6 Ads 29/2005 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 29/2005- 56 - text č. j. 6 Ads 29/2005 - 64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: J. U., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Ca 91/2003 - 33 ze dne 6. 10. 2004, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 16. 12. 2002, č. j. X, byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, v platném znění (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“). V odůvodnění stěžovatelka s odkazem na § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. konstatovala, že nárok dle citovaného zákona vzniká pouze občanovi, který prokáže, že se ukrýval z rasových nebo náboženských důvodů. Pobyt žalobkyně v sociálně charitativních a lékařských zařízeních nepovažovala stěžovatelka za ukrývání, neboť se jednalo o instituce právně i fakticky fungující pod správou německých okupačních orgánů a byla v nich umístěna pod vlastním jménem. Dále stěžovatelka argumentovala tím, že i kdyby pobyt žalobkyně v daných ústavech bylo možno považovat za ukrývání (např. kdyby v nich byla umístěna pod smyšleným jménem), není dána žádná okolnost, z níž by bylo lze usuzovat, že šlo o umístění z rasových nebo náboženských důvodů, tedy proto, že jinak by jí hrozila perzekuce. O takovou perzekuci by se dle názoru stěžovatelky jednalo v případech, kdy jediným důvodem k perzekuci byla samotná příslušnost určité osoby k určité rase nebo náboženství. Stěžovatelka však měla za to, že do uvedených zařízení byla žalobkyně umístěna proto, že oba rodiče byli zatčeni a uvězněni v koncentračních táborech (matka pro odbojovou činnost, otec zřejmě z jiných důvodů) a nebyl nikdo, kdo by se o žalobkyni mohl postarat. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelky podala žalobkyně opravný prostředek ze dne 23. 2. 2003 označený jako odvolání, který doplnila přípisem ze dne 12. 3. 2003, jakož i přípisem ze dne 12. 9. 2003 označeným jako žaloba. Obsah příslušných písemností je pro přehlednost zrekapitulován níže. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil v záhlaví označené rozhodnutí stěžovatelky pro jeho nezákonnost, protože o věci rozhodla bez toho, že by zjistila přesně a úplně skutečný stav věci, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Z hlediska důvodnosti uplatněné žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle výše citovaného ustanovení zákona posuzoval, zda je možné pobyt žalobkyně v sociálních zařízeních hodnotit jako ukrývání z rasových důvodů. Judikoval, že k interpretaci pojmu ukrývání lze přistoupit na podkladě skutkových zjištění, která vezmou do úvahy mimořádnou situaci, jež v době okupace na území protektorátu Čechy a Morava panovala a zároveň zváží všechny okolnosti daného případu. Z tohoto pohledu považoval konstatování stěžovatelky o tom, že žalobkyně byla do shora uvedených institucí umístěna proto, že oba rodiče byli zatčeni a uvězněni v koncentračních táborech a nebyl nikdo, kdo by se o ni postaral, za strohé a nedostatečné. Obdobně se vyjádřil i o dalším tvrzení stěžovatelky, podle kterého by pobyt žalobkyně v daných zařízeních nebylo možno považovat za ukrývání, i kdyby tam byla umístěna pod smyšleným jménem, neboť tu nebyla žádná okolnost, z níž by bylo možno usuzovat, že by jí hrozila persekuce z rasových nebo náboženských důvodů. Připomenul, že tento závěr stěžovatelka učinila, aniž by zpochybnila tvrzení žalobkyně, že je po matce i babičce židovského původu. Soud byl toho názoru, že otázku rasové persekuce žalobkyně je nutno hodnotit v historických souvislostech válečných let. V tomto kontextu totiž nelze vyloučit závěr, že na umístění a následný pobyt žalobkyně v sociálních zařízeních, které byly pod správou německých okupačních vojsk, bude moci být nahlíženo jako na ukrývání z rasových důvodů, zejména bude-li zjištěno, že žalobkyni, která je po matce židovského původu, hrozila deportace do koncentračního tábora. Pro objasnění této skutkové okolnosti stěžovatelce uložil, aby učinila dotaz na Federaci židovských obcí, neboť tato organizace může ze svých dostupných materiálů poskytnout nejvíce poznatků o deportaci židovských dětí z území protektorátu Čechy a Morava do koncentračních táborů během druhé světové války. