1 As 86/2008 — Nejvyšší správní soud

1 As 86/2008- 63 - text 1 As 86/2008 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem B. Němcové 70, 432 01 Kadaň, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2004, č. j. 6149/DS/04/87602, o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2008, č. j. 42 Ca 7/2008 - 45, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2008, č. j. 42 Ca 7/2008 - 45, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2004, č. j. OD-21-308/04/S, shledal Městský úřad Kadaň žalobce vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a uložil mu pokutu ve výši 4000 Kč, jakož i povinnost uhradit státu náklady řízení ve výši 1000 Kč. K žalobcovu odvolání změnil Krajský úřad Ústeckého kraje svým rozhodnutím ze dne 12. 8. 2004 rozhodnutí vydané v I. stupni ve formulaci výroku; co do podstaty věci se ztotožnil se správním orgánem I. stupně. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem; ten napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 17. 9. 2004, č. j. 42 Ca 11/2004 - 19, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 1 As 3/2005 - 45. Krajský soud v novém řízení opět rozhodl o zrušení napadeného správního rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 42 Ca 4/2006 - 14; Nejvyšší správní soud i tento rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, č. j. 1 As 24/2007 - 33. Do třetice rozhodl krajský soud o žalobě tak, že ji zamítl rozsudkem ze dne 28. 7. 2008, č. j. 42 Ca 7/2008 - 45. Soud přisvědčil správním orgánům v tom, že k dopravní nehodě, jíž byl žalobce účastníkem, nedošlo v důsledku náhle vzniklé dopravní situace: automobil Škoda Octavia byl totiž při kraji vozovky odstaven již delší dobu. Žalobci sice nelze vytýkat, že nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem, které je možno předvídat (takovou okolností není neoznačená překážka na silnici první třídy), ovšem právem je mu kladeno za vinu, že nejel jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Soud se shodl se správními orgány v tom, že při rychlosti 70 km/h nebyl žalobce schopen zastavit vozidlo na úseku deseti metrů; bylo přitom jeho povinností jet jen tak rychle, aby se vyhnul střetu s překážkou. Tato povinnost přitom není podmíněna dodržením povinnosti stanovené v § 47 odst. 3 zákona o silničním provozu (týkající se opatření v místě dopravní nehody) ze strany ostatních řidičů. Námitka, podle níž je žalovaný povinen vypořádat se ve výroku rozhodnutí s obsahem odvolání, byla podle soudu uplatněna opožděně; soud se k ní však přesto s ohledem na své předchozí rozsudky vyjádřil a shledal ji nedůvodnou. Žalovaný ve výroku jednoznačně uvedl, že se napadené rozhodnutí mění a jak se mění; takovému postupu nelze nic vytknout. Žalobce podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Upozornil na to, že soud vycházel jako z nesporného údaje ze žalobcova tvrzení, podle nějž žalobce se svým vozem narazil do vozu Škoda Octavia na vzdálenost deseti metrů a před srážkou se pohyboval rychlostí 70 km/h. Jde však pouze o subjektivní údaje sdělené žalobcem, které nemusejí odpovídat skutečnému stavu věcí; správní orgán byl povinen tento stav zjistit a neměl vycházet pouze z tvrzení jednoho účastníka. K závěru soudu, podle nějž šlo v případě odstavení havarovaného vozidla Škoda Octavia při pravém kraji vozovky o dopravní situaci, která trvala, je nutno připomenout, že pro řidiče přijíždějícího vozidla je nerozhodné, jak dlouho tato situace trvala. Z hlediska tohoto řidiče se jedná vždy o náhlou změnu dopravní situace, kterou nemůže předvídat a které nemůže ani přizpůsobit rychlost jízdy. Jelikož řidič vozidla Škoda Octavia porušil § 47 odst. 3 zákona o silničním provozu, trvala náhlá změna dopravní situace po celou dobu, kdy nebylo místo havárie náležitě označeno; žalobce proto nemohl včas reagovat na tuto dopravní situaci, a není tak vinen přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že žalovaný řádně zformuloval výrok svého rozhodnutí, a setrval na tom, že odvolací orgán musí specifikovat obsah odvolání buď ve výroku, nebo alespoň v uvozující hlavičce. Výrok sám pak musí obsahovat údaj o tom, zda odvolání bylo „zcela nebo zčásti“ zamítnuto (zde jde patrně o přehlédnutí – částečné zamítnutí není možné), anebo zda mu bylo nějak vyhověno, např. zrušením nebo změnou rozhodnutí první instance. Chybí-li takový závěr ve výroku rozhodnutí, má to za následek neurčitost, nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, což je nedostatkem, který je s to přivodit jeho nicotnost. