2 As 74/2007 — Nejvyšší správní soud

2 As 74/2007- 55 - text 2 As 74/2007 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Ing. Radovana Havelce a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Štěpánská 20, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního Stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2007, č. j. 10 Ca 197/2007 - 25, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2007, č. j. 10 Ca 197/2007 - 25, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se Hlavní město Praha (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba brojící proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 10. 7. 2007, č. j. KUJCK 22092/2007 ODSH/2-Šu. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti usnesení Městského úřadu Tábor ze dne 23. 5. 2007, č. j. SMETA 22942/2007/ODSA, kterým bylo zastaveno „řízení o převodu“ osobního automobilu. II. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí s právním názorem, obsaženým v citovaném rozhodnutí žalovaného i krajského soudu, a uplatňuje tak důvod zakotvený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tzn. tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem a je proto nezákonný. Stěžovatel nejprve popisuje skutkové okolnosti případu a poté konstatuje, že je třeba vycházet z ustanovení § 135 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož je ten, kdo najde ztracenou věc, povinen ji vydat vlastníkovi a není-li vlastník znám, je nálezce povinen ji odevzdat obci, na jejímž území k nálezu došlo. V daném případě stěžovatel zjistil provozovatele motorového vozidla a vyzval jej k jeho převzetí, k čemuž však nedošlo. Proto má za to, že došlo k opuštění automobilu. Není přitom právně významné, že existuje registr motorových vozidel, protože z něho je zjistitelná toliko osoba provozovatele vozidla a nikoliv jeho vlastníka. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s názorem, že bylo povinností nálezce (AUTOTYP, spol. s r. o.) zjišťovat uživatele, popř. vlastníka, motorového vozidla. Tuto povinnost nelze dovodit ani z „pravidel morálky“, jak uvedl krajský soud. Stěžovatel má za to, že v podstatě jde o určitou transformaci z věci ztracené na věc opuštěnou. Protože v daném případě vlastník věci (ing. R. K.) věc opustila, stala se věcí opuštěnou. Opuštění věci (derelikce) představuje projev vůle vlastníka, je součástí jeho oprávnění s věcí nakládat a tento projev nemusí být učiněn výslovně. Proto se stěžovatel domnívá, že na něj přešlo vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Pokud by prý byl akceptován právní názor krajského soudu, znamenalo by to v praxi poskytnutí návodu občanům, jak se zbavit nepotřebného automobilu, a to zejména na úkor obcí. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušit. III. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s argumentací stěžovatele nesouhlasí. Zejména proto, že podle ustanovení § 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je registr silničních vozidel evidencí silničních motorových vozidel, přípojných vozidel a provozovatelů těchto vozidel, přičemž do tohoto seznamu se zapisuje také vlastník vozidla. Tento zápis není konstitutivní; účinky přechodu či převodu vlastnického práva nastávají jinou skutečností, např. kupní či darovací smlouvou. Právo opustit věc je nesporně součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka nebýt nadále vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci nicméně takový právní následek vyvolat nemůže. Pokud tedy stěžovatel poukazuje na to, že vlastníkem či provozovatelem vozidla byly porušeny dopravní předpisy, což předcházelo následnému odtažení vozidla, nelze z toho ještě dovozovat úmysl vlastníka opustit věc. Tento úmysl není ostatně patrný ani z toho, že si vlastník nevyzvedl vozidlo, ačkoliv k tomu byl vyzván (přičemž navíc tuto výzvu nepřevzal). Z článku 11 Listiny základních práv a svobod plyne povinnost respektovat ústavní ochranu vlastnictví, tj. i povinnost spolehlivě zjišťovat, zda vůle vlastníka skutečně směřuje k derelikci. Proto žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. IV. Z obsahu předmětného správního a soudního spisu plynou ke stížnostním námitkám následující skutečnosti. Podle protokolu o odtažení motorového vozidla sepsaného společností AUTOTYP, spol. s r. o. došlo dne 4. 