2 Afs 83/2007 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 83/2007- 87 - text 2 Afs 83/2007 - 87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. R. O., zastoupeného JUDr. Ivanou Kohoutovou Valentovou, advokátkou se sídlem Fričova 5, Praha 2, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 9 Ca 280/2005 t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 26. 9. 2005, č. j. 10/SeO/2/2005/1. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele brojící proti rozhodnutí Komise pro cenné papíry (dále jen „Komise“) ze dne 29. 7. 2005, č. j. 51/Se/15/2005/3, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč za správní delikt za porušení ustanovení § 183e odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „ObchZ“), spočívající v tom, že stěžovatel bez souhlasu Komise uveřejnil dne 21. 2. 2005 v deníku Právo dobrovolnou nabídku převzetí akcií společnosti JÄKL Karviná, a. s. II. Kasační stížnost stěžovatel podává z důvodu obsaženého v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu nesprávného posouzení právní otázky městským soudem. Stěžovatel je toho názoru, že se nedopustil správního deliktu podle § 183e odst. 7 ObchZ. Toho by se dopustil, pokud by zveřejnil nabídku převzetí bez souhlasu Komise pro cenné papíry. Stěžovatel však souhlas Komise získal, a to tím, že nastala fikce souhlasného rozhodnutí podle § 183e odst. 9 ObchZ. Stěžovatel polemizuje s názorem soudu, že uložení změny v nabídce převzetí nelze chápat jako striktní, typické autoritativní a vynutitelné, správní rozhodnutí, které by navrhovateli stanovovalo práva a povinnosti, jež by byl z titulu takového rozhodnutí nucen plnit. Podle stěžovatele z ustanovení § 183e odst. 13 a § 7a zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen „DOKT“) vyplývá, že ukládat cokoliv v řízení podle § 183e odst. 8 ObchZ lze pouze formou rozhodnutí, tzn. individuálním správním aktem. Zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 87/2002 (in: č. 334/2004 Sb. NSS). Za zásadní pochybení považuje též absenci poučení o opravném prostředku. Dále uvádí, že určitost stanoviska Komise je nutná též s ohledem na ustanovení § 183e odst. 10 písm. b) ObchZ. Nelze souhlasit s tím, že Komise nemá oprávnění stanovit sama obsah nabídky převzetí. V takovém případě by nebylo možno posoudit, zda provedená změna odpovídá změně uložené. Rovněž není v pořádku názor, jenž sdílí městský soud i Komise, že pravděpodobnost úspěchu nabídky převzetí je její náležitostí. Stěžovatel tedy v tomto bodě shrnuje, že nebyl povinen řídit se neurčitou a zmatečnou výzvou označenou jako „stanovisko“ v situaci, kdy měl správní orgán rozhodnout formou rozhodnutí. Jelikož do konce prodloužené lhůty Komise neučinila další úkon, nastala fikce souhlasu s předloženou nabídkou převzetí. Stěžovatel dále považuje za sporné, zda byla platně prodloužena lhůta podle § 183e odst. 8 ObchZ, která může být prodloužena jen z důležitých důvodů. Tyto důvody však Komise neuvedla. Konečně stěžovatel zpochybňuje výši uložené pokuty. Městský soud prý totiž nesprávně argumentoval uložením pokuty na dolní hranici sazby. Podle stěžovatele je možné postihnout i závažné delikty pokutami nižšími než 1 000 000 Kč. Zbývající prostor do 100 000 000 Kč by měl být využit pro účinný postih právnických osob v případě nejzávažnějších deliktů. Žádnému z adresátů nabídky navíc nevznikla škoda. I pokud by neměl stěžovatel souhlas Komise, zveřejněním nabídky, která jinak byla v souladu se zákonem a nikoho nepoškodila, se dopustil deliktu minimální závažnosti. Ze všech popsaných důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit. III. