5 As 9/2006 — Nejvyšší správní soud

5 As 9/2006- 146 - text č. j. 5 As 9/2006 - 146 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce o. s. E. p. s., zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje – odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, za účasti 1/ České republiky, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 144/46, 2/ M. Z., o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2003, č. j. JMK/12823/2003/OÚPSŘ/Ka, o kasační stížnosti stěžovatele (osoby zúčastněné na řízení v řízení před krajským soudem): M. Z., zast. JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem Brno, Elišky Machové 41, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2005, č. j. 29Ca 261/2003 -108, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Stěžovatel M. Z. j e p o v i n e n zaplatit žalobci o. s. E. p. s., se sídlem B., B. 31, k rukám jeho zástupce Mgr. Luďka Šikoly, advokáta se sídlem v Brně, Dvořákova 13, na nákladech řízení o kasační stížnosti 1075 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Krajskému úřadu Jihomoravského kraje a České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti proti stěžovateli M. Z. n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně (dále krajský soud) napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihomoravského kraje – odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 9. 6. 2003, č. j. JMK/12823/2003/OÚPSŘ/Ka a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně Městského úřadu ve Znojmě – odboru výstavby ze dne 6. 3. 2003, č. j. Výst: 22d 6955/2002/Nl StPo, a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení 2000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dospěl totiž k závěru, že obě správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná z důvodu procesní zmatečnosti, jak to má na mysli ustanovení § 76 odst. 1 písm. c/ s. ř. s. Krajský soud především sdílel se žalobcem jeho výhrady týkající se evidentního antidatování některého ze správních rozhodnutí a rozhodování úřední osoby, u níž nebyla dosud pravomocně vyřešena otázka její (ne)podjatosti, v meritu věci. Z ustanovení § 11 odst. 2 správního řádu vyplývá, že (vyjma úkonů neodkladné povahy) mělo být při jakémkoli rozhodování, byla-li vůči osobě, která se má podílet na rozhodování, vznesena námitka podjatosti, vyčkáno do pravomocného rozhodnutí ve smyslu § 12 odst. 1 věty první před středníkem správního řádu. V případě vedoucí stavebního úřadu se tak nestalo. Tato procesní vada by následným rozhodnutím o nevyloučení této osoby mohla být pravděpodobně zhojena, to však pouze za situace, neexistovaly-li by zde další důvodné pochybnosti, ve smyslu uplatněné námitky. Tyto pochybnosti zde však, podle názoru krajského soudu, zcela prokazatelně existují. Odkazuje-li totiž rozhodnutí vydané dne 22. 10. 2002 (první, následně zrušené stavební povolení) na rozhodnutí o námitce podjatosti, vydané dne 23. 10. 2002, jde o zcela evidentní rozpor. Je přitom vyloučeno, aby se jednalo jen o písařskou chybu; správní řád navíc nerozlišuje datum vydání rozhodnutí a datum jeho písemného vyhotovení (což by snad tento rozpor mohlo vysvětlit). Nelze tedy vyvrátit pochybnosti žalobce o nestandardním způsobu rozhodování o námitkách podjatosti pracovníků stavebního úřadu. Pro závěr o existenci důvodných pochybností o nepodjatosti pracovníků obecního úřadu při jejich rozhodování v konkrétním správním řízení by musely existovat konkrétní skutečnosti. Ty však žalobce ve správním řízení neuplatnil. Konkrétních skutečností se dovolává až v žalobě, ačkoliv mu prokazatelně byly známy již v průběhu správního řízení. Krajský soud se jimi proto nemohl zabývat, protože měly být uplatněny již ve správním řízení. To platí i o námitkách žalobce vycházejících z předpokladu majetkového prospěchu M. Z., spojeného s realizací stavby a s ním související veřejnou angažovaností jeho představitelů. S námitkami, které žalobce v průběhu správního řízení se správní orgány prvního i druhého stupně řádně vypořádaly. Důvodnou shledal krajský soud námitku žalobce spočívající v tvrzené absenci stanoviska k posouzení vlivů stavby na životní prostředí před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Stavba Městské plovárny Z. – L. nepodléhala v právním režimu zákona č. 244/1992 Sb. posuzovacímu řízení dle § 5 a násl. tohoto zákona. Nebylo tedy pochybením stavebního úřadu, pokud za účinnosti této úpravy vydal územní rozhodnutí na tuto stavbu, neboť požadavek plynoucí z ustanovení § 11 odst. 1 věty druhé citovaného zákona se zde neuplatnil. Nová právní úprava - zákon č. 100/2001 Sb. - však již s účinností od 1. 