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a zdůraznil, že správní orgány vinily žalobce z porušení povinnosti jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, nikoli z porušení povinnosti jiné. Navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Kasační stížnost je důvodná. Žalobce nesouhlasí s tím, že správní orgány řádně nezjistily rychlost, jíž se před nehodou pohyboval, a že vycházely pouze z jeho vlastního tvrzení. Žalobce se tu zřejmě dovolává zásady materiální pravdy, upravené v tehdy účinném správním řádu (č. 71/1967 Sb.). Podle § 3 odst. 4 správního řádu musí rozhodnutí správních orgánů vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci, podle § 32 odst. 1 je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí; ustanovení § 46 pak zdůrazňuje nutnost spolehlivého zjištění stavu věci. Zásada materiální pravdy je úzce spjata se zásadou vyhledávací; předpokládá se tu, že správní orgán bude zjišťovat skutkový stav bez ohledu na aktivitu účastníků řízení a třeba i bez ohledu na to, co účastníci o věci shodně vypovídají. Může tedy jistě využívat i podkladů, které mu případně účastníci dodají, ale jeho vlastní procesní povinnosti nekončí převzetím tvrzení a dokladů od účastníků. Je-li takto – za pomoci účastníků – zjištěný skutkový stav nejasný či mezerovitý, musí se správní orgán postarat o odstranění nejasností a mezer (např. tím, že si vyžádá listiny; sám vyslechne svědky, aniž mu účastníci jejich výslech navrhují; provede místní ohledání; ustanoví znalce). Úprava správního řízení nezná pravidlo podobné pravidlu stanovenému v § 120 odst. 4 občanského soudního řádu, podle nějž soud může vzít za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků; přesto však je třeba zásadu materiální pravdy vykládat rozumně a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V projednávané věci nelze přisvědčit žalobci už jen v tom, že správní orgány vycházely ohledně údajů o rychlosti žalobcova vozidla jen z žalobcových tvrzení. Žalobce sám se k rychlosti svého vozidla vyjádřil pouze do protokolu o podání vysvětlení dne 30. 1. 2004 (jel prý rychlostí asi 70 km/h); při následných ústních jednáních, konaných dne 5. 4. 2004 a dne 21. 4. 2004, již k rychlosti vozidla nic neuváděl. Druhý účastník nehody, J. M., sdělil do protokolu o podání vysvětlení téhož dne, že žalobce jel velmi rychle, rychlostí asi 120 km/h. Svědkyně K. M. při svém výslechu dne 13. 5. 2004 neuvedla ohledně rychlosti žalobcova vozidla, v němž jela jako spolujezdkyně, nic bližšího; podle druhého spolujezdce, svědka J. T., který byl vyslechnut v týž den, jel žalobce rychlostí asi 60 - 70 km/h. Je tedy zřejmé, že správní orgány vyhodnotily jako nepravděpodobný odhad J. M. (který nebyl podpořen tvrzením žádného dalšího účastníka či svědka nehody) a přiklonily se k údaji o rychlosti, který shodně uvedli jak žalobce, tak jeden z jeho spolujezdců. Samotný žalobce svůj odhad rychlosti nikdy později nezpochybnil, ani nenaznačil, v jakém směru a v jaké míře by měla být skutečná rychlost vozidla odlišná. Za povšimnutí též stojí, že se žalobce neuchýlil ani k odhadu v určitém rozmezí (jako jeho spolujezdec), ale měl o rychlosti vozidla poměrně přesnou představu; tu poté potvrdil i spolujezdec. Správní orgány neměly důvod pochybovat o údaji o rychlosti, na němž se shodly dvě osoby u nehody přítomné, resp. na ní účastné; mohly proto z tohoto údaje vycház