6 Ads 8/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 8/2006- 124 - text č. j. 6 Ads 8/2006 - 124 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: M. V., zastoupen Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca 29/2004 - 60 ze dne 18. 10. 2005, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Tomáši Gureckému, se přiznává na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši 2150 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. IV. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Simoně Pavlicové, se sídlem Frýdek - Místek, Foersterova 712, se přiznává na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši 2150 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca 29/2004 - 60 ze dne 18. 10. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2004, č. j. DP ČSSZ/383/04/Kh, jímž žalovaná zamítla odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí (dále jen „OSSZ“) ze dne 14. 1. 2004, č. j. 31/2004/IK, a tento platební výměr potvrdila. Uvedeným platebním výměrem uložila OSSZ stěžovateli povinnost uhradit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“) a penále z dlužného pojistného za období od 11. 5. 1999 do 14. 1. 2004 v celkové výši 40 369 Kč. V kasační stížnosti (resp. v jejím doplnění z 1. 2. 2006 a 10. 7. 2006) stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a že řízení trpí vadou spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela, nemá oporu ve spisech (§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.). Konkrétně stěžovatel namítl, že vůči žalované nemá žádné závazky. Žalovaná ostatně po něm dlouhou dobu žádné nedoplatky nevymáhala. Stěžovatel se domnívá, že není na něm, aby prokazoval, že nemá vůči žalované žádné závazky – důkazní břemeno leží podle jeho názoru naopak na žalované. Napadené rozhodnutí žalované podle názoru stěžovatele není samo o sobě důkazem, že v něm uváděné částky stěžovatel skutečně na pojistném dluží. Stěžovatel poukázal na to, že žalovaná musí ve svém rozhodnutí jasně specifikovat, z jakých údajů při vydávání rozhodnutí vycházela při stanovení výše pojistného a penále. Tak se ovšem podle stěžovatele nestalo. Vedle toho stěžovatel poukázal na to, že vznesl opakovaně námitku promlčení. Přitom, pokud jde o ustanovení § 18 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, (dále jen „zákon o pojistném“), na které se v otázce promlčení odvolává žalovaná i krajský soud, stěžovatel poukazuje na to, že toto ustanovení hovoří pouze o pojistném, nikoliv již o penále. Má tedy za to, že citované ustanovení nelze v případě penále uplatnit. Nadto pak stěžovatel namítá, že ustanovení § 18 zákona o pojistném je v rozporu zejména s ustanovením čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy zásada rovnosti, se podle stěžovatele vztahuje i na státní instituce. Ustanovení § 18 zákona o pojistném ovšem zakládá podle stěžovatele nerovnost v tom, že v případě, kdy by došlo např. k přeplatku na pojistném ze strany stěžovatele, plynula by mu pro uplatnění nároku na navrácení kratší promlčecí doba než žalované. Z těchto důvodů navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 6. 12. 2005 uvedla, že trvá na svých závěrech uvedených a zdůvodněných v napadeném rozhodnutí. V tomto rozhodnutí podle svého názoru podrobně vysvětlila, jak byly použity právní předpisy, na základě kterých rozhodovala. V celém odvolacím řízení vycházela z dokladů založených ve správním spise a důsledně zjišťovala skutečný stav věci. Pokud jde o stěžovatelovu hlavní námitku, námitku promlčení, žalovaná poukázala na úpravu ustanovení § 18 zákona o pojistném, podle kterého se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za 10 let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl. V ustanovení § 20 odst. 9 zákona o pojistném je pak uvedeno, že pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, jeho vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u pojistného. S ohledem na tato ustanovení nepovažuje žalovaná stěžovatelovi předepsané částky dlužného pojistného a penále za promlčené. S ohledem na to navrhla žalovaná, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že dne 28. 