2 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 3/2008- 110 - text 2 As 3/2008 - 115 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců a) A. S. a b) nezl. S. Š., obou právně zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Magistrátu města Plzně, se sídlem Plzeň, nám. Republiky 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2007, č. j. 57 Ca 17/2006 - 47, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 10. 2007, č. j. 57 Ca 17/2006 - 77, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci b) k rukám jeho zástupce Mgr. Davida Strupka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2856 Kč. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2005, č. j. VNITŘ/895/05 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 3 (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 30. 6. 2005, č. j. ORG/M/3399/2004, kterým bylo podle § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“) vysloveno, že žalobce b) není státním občanem České republiky. Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci u Krajského soudu v Plzni, který žalobu ve vztahu k žalobkyni a) odmítl a v dalším napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku nejprve zabýval důvody pro odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobkyni a). Uvedl, že zákonní zástupci nezletilé dítě toliko zastupují, nicméně sami nejsou nositeli žádného veřejného subjektivního práva nebo povinnosti. Tím je vždy pouze dítě, tj. zde žalobce b) jako jediný účastník řízení. Proto také krajský soud napadeným rozhodnutím posoudil žalobu ve vztahu k žalobkyni a) jako zjevně neoprávněnou a pro nedostatek aktivní legitimace ji odmítl [§ 46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. V další části rozsudku se krajský soud věnoval výkladu čl. 1 a čl. 2 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství (dále jen „Smlouva“), publikované pod č. 71/1981 Sb., která byla ve správním řízení aplikována. Krajský soud předně poukázal na to, že Smlouva v žádném svém ustanovení nedefinuje pojem „rodiče“. S odkazem na § 50a a § 51 až § 54 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) krajský soud dovodil, že matkou je žena, která dítě porodila, a otcem ten, kdo splňuje některou z podmínek definovaných v zákoně o rodině. Jsou-li tedy známi matka a otec, jsou známi oba rodiče; jsou-li známi již v okamžiku narození dítěte, mohou společnou volbou svému dítěti zvolit státní občanství některé ze smluvních stran. Podle § 53 zákona o rodině je přitom možné otcovství určit i souhlasným prohlášením k dítěti ještě nenarozenému, je-li již počato. Nelze tedy vyloučit, že oba rodiče dítěte jsou známi v okamžiku narození dítěte i v případě, že se dítě nenarodí v manželství. Jsou-li rodiče známi v okamžiku narození dítěte, mohou dítěti zvolit občanství jedné ze smluvních stran, to pouze ve lhůtě 3 měsíců ode dne jeho narození, jinak toto právo ztrácejí. Krajský soud tak dospěl k závěru, že výklad čl. 1 odst. 1 Smlouvy nelze zužovat pouze na děti narozené v manželství, neboť čl. 1 odst. 1 Smlouvy nepoužívá pojem „manželé“, nýbrž pojem „rodiče“. Po výkladu čl. 1 odst. 1 Smlouvy krajský soud přistoupil také k výkladu jejího čl. 1 odst. 2. Zde je (ve stejné souvislosti jako v předchozím případě) použit pojem „k nezletilému dítěti narozenému“. Z toho důvodu se čl. 1 odst. 2 Smlouvy vztahuje jen na situaci, kdy je již dítě narozeno. Tento článek umožňuje rodičům, kteří v okamžiku narození dítěte nebyli známi, zvolit dítěti souhlasným prohlášením státní občanství jedné smluvní strany, a to ve stejně dlouhé lhůtě tří měsíců, zde ovšem počítané od okamžiku určení otcovství. Určení otcovství však může být zdlouhavým procesem, a proto smluvní strany poskytly formulací čl. 2 odst. 1 Smlouvy rodičům známým teprve po narození dítěte stejné právo určit občanství svému dítěti. Nedojde-li k souhlasnému prohlášení o volbě státního občanství podle čl. 1 odst. 1 Smlouvy, zachová si dítě občanství smluvní strany, na jejímž území měli jeho rodiče poslední společný trvalý pobyt před odjezdem do třetího státu; resp. pokud rodiče takový pobyt neměli, zachová si občanství smluvní