadu ve svém čestném prohlášení nepravdivé informace, na jejichž základě jej na zastupitelském úřadě považovali za českého občana. Přitom zastupitelský úřad sám nemá evidenci československých občanů propuštěných ze státního svazku, takže musí vycházet jen z podkladů poskytnutých samotnými žadateli. Ze spisu přitom neplyne, že by zastupitelský úřad již při podání žádosti stěžovatelem věděl, že pozbyl české státní občanství propuštěním ze státního svazku a je tedy bývalým československým občanem, a nikoli občanem ČR. Situaci objasnil teprve správní orgán prvého stupně, který v evidenci pozbytí státního občanství vyhledal dokumentaci týkající se stěžovatelovy žádosti o propuštění ze státního svazku ČSR. Pokud stěžovatel kritizuje informace poskytované zastupitelským úřadem na jeho internetových stránkách, žalovaný je naopak pokládá za věcně správné. Navíc v závěru tohoto informačního materiálu je uvedeno, že se jedná pouze o orientační pomůcku pro zájemce o opětovné nabytí českého státního občanství, a nikoli o oficiální výklad zákona. Zastupitelským úřadem nabízený dotazník pak byl výslovně určen zájemcům o nabytí českého státního občanství, nikoli fyzickým osobám žádajícím o zjištění státního občanství či o vydání osvědčení o státním občanství. Účelem tohoto předběžného dotazníku byl výběr vhodné varianty formuláře prohlášení podle zákona č. 193/1999 Sb. tak, aby vyplnění prohlášení proběhlo bez obtíží. Předběžný dotazník tedy nesloužil zastupitelskému úřadu k obecnému výběru, zda předložit žadatelům formulář žádosti o zjištění státního občanství dle zákona č. 40/1993 Sb. nebo formulář prohlášení o státním občanství ČR podle zákona č. 193/1999 Sb. Stěžovatel navíc tohoto formuláře nikdy nevyužil, takže je nesrozumitelné, proč právě jeho použití přičítá nesprávnost svého podání. Zastupitelský úřad pak sice poskytl nesprávnou informaci o údajné připravované nové zákonné úpravě, to však nemělo žádný vliv na správní řízení a jeho výsledek. Není navíc pravda, že se městský soud těmito námitkami nezabýval, když naopak posuzoval veškerou stěžovatelovu argumentaci, včetně stěžovatelova tvrzení o zaměnitelnosti a barevném odlišení používaných formulářů, jež žalovaný považuje za nepravdivé. Soudí-li pak stěžovatel, že měl prvostupňový správní orgán postupovat podle § 19 odst. 2 a 3 správního řádu, namítá proti tomu žalovaný, že jeho podání bylo žádostí o vydání osvědčení o státním občanství ČR nejen svým označením, ale i obsahem, maje požadované náležitosti a jsa dostatečně určité. Nelze je naopak posoudit jako prohlášení o státním občanství ČR podle zákona č. 193/1999 Sb. Žalovaný nesouhlasí s tím, že stěžovatelem v čestném prohlášení nepravdivě uvedenou informaci, že do dne jeho sepsání nepozbyl české státní občanství, bylo možno posoudit jako prohlášení o státním občanství podle zákona č. 193/1999 Sb. Konečně vytýká žalovaný stěžovateli, že nadále zaměňuje propuštění ze státního svazku a odnětí státního občanství, a připomíná, že předpokladem prvého bylo podání vlastní žádosti fyzické osoby, zatímco k odnětí státního občanství docházelo autoritativním rozhodnutím Ministerstva vnitra podle § 14a zákona č. 39/1969 Sb. Tato rozhodnutí byla následně s účinností ex tunc zrušena zákonem č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství. U osob propuštěných ze státního svazku se naopak nadále vychází z platnosti těchto jejich právních úkonů, je jim ovšem umožněno opětovně nabýt české státní občanství zjednodušenou procedurou s účinky ex nunc, tedy s přerušením kontinuity trvání státního občanství.