3. 2000 zaslala OSSZ stěžovateli dopis, v němž ho upozorňuje na to, že téhož dne doručil přehled o příjmech a výdajích za rok 1999, v němž uvedl, že vykonával samostatnou výdělečnou činnost po celý kalendářní rok 1999, přičemž jako datum zahájení samostatné výdělečné činnosti uvedl 11. 6. 1998. Vzhledem k tomu, že ale OSSZ od stěžovatele neobdržela nikdy oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti, vyzvala stěžovatele, aby se k podání tohoto oznámení dostavil. Stěžovatel na tuto výzvu nereagoval. Výzvu obdobného obsahu pak OSSZ zaslala stěžovateli ještě 25. 7. 2000 a 11. 4. 2001, ani na jednu z nich stěžovatel nereagoval. Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatel teprve 22. 11. 2001 podal přihlášku k účasti na důchodovém pojištění za rok 1998, v níž uvedl jako datum zahájení činnosti 11. 6. 1998 (č. l. 29 správního spisu), a předložil přehled o příjmech a výdajích za rok 1998, v němž ovšem uvedl jako datum zahájení samostatné výdělečné činnosti 1. 7. 1998. Dne 22. 1. 2002 OSSZ stěžovatele na tento nesoulad svým dopisem upozornila a vyzvala ho k předložení nového přehledu a zároveň ho informovala o tom, jak má postupovat v případě přihlášky a přehledu za rok 1999. Obdobná korespondence proběhla i v případě přihlášky a přehledu za rok 2000. Dne 1. 4. 2003 pak OSSZ zaslala stěžovateli upozornění, že podle přehledu o příjmech a výdajích podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o pojistném provedla zúčtování zaplacených záloh na pojistné za rok 2002, přitom pak zjistila, že nedoplatek pojistného za roky 1998 – 2000 spolu s penále činí 29.917,- Kč. Na toto upozornění reagoval stěžovatel dne 15. 4. 2003 dopisem, v němž OSSZ sdělil, že uznává jistý závazek za rok 2002, nicméně vyčetl OSSZ podle jeho soudu mnohem větší pochybení spočívající v tom, že za celá předcházející léta mu nedali žádnou písemností vědět, o jaké dlužné částky jde. Požadavek OSSZ na uhrazení dlužného pojistného a penále označil za bezdůvodný a promlčený. Na další upozornění OSSZ ze dne 3. 7. 2003 pak stěžovatel reagoval obdobně, navíc uvedl, že po pěti letech podnikání osobní návštěvou OSSZ zjistil, že není vůbec v evidenci, což považuje za naprosto nepřijatelné. Dne 15. 10. 2003 pak OSSZ vydala platební výměr č. j. OSSZ - 604/2003/IK - PV, jímž uložila stěžovateli povinnost uhradit dlužné pojistné za rok 1998 (531 Kč), za rok 1999 (5417 Kč) a za rok 2000 (5595 Kč) včetně penále ve výši 18 875 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru stěžovatel podal odvolání, v němž uvedl, že podle jeho názoru si vymáhané částky vytváří OSSZ uměle, protože řádně platil a až po své osobní návštěvě (neuvedl, kdy se tak mělo stát), zjistil, že vůbec není v evidenci OSSZ. Nařkl rovněž OSSZ, že jím poukázané finanční částky se v pokladně OSSZ ztratily. Znovu namítl, že nikdy nebyl OSSZ zpraven o povinnostech, které vůči ní má, a dovozuje z toho, že OSSZ zanedbala své povinnosti a úmyslně ho dostala do problémů, že opětovně vymáhá částky, které již byly uhrazeny. Vedle toho ovšem podotkl, že dlužné pojistné je již promlčeno, protože nebylo ve stanovené době uplatněno. Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 8. 12. 2003, č. j. DP ČSSZ/2844/03/Kh, sice napadený platební výměr zrušila, ovšem pro chybu ve výpočtu penále z předepsaných záloh za leden až březen 1999 a leden až březen 2001 a pro absenci vyčíslení penále ze záloh za listopad 2001 až únor 2002 a pojistného za rok 2001, nikoliv pro odvolací důvody uváděné stěžovatelem. K odvolacím důvodům stěžovatele žalovaná poznamenala, že oznámení o zahájení činnosti, které je osoba samostatně výdělečně činná povinna podle usta