strany, které měla matka. Z výše uvedených skutečností krajský soud dochází k závěru, že otcovství k žalobci b) bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů ještě před narozením žalobce, přičemž žalobkyně a otec žalobce neučinili souhlasné prohlášení o volbě občanství. Vzhledem k tomu, že rodiče žalobce byli známi již v okamžiku jeho narození, mohli zvolit jeho občanství toliko ve lhůtě tří měsíců ode dne jeho narození, postupem dle čl. 1 odst. 1 Smlouvy; nemůže se tak na otázku občanství žalobce aplikovat čl. 2 odst. 2 Smlouvy, jak nesprávně dovodili správní orgán prvního stupně i žalovaný. Krajský soud tak žalobu žalobce b) shledal jako důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku brojil žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížností směřující proti výroku II. a IV. rozsudku krajského soudu, odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel především uvedl, že výklad pojmu „rodiče“ podaný krajským soudem považuje v dané věci za irelevantní. Nesouhlasí navíc s tvrzením, že vzhledem k použití pojmu „k nezletilému dítěti narozenému“ v čl. 1 odst. 2 Smlouvy se tento článek vztahuje pouze na situaci, kdy je již dítě narozeno. Stěžovatel namítá, že tuto část textu krajský soud vytrhl z kontextu celé právní normy. Dle stěžovatele je hypotéza čl. 1 odst. 2 Smlouvy zcela naplněna, pokud k nezletilému dítěti narozenému mimo manželství státní občance jedné ze smluvních stran po vstupu smlouvy v platnost bylo určeno otcovství státního občana druhé smluvní strany. Smyslem slova „narozeného“ tedy není zdůraznit, že se čl. 1 odst. 2 Smlouvy aplikuje jen na narozené děti, nýbrž zdůraznit, že se jedná o děti narozené po vstupu smlouvy v platnost. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem, že podle čl. 2 odst. 1 Smlouvy, jestliže společně žijí rodiče, z nichž jeden je státním občanem jedné smluvní strany a druhý je státním občanem druhé smluvní strany, a nepodají-li souhlasné prohlášení o volbě státního občanství podle čl. 1 odst. 1 Smlouvy, zachová si dítě výlučné státní občanství smluvní strany, na jejímž území měli rodiče poslední společný trvalý pobyt před odjezdem do třetího státu a pokud jej neměli, státní občanství smluvní strany, které má matka. Toto tvrzení je nepravdivé, nemá oporu v platném právu a krajský soud ve své úvaze vypustil podstatnou část dispozice čl. 2 odst. 1 Smlouvy, podle níž si prvotně dítě zachová státní občanství smluvní strany, na jejímž území se narodilo. Stěžovatel proto ve vztahu k výroku II. rozsudku krajského soudu namítá také nepřezkoumatelnost. Závěrem dodává, že dle jeho názoru byly čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Smlouvy použity správně a v souladu s platným právem. Tento názor navíc opírá i o historické pozadí vzniku Smlouvy, která zavedla, oproti předcházející úmluvě o úpravě státního občanství osob s dvojím státním občanstvím, speciální právní úpravu pro děti narozené neprovdané státní občance jedné smluvní strany, k nimž bylo určeno otcovství státního občana druhé smluvní strany. Ze všech uvedených důvodů žalovaný požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce b) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je obdobně jako krajský soud toho názoru, že mělo být v jeho případě aplikováno ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Smlouvy, a nikoli její čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 2. V podrobnostech odkázal na podanou žalobu. Pokud by byl správný výklad české strany, pak by lhůta pro volbu občanství dítěte mohla uplynout ještě před jeho narozením. Přitom odkazuje na čl. 1 odst. 8 Smlouvy, který vychází z předpokladu, že okamžik volby občanství prohlášením u dětí uvedených v čl. 1 odst. 2 Smlouvy může mít značný časový odstup od narození dítěte. Dále, pokud byl správný výklad žalovaného, čl. 1 odst. 2 Smlouvy by se vztahoval na všechny děti, ale čl. 1 odst. 1 Smlouvy jen na děti narozené v manželství. Tím by však Smlouva zaváděla rozdílný režim pro děti manželské a děti nesezdaných rodičů, bez ohledu na to, zda je otec znám ke dni narození či nikoli. Neexistuje však žádný ospravedlnitelný důvod