2 As 85/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 85/2006- 79 - text č. j. 2 As 85/2006 - 85 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Š. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Petrou Farskou, advokátkou se sídlem Perlová 1, Praha 1, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 9 Ca 90/2004 - 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku, kterým městský soud zamítl žalobu podanou proti rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce (ČOI) ze dne 10. 2. 2004, č. j. 7164/1000/2003/2004/Kh/Št. Citovaným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí ředitele inspektorátu ČOI Praha ze dne 25. 8. 2003, č. j. 043-10-03. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní („s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel předně uvádí, že sporným byl v daném případě učiněn reklamní materiál, ve kterém stěžovatel nabízel produkt, který dle žalovaného odpovídal definici spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Výklad provedený žalovaným byl však učiněn extrémně rozšiřujícím způsobem, což je ve veřejném právu nepřípustné. K argumentaci městského soudu stěžovatel uvádí, že závěr o podřazení leasingu pod definici spotřebitelského úvěru nebyl podložen a jedná se o závěr nesprávný, jelikož se nejedná o poskytnutí peněžních prostředků. Peněžní prostředky totiž musí být poskytnuty ve prospěch spotřebitele. Jakkoliv stěžovatel souhlasí s tím, že je bezvýznamné, na čí účet budou peněžní prostředky poskytnuty, je zřetelný rozdíl mezi tím, když poskytovatel úvěru proplatí za spotřebitele fakturu za jeho nákup přímo na účet dodavatele zboží, a tím, když poskytovatel leasingu uhradí fakturu svému dodavateli, od kterého si koupil zboží do svého vlastnictví. Názor, že taková platba za zboží je poskytnutím peněžních prostředků spotřebiteli, za které spotřebitel platí, označil stěžovatel za překvapivý a za nelogickou považuje úvahu, podle níž je předání věci, nacházející se ve vlastnictví poskytovatele leasingu, do leasingového užívání pokládáno za poskytnutí peněžních prostředků. V daném případě se o poskytnutí peněžních prostředků jednat nemohlo, jelikož nebyl nabízen takový produkt, který by v sobě obsahoval odklad platby; naopak se jednalo o platbu „dopředu“. Stěžovatel dále polemizuje s historickým výkladem městského soudu ohledně úmyslu zákonodárce podřadit finanční leasing zákonu č. 321/2001 Sb., a to tak, že není rozhodný úmysl zákonodárce, nýbrž znění zákona. Stěžovatel rovněž popírá aplikaci směrnice Rady ze dne 22. 12. 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. Stěžovatel konečně tvrdí, že i když by nabízený produkt podléhal úpravě obsažené v citovaném zákonu, ani v tomto případě by nedošlo k jeho porušení, jelikož při neuvedení roční procentní sazby nákladů (RPSN) postupoval plně v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 tohoto zákona. Soud se nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že v některých případech není schopen RPSN vůbec vypočítat. Za této situace pomocí logického argumentu ad absurdum za situace, kdy roční sazbu nelze stanovit, ji není možno ani sdělit spotřebiteli. Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z teleologického hlediska není důvod vyjímat z veřejnoprávní regulace finančních služeb poskytovaných spotřebiteli finanční leasing. Spotřebitelé využívají tohoto nástroje za stejným účelem jako např. splátkový prodej, jelikož v obou případech se jedná o způsob nabytí zboží za situace, kdy okamžitá platba celé kupní ceny výrobku pro spotřebitele není možná anebo by představovala neúměrný náklad. Navíc, leasing není upraven jako zvláštní smluvní typ, takže na spotřebitele klade zvýšené nároky a je tudíž žádoucí některá jeho práva garantovat způsobem daným zákonem č. 321/2001 Sb. Výklad stěžovatele považuje žalovaný za formalistický, nicméně i z pouhého gramatického znění ustanovení § 2 písm. a) cit. zákona plyne, že spotřebitelským úvěrem se rozumí také poskytnutí peněžních prostředků, a to nikoliv výhradně přímo spotřebiteli. Navíc, finanční leasing plní z hlediska spotřebitelů též funkci úvěrovou a v celkovém výsledku dochází k odložení platby ceny předmětu leasingu a k jejímu rozložení do splátek. Svojí podstatou jsou ve finančním leasingu obsaženy prvky úvěru, nájmu a koupě. V oblasti daňových předpisů se jedná o koupi najaté věci a rovněž podle nařízení vlády č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností, se hovoří o pronájmu věcí movitých s následnou koupí najatých věcí (finanční leasing a podobně). K výpočtu RSPN žalovaný uvádí, že u finančního leasingu tak učinit lze, jelikož v době uzavírání smlouvy jsou známy potřebné parametry (tzn. pořizovací cena leasingu jako výše půjčky, termíny a výše splátek). Mnohé leasingové firmy proto RSPN běžně uvádějí. Ustanovení § 5 odst. 2 cit. zákona se týká spotřebitelských úvěrů jiného typu, např. revolvingových půjček. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu soudního a správního spisu ke kasačním námitkám plyne, že shora označeným rozhodnutím ředitele inspektorátu ČOI Praha ze dne 25. 8. 2003 byla stěžovateli na základě výsledku předchozí kontroly uložena pokuta ve výši 15 000 Kč za porušení ustanovení § 3 zákona č. 321/2001 Sb. Protizákonnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že ve svých reklamních materiálech, které jsou součástí správního spisu (Namíchejte si svůj vlastní leasing...; Zahodit šanci můžete vždy, ale...; S námi si můžete pořídit vůz vyšší třídy, než byste očekávali...) uváděl náklady na spotřebitelský úvěr, avšak bez roční procentní sazby nákladů nebo příkladu jejího výpočtu. Ústřední ředitel ČOI citovaným rozhodnutím ze dne 10. 2. 2004 toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že stěžovateli uložil pokutu ve výši 3000 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností zamítl žalobu stěžovatele, přičemž zejména vycházel z právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, podle něhož je leasingová smlouva poskytnutím peněžních prostředků ve prospěch spotřebitele, když současně splňuje i předpoklady spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb. Městský soud rovněž poukázal na čl. 7 směrnice Rady č. 87/102/EHS, který byl do našeho práva transponován ustanovením § 10 cit. zákona. K poukazu stěžovatele na nemožnost stanovení RPSN soud uvedl, že ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona dopadá na jinou fázi činnosti stěžovatele, při níž je se spotřebitelem spotřebitelský úvěr již sjednáván, zatímco § 3 se vztahuje teprve na stádium nabízení produktu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů zakotvených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Podle písm. a) lze podat kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení; podle písm. d) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jak ostatně vyplývá ze shora uvedeného, mezi účastníky není sporu ohledně skutkových okolností věci, nýbrž pouze co do jejího právního zhodnocení. V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Pokud by se totiž jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné, nebylo by již z povahy věci možno hodnotit naplnění důvodů ostatních. Důvodem nepřezkoumatelnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) může být buď nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Nesrozumitelným lze rozumět zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, vylučující seznat, v jaké věci a jak bylo rozhodnuto, zkoumající správní rozhodnutí z jiných než žalobních bodů nad rámec zákonného oprávnění, obsahující výrok rozporný s odůvodněním, neobsahující vůbec právní závěry, nebo rozhodnutí nejednoznačné (k tomu srovnej n