1. 2002 tuto stavbu posouzení EIA podmíněně podřadila. Krajský soud poté dovodil, že předmětná stavba měla být podrobena screnningovému procesu, tedy posouzení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1, věty druhé zákona č. 100/2001 Sb. Tomuto postupu, který by předcházel samotnému stavebnímu řízení, není na překážku již dříve vydané pravomocné územní rozhodnutí, které s ohledem na předcházející právní úpravu proces posuzování EIA nevyžadovalo. Dle právní úpravy účinné v době zahájení stavebního řízení v této věci nebylo lze „rozhodnutí nutné k provedení záměru“, vydat bez stanoviska EIA (§ 10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb.), respektive bez oznámení o konci posuzování, ve smyslu § 7 odst. 1 věty druhé, odst. 2, zákona č. 100/2001 Sb. Pokud tedy stavební úřad v projednávané věci vydal stavební povolení bez toho, že by mu bylo stavebníkem předloženo výše zmiňované stanovisko, či oznámení o konci posuzování, rozhodl bez toho, že by pro takový postup byly splněny všechny procesní podmínky. Další námitky žalobce krajský soud důvodnými neshledal. Proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost zúčastněná osoba M. Z. (dále stěžovatel) z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a/ a b/ s. ř. s., kterou odůvodnil takto: 1/ Eventuální rozpor v datování rozhodnutí správního orgánu I. stupně o námitce podjatosti dnem 23. 10. 2002 a rozhodnutím o vydání stavebního povolení dnem 22. 10. 2002 je nepochybně irelevantní, neboť rozhodnutí o stavebním povolení z 22. 10. 2002 nenabylo právní moci a bylo následně zrušeno. Právně významným je teprve stavební povolení vydané odborem výstavby Městského úřadu ve Znojmě dne 6. 3. 2003, č. j. Výst: 22d 6955/2002/NI StPo. Ke dni vydání tohoto stavebního povolení byla problematika podjatosti nepochybně již řadu měsíců vyřešena. Extenzivní výklad krajského soudu v napadeném rozsudku, že „…z ustanovení § 11 odst. 2 správního řádu vyplývá, že (vyjma úkonů neodkladné povahy) mělo být při jakémkoli rozhodování, byla-li vůči osobě, která se má podílet na rozhodování, vznesena námitka podjatosti, vyčkáno do pravomocného rozhodnutí ve smyslu § 12 odst. 1 věty první před středníkem správního řádu…“ nemá oporu v zákonné dikci. Hypotéza zmíněného ustanovení § 11 odst. 2 správního řádu totiž zní: „Podjatý pracovním správního orgánu…“, nikoli tedy snad „pracovník, vůči kterému byla vznesena námitka podjatosti“, jak extenzivně nesprávně aplikoval krajský soud. Rozhodnutí o nepodjatosti pracovníka správního orgánu musí působit i zpětně, nikoli až od okamžiku rozhodnutí o nepodjatosti. Takové rozhodnutí pouze deklaruje, že konkrétní pracovník nebyl podjatý v průběhu celého dosavadního řízení, nikoli až okamžikem deklarace, proto i takto musí být nutně zhojeny všechny úkony, které v průběhu řízení učinil. Jestliže tedy bylo konstatováno k tomu oprávněným správním orgánem dne 23. 10. 2002, že příslušný pracovník není podjatý, tedy nebyl podjatý ani dne 22. 10. 2002 a úkony, které činil, jsou pod tímto zorným úhlem perfektní. 2/ Nelze souhlasit s extenzivním výkladem krajského soudu o povinnosti aplikace zákona č. 100/2001 Sb. na toto konkrétní stavební řízení. To je zřejmé z hlediska zásadní nepřípustnosti retroaktivity obecně závazných právních předpisů v právním řádu České republiky, která by negativně působila na právní jistoty adresátů právních norem a výslovně vyplývá ze zákonné dikce ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb., podle kterého „Posouzení zahájená před účinností tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů.“ Za zahájení posuzování je třeba nepochybně považovat oznámení podle § 5 zákona č. 244/1992 Sb., podané před 1. 1. 2002, to je před nabytím účinnosti zákona č. 100/2001 Sb. V případě, kdy záměr nespadá pod přílohy zákona č. 244/1992 Sb., je třeba postupovat a contrario. Protože posléze uvedený zákon nepožadoval proces EIA, oznámení nebylo podáno a investor mohl podat přímo žádost o zahájení správního řízení. Z výkladu a con