6 As 15/2006 — Nejvyšší správní soud

6 As 15/2006- 113 - text 6 As 15/2006 - 113 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele občanského sdružení S. z., zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, za účasti Ministerstva průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, č. j. 10 Ca 199/2004 - 67, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, č. j. 10 Ca 199/2004 – 67, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 30. 10. 2001, č. j. 49276/01/1000. Tímto správním aktem bylo rozhodnuto o rozkladu tak, že v části, která se týká poskytnutí projektů pokusů na zvířatech v letech 1998 – srpen 2001, se rozklad zamítá; v části ohledně poskytnutí jmenného seznamu členů Resortní komise pro ochranu zvířat Ministerstva průmyslu a obchodu se rozkladu vyhovuje. Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nesouhlasil s právním názorem městského soudu ve věci poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Vzhledem k tomu považuje rozhodnutí městského soudu za nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky. Názorové rozdíly mezi stěžovatelem na jedné straně a Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen „žalovaný“) a městským soudem na straně druhé se týkají především výkladu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Dle tohoto ustanovení „povinný subjekt informaci neposkytne, pokud byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí“. Zatímco žalovaný a městský soud zde použitý pojem „zákon“ vyložili jako odkaz na zákon č. 106/1999 Sb., dle stěžovatelova názoru je tomu právě naopak, a zákonodárce chtěl takto odkázat na zákon odlišný od zákona č. 106/1999 Sb. I pokud by stěžovatel dle svých vlastních slov připustil, že výklad tohoto ustanovení provedený městským soudem je správný, měl se žalovaný a městský soud argumentačně vypořádat s tím, že žalovaný měl přístup k požadovaným informacím pouze na základě zvláštního zákona (v tomto případě je jím zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů), a mělo tak být aplikováno ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Další stížní námitka se týká chybného logického postupu soudu, který zcela nesprávně zaměnil ustanovení § 2 odst. 1 a § 2 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný ve svém stručném vyjádření k podané kasační stížnosti pouze uvedl, že se s odůvodněním rozsudku městského soudu ztotožňuje, městský soud podle jeho názoru správně vyložil a aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., a proto navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Stěžovatel je dle článku 2 svých stanov nepolitickou, neziskovou, nenáboženskou, ekologickou organizací pro ochranu zvířat a veškerého života na Zemi, sdružující osoby sympatizující s jejími myšlenkami. Ve své žádosti ze dne 4. 9. 2001 žádal o poskytnutí jmenného seznamu členů Resortní komise pro ochranu zvířat při Ministerstvu průmyslu a obchodu a dále o poskytnutí projektů pokusů na zvířatech za roky 1998, 1999, 2000 a část projektů do měsíce srpna roku 2001. Poskytnutí informací bylo přípisem žalovaného ze dne 20. 9. 2001, č. j. 42224/01/1300, odmítnuto, a proto podal stěžovatel dne 11. 10. 2001 rozklad, který odůvodnil za použití stejných argumentů, které uvedl posléze i v žalobě a v kasační stížnosti. O rozkladu rozhodl dle § 61 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, dne 30. 10. 2001 vedoucí příslušného ústředního orgánu státní správy, tedy ministr průmyslu a obchodu. Ten částečně vyhověl žádosti stěžovatele, a to v části sdělení seznamu členů Resortní komise pro ochranu zvířat Ministerstva průmyslu a obchodu, když jejich jména uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí; v části, která se týká poskytnutí projektů pokusů na zvířatech, rozklad zamítl s odkazem na tzv. podmíněně předané informace a ochranu obchodního tajemství [§ 11 odst. 2 písm. a) a § 9 zákona č. 106/1999 Sb.]. Stěžovatel napadl výše označené rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu, v níž především namítal, že výrok tohoto rozhodnutí je zmatečný, a dále že vedoucí ústředního orgánu státní správy se ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal s argumentací použitou v rozkladu, na druhou stranu jako odvolací orgán zcela nesprávně rozhodoval o skutečnostech, které nebyly předmětem rozhodování ve správním řízení v prvním stupni. Závěrem poukázal na to, že žalovaný rozhodl chybně, pokud odmítl poskytnutí informací podle § 11 odst. 2 písm. a) a § 9 zákona č. 106/1999 Sb. Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. K námitkám uvedeným v žalobě městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí v prvé řadě konstatoval, že formální nedostatek výroku rozhodnutí žalovaného není s to způsobit neplatnost celého napadeného rozhodnutí. Žalovaným použitá formulace přesně neodpovídá dikci zákona, ovšem výrok nečiní rozhodnutí neurčitým, nejasným ani nesrozumitelným. Stěžejní žalobní námitku směřující do nesprávného výkladu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. shledal městský soud neopodstatněnou. Citované ustanovení je třeba podle jeho názoru vyložit tak, že povinnost podávat informace dle zákona č. 106/1999 Sb. stíhá i třetí osobu, která by je byla rovněž povinna podle tohoto zákona podat, a nejde tedy o povinnost předložit k návrhu třetí osoby ve správním řízení podklady poskytující oporu žádosti dle jakéhokoliv jiného zákona. Závěrečnou námitku ohledně neposkytnutí informací s odkazem na obchodní tajemství městský soud sice shledal důvodnou, ovšem s tím, že úspěch stěžovatele v této námitce nevede ke zrušení napadeného rozhodnutí [neboť správní orgány správně odmítly poskytnutí informace s poukazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona 106/1999 Sb.], proto žalobu zamítl. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel ji opírá o důvody vymezené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. poukazuje na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná. Dle ustanovení § 1, bodu 9, zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo průmyslu a obchodu jedním z ústředních orgánů státní správy. V této souvislosti je třeba na něj nahlížet jako na státní orgán ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. V souladu s tímto ustanovením je žalovaný povinným subjektem, který má podle zákona č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Tato obecná povinnost poskytovat informace, odpovídající a vztahující se přímo k právu svobodného přístupu k informacím třetích osob, je ovšem při splnění určitých, zákonem stanovených, podmínek limitována. Takovéto omezení práva na informace je mimo jiné zakotveno i v § 11 citovaného právního předpisu, který je však možno správně aplikovat na konkrétní skutkový stav jen za použití zvláštního zákona, na který zákon č. 106/1999 Sb. výslovně odkazuje. V daném případě žádal stěžovatel žalovaného o poskytnutí projektů pokusů na zvířatech. S ohledem na tuto skutečnost bude výše uvedeným zvláštním zákonem zcela nepochybně zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (vzhledem k následným novelizacím tohoto zákona je nutno upozornit, že v tomto přezkumném řízení bylo rozhodující znění zákona ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaným, tj. ke dni 30. 10. 2001, pokud je tedy v tomto rozhodnutí odkazováno na ustanovení zákona č. 246/1992 Sb., jsou uváděna ve znění platném k tomuto datu). Nejvyšší správní soud považuje za nutné v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí shrnout, co tento zákon rozumí pod pojmem „pokusy na zvířatech“, „projekt pokusů na zvířatech“ a jakým způsobem upravuje záznamní a informační povinnost subjektů, jejichž činnost s pokusy na zvířatech souvisí. Dle § 15