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem a navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Nesouhlasí s názorem stěžovatele, že stanovisko Komise je nicotné, jelikož muselo být vydáno formou rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stanovisko není rozhodnutím, totiž nemůže být nicotné a nemůže ani obsahovat poučení o opravném prostředku, neboť žádný opravný prostředek proti stanovisku neexistuje. Stanovisko ostatně nebylo ani nesrozumitelné. Bylo z něj zřejmé, o jaký úkon se jedná, v jaké věci bylo vydáno a jsou z něj patrné výhrady k nabídce převzetí. Dostatečně určité jsou i podmínky schválení textu nabídky. Podmínky týkající se minimálního počtu akcií, jichž se měla nabídka převzetí týkat, byly odůvodněny obavami, že jde ze strany stěžovatele o simulovaný úkon, jehož cílem není nabytí podílu na cílové společnosti. To však rozhodně neimplikuje závěr, že pravděpodobnost úspěchu nabídky převzetí je jednou z podmínek zákonnosti. Důvodem takového opatření je zabránit matoucím či nevážným nabídkám převzetí. Stěžovatel nebyl oprávněn nahradit absenci souhlasu s uveřejněním nabídky převzetí vlastními úvahami o nedostatcích postupu správního orgánu a přes nesouhlas uvedený ve stanovisku nabídku zveřejnit. Rozhodnutí o uložení pokuty je proto v souladu se zákonem. Žalovaná je toho názoru, že nedostatky, jež byly vytknuty stěžovateli jsou důležitým důvodem pro prodloužení lhůty. Co se týče výše pokuty, odkazuje žalovaná na odůvodnění rozsudku městského soudu i správního rozhodnutí. Výši pokuty považuje za přiměřenou závažnosti deliktu i majetkovým poměrům stěžovatele. IV. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dne 28. 1. 2005 byla Komisi doručena žádost o udělení souhlasu s uveřejněním dobrovolné nabídky převzetí. Dne 4. 2. 2005 byla Komisi doručena změna textu nabídky převzetí, kterou byla původní nabídka změněna tak, že byla podmíněna získáním minimálně 451 000 ks akcí společnosti JÄKL Karviná, a.s., které představují podíl 75 % na základním kapitálu této společnosti. Dne 8. 2. 2005 vyzvala Komise stěžovatele k odstranění nedostatků nabídky a k prokázání původu a dostatku zdrojů pro splnění závazků z nabídky. Této výzvě stěžovatel vyhověl a 14. 2. 2005 doručil Komisi upravený text nabídky. K tomuto 15. 2. 2005 vydala Komise pod č.j. 45/N/2005/2 stanovisko, ve kterém požadovala, aby stěžovatel změnil minimální počet účastnických cenných papírů, jehož dosažení je podmínkou uzavření smlouvy, tak, aby odpovídal maximálně 55 % podílu na základním kapitálu společnosti. Dne 18. 2. 2005 doručil stěžovatel vyjádření ke stanovisku, v němž označil stanovisko za neplatné a odmítl změnu provést. Dne 21. 2. 2005 pak stěžovatel nabídku převzetí uveřejnil v deníku Právo, a to ve znění, které předložil Komisi ke schválení 14. 2. 2005. Dne 24. 2. 2005 Komise vydala rozhodnutí, kterým uveřejnění nabídky převzetí zakázala. Dne 29. 7. 2005 vydala Komise shora citované rozhodnutí č.j. 51/Se/15/2005/3, kterým uložila stěžovateli pokutu za uveřejnění nabídky převzetí bez souhlasu Komise. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, v němž namítal, že se nedopustil správního deliktu, neboť nastala fikce souhlasu uveřejněním, a že výše pokuty je nepřiměřená. Prezidium Komise rozhodlo, že fikce nenastala, neboť lhůta byla prodloužena vydáním stanoviska ze dne 15. 2. 2005, ve kterém byla stanovena desetidenní lhůta pro provedení změn. Proto nebyl stěžovatel oprávněn dne 21. 2. 2005 nabídku uveřejnit, a pokud tak učinil, dopustil se správního deliktu. Stanovisko není správním rozhodnutím, protože není způsobilé nabýt formální ani materiální plné moci. Je vykonatelné nepřímo, prostřednictvím rozhodnutí o nabídce převzetí podle § 183e odst. 10 obchodního zákoníku. Výše uvedené lze podepřít tím, že Komise může své stanovisko neformálně doplňovat či modifikovat. Pokuta byla uložena při dolní hranici sazby a je přiměřená. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, ve které napadl výši uložené pokuty i stanovisko Komise ze dne 15. 2. 2005. Co se týče výše pokuty, žádal soud, aby uplatnil své moderační právo. Zopakoval, že se nedopustil správního deliktu, neboť nastala fikce souhlasu uveřejněním. Ve vztahu ke stanovisku pak namítal, že mělo být vydáno formou rozhodnutí a že je zmatečné, absolutně neurč