3 Ads 121/2006 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 121/2006- 64 - text č. j. 3 Ads 121/2006 - 64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: S., s.r.o., zastoupeného Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou AK – Vyskočil, Krošlák a spol. se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cad 18/2005, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2005, č.j. 323-6003-1842-2.6.2005/Hů, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č.j. 12 Cad 18/2005 – 33, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2005, č.j. 323-6003-1842-2.6.2005/Hů. Správním rozhodnutím žalované bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 6. 2003, č. 499/1579/03, kterým byla žalobci podle ust. § 104c zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, uložena povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2003 ve výši 47 498 Kč a penále z tohoto nedoplatku ve výši 3991 Kč. Celkově tedy bylo předepsáno k úhradě 51 489 Kč. Prvoinstanční i odvolací správní orgán vycházely z následujícího skutkového stavu: Žalobce v období leden až květen 2003 nezahrnul do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjmy zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání pana P. D., který je státním příslušníkem Francouzské republiky. Jmenovaný neměl trvalý pobyt na území České republiky a ve společnosti žalobce byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy uzavřené podle francouzského práva s místem výkonu práce v Praze. Nezahrnutím příjmů tohoto zaměstnance do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti porušil žalobce ust. § 3 odst. 1 písm. c) bod 1 a ust. § 5 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění platném do 31. 12. 2003. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 12 Cad 18/2005 – 32, podanou žalobu proti rozhodnutí žalované jako nedůvodnou zamítl. Při posouzení věci rovněž vycházel ze skutkového stavu již výše popsaného a o právní otázce účasti zaměstnance francouzské státní příslušnosti na nemocenském pojištění a následné povinnosti zaměstnavatele odvádět za takového zaměstnance pojistné uvážil následovně: Městský soud v Praze se nejdříve zabýval právní otázkou aplikovatelnosti Všeobecné úmluvy o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949 a změněné Dodatkovou úmluvou vyhlášenou pod č. 68/1970 Sb. (dále jen „Úmluva“). Citovaná Úmluva byla ratifikována prezidentem republiky dne 15. 2. 1949 a účinnosti nabyla dne 1. 7. 1949; byla jednou z těch mezinárodních smluv, které Česká republika převzala spolu s právy a závazky, jež pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vyplývaly z mezinárodního práva (podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č 4/1993 Sb.). Jde o tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvu, jejímž předmětem nejsou lidská práva a základní svobody a sama o sobě tedy nemůže být považována za bezprostředně závaznou a mající přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002) tomu bránilo její věcné zaměření, tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody. Novela Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního právního řádu i mimo rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak podmínila jejich účinky navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo. Její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo aplikovat pouze tehdy, existuje-li zákon, který jí tento právní status přiznává. Takovým zákonem je zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/1932 Sb.“), v jehož ust. § 1 je upraveno, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Pravidla obsažená v Úmluvě jsou proto aplikovatelná přímo a Úmluva sama je k zákonu č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), v poměru předpisu speciálního k obecnému. Dále se Městský soud v Praze zabýval vlivem Úmluvy na aplikovatelnost ust. § 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, tedy zda zaměstnanec žalobce je účasten na pojištění České republiky. Podle tohoto ustanovení jsou z pojištění podle zákona o nemocenském pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR a kteří jsou činní mj. pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. Podle čl. 1 § 1 a čl. 3 § 1 Úmluvy českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení, uvedeným v čl. 2 Úmluvy a platných v Československu nebo Francii a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států za předpokladu, že prokáží svou státní příslušnost podle právních předpisů každého ze smluvních států, a že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci, zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání. Ačkoliv se věcná působnost ust. § 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění vztahuje na cizí státní příslušníky nemající trvalý pobyt na území České republiky činné pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, tedy na pana P. D., vynětí z pojištění jmenovaného zaměstnance se však nedotkne. Existuje zde platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu pojatého do zákona č. 100/1932 Sb. součástí právního řádu České republiky a tedy přímo aplikovatelná, která říká, že francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání, v tomto případě v České republice. Podléhají tedy jejím zákonným předpisům o sociálním zabezpečení a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci České republiky. Z toho Městský soud v Praze dovodil závěr, že zaměstnanec žalobce pan P. D. byl v rozhodné době účasten na pojištění, což přímo zakládá povinnost žalobce odvádět za tohoto svého zaměstnance stanovené pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem stanovené výši. K žalobní námitce ohledně ust. § 16 zákona č. 9/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, Městský soud v Praze konstatoval, že uvedený zákon se dotýká poměrů plynoucích z pracovní smlouvy, nikoliv poměrů týkajících se sociálního zabezpečení. I tento zákon stanoví, že se ho použije jen tehdy, jestliže nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Městský soud v Praze posoudil dále jako nedůvodnou námitku žalobce, že žalovaná odůvodnila své rozhodnutí v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, č. j. 9 Cad 8/2003 – 54, neboť dle názoru Městského soudu v Praze se žalovaná v souzené věci v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádala s posouzením aplikace ust. § 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění. Tudíž nebyl dán důvod pro zrušení žalobou napadeného správního rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalované neshledal nezákonné, ani žalobní námitky za důvodné, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů obsažených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), jmenovitě z důvodu nezákonnosti napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, když tato vada má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a došlo k porušení čl. 1 Ústavy České republiky. Poukázal na tvrzení Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 18. 5. 2006, č. j. 3 Ads 21/2005 – 71, že „v rozhodné době nebylo snadné pro adresáty zmíněných právních norem stanovené povinnosti zjistit a dodržet … právní úprava nebyla vyjádře