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uplatnila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002, soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí se závěry městského soudu ohledně nedostatečně zjištěných okolností týkajících se ukrývání žalobkyně. Podle jejího názoru osoba, která byla opakovaně umístěna pod vlastním jménem do zařízení spravovaného německými okupačními orgány, nebyla ukrývána, a je pak již irelevantní zjišťovat, zda žalobkyni s ohledem na její původ hrozila deportace do koncentračního tábora, zejména pokud rasová deportace nebyla prokázána ani v případě matky účastnice řízení. Za situace, kdy nebylo v případě žalobkyně prokázáno ukrývání, jeví se jí jako nadbytečné prokazovat, zda jí hrozil transport do koncentračního tábora z rasových důvodů. Svá tvrzení podpořila i tím, že předsedkyně organizace H. Ch. vystupovala v řízení před soudem jako obecný zmocněnec žalobkyně, a proto by takový důkaz, za předpokladu jeho existence, již předložila, a rovněž tím, že by na podkladu obecných poznatků Federaci židovských obcí týkajících se rasově motivovaných deportací dětí do koncentračních táborů nemohla rozhodnout kladně. Stěžovatelka má za to, že veškerá skutková zjištění týkající se osudu žalobkyně jsou k dispozici. Židovského původu byla její babička z matčiny strany, samotná žalobkyně (a s největší pravděpodobností ani její matka) však podle názoru stěžovatelky „za žida“ ve smyslu práva platného na území Protektorátu Čechy a Morava (např. 6 nařízení říšského protektora RP 14/39, I nařízení protektorátní vlády č. 85/1942 Sb.) považována nebyla. Její matka byla zatčena a do koncentračního tábora deportována pro svou předchozí aktivní odbojovou činnost, nikoli z rasových důvodů. Její otec podle archivních dokumentů požádal v září 1941 o německé státní občanství a dobrovolně se přihlásil k Wehrmachtu; v jeho případě důvody zatčení a deportace do koncentračního tábora neměly původ dokonce v žádné ze skutečností uvedených v § 2 odst. I bodě 5 zákona č. 255/1946 Sb., tedy ani v rasových důvodech. Do sirotčince na H. byla žalobkyně a její starší bratr umístěni pod vlastními jmény až po zatčení obou rodičů, nikoli tedy „preventivně“, s cílem zamezit jejich deportaci, at‘ již jakkoli motivované, do koncentračního tábora spolu s rodiči. Bratr byl posléze, v souvislosti s přeměnou sirotčince na kasárna, dán na práci k německému sedlákovi, žalobkyně pak vzhledem k nízkému věku byla poté ještě dvakrát (vždy rovněž pod vlastním jménem) přemístěna do dalších sociálních zařízení. Stěžovatelka tak vycházela z předpokladu, že podstatou soudního přezkumu může být pouze posouzení právní otázky, zda pobyt v sociálních zařízeních pod správou německých okupačních orgánů pod vlastním jménem (v obecné rovině) naplňuje pojmové znaky „ukrývání“. Sama zastává názor, že nikoli. Teprve v případě, že by bylo možno odpovědět na tuto otázku kladně, mělo by význam posuzovat, případně doplňovat zjištění týkající se konkrétních okolností a důvodů umístění žalobkyně do těchto zařízení. Městský soud v Praze však k výše uvedené právní otázce právní názor nezaujal. Její zodpovězení podmínil jednak potřebou hodnotit věc v historických souvislostech válečných let, jednak zjištěním, zda žalobkyni, která je po matce židovského původu, hrozila deportace do koncentračního tábora, a v této souvislosti stěžovatelce uložil učinit dotaz u Federace židovských obcí s odůvodněním, že tato organizace může ze svých dostupných materiálů poskytnout nejvíce poznatků o deportaci židovských dětí z území protektorátu. Stěžovatelka uvedla, že je jí z dosavadní rozhodovací praxe známo, že Federace židovských obcí disponuje celou řadou poznatků týkajících se problematiky deportace židovských dětí, a to jak v obecné rovině, tak i pokud jde o konkrétní osoby. Má však důvodné pochybnosti o tom, že by měla také k tomuto konkrétnímu případu poznatky nebo snad dokonce důkazy prokazující, že žalobkyni skutečně hrozil transport do koncentračního tábora z rasových důvodů. Pokud by totiž takové d