10. 2005 k odtažení blíže specifikovaného motorového vozidla značky Ford, a to na základě žádosti Technické správy komunikací hl. m. Prahy. Toto vozidlo bylo poškozeno, silně korodováno, bez čelního skla a bez přední značky. Dne 27. 7. 2006 převzal toto vozidlo stěžovatel a předal je na odstavnou plochu (viz protokol o převzetí vozidla od nálezce a jeho předání na odstavnou plochu). Z výpisu z centrální evidence vozidel bylo zjištěno, že provozovatelem předmětného vozidla byla R. K., která je nabyla kupní smlouvou. Proto stěžovatel dne 25. 9. 2006 vyzval (č. j. MHMP 220608/2006/DOP-RD/Há) R. K., aby se přihlásila a nárokovala navrácení věci, která je jejím majetkem. Tato výzva se však stěžovateli vrátila z důvodu odstěhování se adresátky. Žádostí ze dne 5. 3. 2007 stěžovatel požádal Městský úřad Tábor – odbor dopravy o provedení změny vlastníka motorového vozidla a vystavení druhopisu technického průkazu, a to s odvoláním na ustanovení § 135 občanského zákoníku, z něhož dovodil, že na něj přešlo vlastnictví k předmětnému vozidlu. Usnesením ze dne 23. 5. 2007, č. j. S-META 22942/2007/0DSA, Městský úřad Tábor zastavil řízení o převodu vlastnictví předmětného automobilu na základě žádosti stěžovatele, neboť shledal, že se jedná o žádost zjevně právně nepřípustnou [§ 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; v usnesení je nicméně chybně uveden § 66 odst. 2 stejného zákona]. V odůvodnění rozhodnutí městský úřad uvedl, že zápis změn údajů v registru vozidel nelze provést, jelikož jakékoliv prohlášení o zařazení majetku do vlastnictví obce či protokol o převzetí vozidla nelze považovat za zákonný a ani uznatelný doklad osvědčující změnu vlastníka. Krajský úřad Jihočeského kraje shora označeným rozhodnutím ze dne 10. 7. 2007 zamítl odvolání stěžovatele. Vycházel z ustanovení § 4 zákona č. 56/2001 Sb., z něhož dovodil, že zápis v registru silničních vozidel neprokazuje, zda se vlastníkem vozidla nestala jiná osoba. Právo opustit věc je součástí vlastnického práva, nicméně samotné fyzické opuštění věci nemůže znamenat zánik vlastnictví, není-li výrazem takto projevené vůle. Tento úmysl není seznatelný ani z toho, že si vlastník nevyzvedl vozidlo, ačkoliv k tomu byl vyzván. Z článku 11 Listiny základních práv a svobod totiž plyne povinnost respektovat ústavní ochranu vlastnictví, tj. i povinnost spolehlivě zjišťovat, zda vůle vlastníka skutečně směřuje k derelikci. Žalovaný se proto plně ztotožnil s názorem městského úřadu, že jakékoliv prohlášení o zařazení majetku do vlastnictví obce či protokol o převzetí vozidla nelze považovat za zákonný a ani uznatelný doklad osvědčující změnu vlastníka. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností zamítl žalobu stěžovatele, když dospěl k závěru, že vlastník vozidla je známý, takže stanovení § 135 odst. 1 občanského zákoníku na tuto situaci aplikovat nelze. Povinností nálezce bylo vlastníka zjišťovat a teprve v případě, když by nebyl znám, vozidlo odevzdat obci. Podle krajského soudu „je totiž s pravidly morálky plně v souladu, aby nálezce, a to pouze tehdy, není-li vlastník znám, odevzdal věc obci.“ V tomto případě nicméně vlastník znám byl a nebyl ani řádně vyrozuměn o možnosti vyzvednutí vozidla, takže nemohlo připadnout do vlastnictví obce. V. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Protože stěžovatel uplatnil stížnostní důvod spočívající v tvrzené nezákonnosti při nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, právě tímto směrem zdejší soud upřel svoji další pozornost. O nezákonnost by se přitom jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení (příp. by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších), anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval bě