62 Co 7/2004 — Nejvyšší správní soud

Konf 34/2006- 22 - text Konf 34/2006-28 Usnesení Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka, JUDr. Petr Příhoda a JUDr. Marie Žišková, o návrhu žalobce Mgr. T. A., zastoupeného Mgr. Petrem Mikešem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi Nejvyšším soudem, Brno, Burešova 20, a prezidentem republiky, se sídlem Praha - Hrad, za účasti České republiky – Ministerstva obrany, Praha 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Náměstí Svobody 471, o 67 950 Kč, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 93/2003, takto: Příslušný vydat rozhodnutí o tom, který ze služebních orgánů v dalším řízení projedná věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 93/2003, o zaplacení částky 67 950 Kč jako rozdílu mezi výší minimální mzdy a služného vyplaceného žalobci jako vojáku základní služby, je ministr obrany. Odůvodnění: Návrhem bez data, doručeným dne 21. 8. 2006 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, se žalobce domáhá rozhodnutí kompetečního sporu, který podle jeho tvrzení vznikl ve smyslu § 1 citovaného zákona mezi Nejvyšším soudem a prezidentem republiky ve věci žaloby žalobce Mgr. T. A. proti žalované České republice - Ministerstvu obrany, o částku 67 950 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 93/2003. Ze spisu vyplynuly tyto pro věc podstatné skutečnosti: Žalobce se podanou žalobou (po jejím rozšíření) domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 67 950 Kč jako rozdílu mezi výší minimální mzdy a služného vyplaceného mu jako vojáku základní služby v období od dubna 2003, kdy základní vojenskou službu nastoupil, do března 2004. V žalobě uvedl, že za výkon této služby mu bylo podle ustanovení § 76 zák. č. 220/1999 Sb. vypláceno služné podle dosažené hodnosti ve výši 500, resp. 750 Kč měsíčně. Tuto výši pokládá za jsoucí v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4, č. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť je zjevně nepřiměřená pracovní zátěži a rozsahu práce vojáka základní služby, a je ve zcela zjevném nepoměru k odměně poskytované pracovníkům podle pracovněprávních předpisů. Protože si je vědom, že základní vojenská služba je službou vlasti a nelze tedy požadovat ekvivalentní odměnu za tuto práci, např. plat jaký mají za stejnou práci vojáci z povolání, má zato, že by pro odměnu za výkon základní vojenské služby měla být užita per analogiam ustanovení o minimální mzdě, která určuje nejnižší přijatelnou odměnu za vykonávanou práci v závislém poměru pro soukromé osoby, stejně jako pro stát. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23. října 2003, čj. 4 C 93/2003-31, žalobu zamítl; současně rozhodl, že podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se řízení nepřerušuje a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že výše služného poskytovaného vojákům po dobu výkonu základní nebo náhradní služby, je stanovena zákonem č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, a že žalovaná není oprávněna tuto výši služného vyplácet v jiných částkách. Výrok o nepřerušení řízení odůvodnil tím, že není důvod pro předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 76 zákona č. 220/1999 Sb. pro rozpor s články 1, 4 odst. 4, 10 a 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. března 2004, čj. 62 Co 7/2004-67, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyjádřil nesouhlas s názorem žalobce, že si lidé v průběhu základní vojenské služby nejsou rovni s lidmi v oblasti pracovněprávní, kteří pobírají minimální mzdu. Zdůraznil, že v průběhu vojenské základní služby byla žalobci poskytnuta kompenzace, neboť pobíral služné a kromě toho mu byly poskytovány naturální náležitosti ve smyslu § 84 a násl. zákona č. 200/1999 Sb., tj. náležitosti proviantní, výstrojní, přepravní a ubytování, které je rovněž nutno považovat za odměnu za výkon základní vojenské služby. Žalobce je ze strany státu po dobu výkonu základní vojenské služby zajištěn dostatečně, neboť jsou mu zajištěny základní životní potřeby. Vzhledem k tomu nelze vyhovět žalobcovu návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, a protože žalovaná vyplácela žalobci služné v souladu se zákonem, není důvodný ani jím uplatněný nárok. Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 13. září 2005, čj. 21 Cdo 2719/2004-105, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil s tím, že po právní moci rozsudku bude věc postoupena prezidentu republiky k dalšímu řízení. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a dovolacího řízení. V odůvodnění uvedl: „V posuzované věci žalobce uplatnil … nárok na zaplacení služného vojáka vojenské základní služby za období od 1. 4. 2003 do 31. 3. 2004 ve výši rozdílu mezi služným, které mu bylo vyplaceno, a minimální mzdou, který vyčíslil částkou 67 950 Kč, neboť dovozoval, že poskytnutá „výše služného je v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“. Protože jde o výši nároku vojáka, který koná vojenskou činnou službu formou základní služby v ozbrojených silách České republiky, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku, uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř., dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Právní vztah, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok – vojenská činná služba – začíná dnem nástupu vojáka k vojenskému útvaru nebo k vojenskému zařízení anebo k vojenskému záchrannému útvaru (§ 3 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb.). Od této doby má voják za výkon vojenské činné služby nárok na peněžní náležitosti, kterými jsou služné, zástupné, příplatky za službu ve ztížených a zdraví škodlivých podmínkách a stanovené druhy peněžních náhrad (§ 74 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb.). Služební povinnost jako povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu (včetně základní služby), vznikající mocenským aktem – dnem nabytí právní moci odvodního rozhodnutí o schopnosti k vojenské činné službě [srov. § 16 odst. 1, § 16 odst. 2 písm. a) zákona č. 218/1999 Sb. o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), účinného od 31. 12. 2004, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon)], je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva [srov. čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny základních práv a svobod]. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení (doplatek) služného procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu § 80 písm. b) o. s. ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř., jen stanoví-li to zákon. Právní poměry osob, které konají vojenskou činnou službu formou základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky, a některé právní poměry vojáků v záloze, upravuje zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (§ 1 zákona č. 220/1999 Sb.). V těchto právních vztazích rozhodují služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a