3 Ads 11/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 11/2007- 57 - text 3 Ads 11/2007 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: S. B. (rozená B.), zastoupená JUDr. Josefem Vašulkou, advokátem se sídlem Příční 4, Hodonín, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor sociálních věcí, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2006, č.j. JMK 15526/2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, č. j. 41 Cad 86/2006 – 25, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, č. j. 41 Cad 86/2006 – 25, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru sociálních věcí, ze dne 1. 3. 2006, č. j. JMK 15526/2006, sp. zn. S-JMK 15526/2006/OSV-Kr. Žalovaný jím zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Hodonín, odboru sociálních věcí a zdravotnictví (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 13. 12. 2005, č. j. MUHO 16364/2005 OSVZ/5/05, jímž byla žalobkyni odejmuta opakovaná dávka sociální péče s platností ode dne 1. 10. 2005 ve výši 1.426,- Kč měsíčně, podle ust. § 96 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), a podle ust. § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský soud vycházel při posouzení věci z následujícího skutkového stavu: Dne 5. 9. 2005 žalobkyně podala u správního orgánu I. stupně žádost o poskytnutí opakované dávky sociální péče. V této žádosti (předtištěný formulář) v kolonce živnostenský list vlastní – žalobkyně uvedla, že nevlastní, v kolonce podnikatelská činnost přerušena – nepřerušena neuvedla žádnou odpověď. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 6. 9. 2005 byla žalobkyni přiznána dávka sociální péče formou opakovaného peněžitého příspěvku měsíčně ve výši 1426,- Kč ode dne 1. 9. 2005. Městský úřad Hodonín, obecní živnostenský úřad, rozhodnutím ze dne 2. 8. 1999 vydal žalobkyni živnostenský list na předmět podnikání zprostředkování v oblasti obchodu a služeb. Svým rozhodnutím přerušil žalobkyni provozování předmětné živnosti na dobu od 14. 5. 2003 do 14. 5. 2005. Dalším rozhodnutím ze dne 10. 10. 2005 přerušil žalobkyni provozování živnosti se shodným předmětem podnikání na dobu od 7. 10. 2005 do 6. 10. 2007 a rozhodnutím ze dne 1. 11. 2005 jí předmětné živnostenské oprávnění zrušil. Finanční úřad v Hodoníně vydal dne 8. 1. 2002 rozhodnutí podle ust. § 35 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon o správě daní a poplatků“), o žádosti žalobkyně doručené finančnímu úřadu dne 14. 11. 2001 ve věci vyslovení souhlasu správce daně s ukončením činnosti daňového subjektu tak, že správce daně souhlasí s ukončením činnosti a rozhodnutí zasílá Městskému úřadu Hodonín, obecnímu živnostenskému úřadu. Dne 31. 10. 2005 Finanční úřad v Hodoníně vydal rozhodnutí o žádosti žalobkyně doručené finančnímu úřadu dne 26. 10. 2005 a opětovně udělil jako správce daně souhlas s ukončením činnosti daňového subjektu. Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2005 správní orgán I. stupně odejmul žalobkyni dávku sociální péče formou opakovaného peněžitého příspěvku měsíčně ode dne 1. 10. 2005 v souladu s ust. § 96 odst. 1 a 4 zákona o sociálním zabezpečení s odůvodněním, že přešetřil situaci žalobkyně a zjistil, že žalobkyně ke dni podání žádosti o dávku sociální péče dne 5. 9. 2005 byla vlastníkem živnostenského listu s nepřerušeným provozováním živnosti (živnost měla přerušenou ode dne 14. 5. 2003 do 14. 5. 2005, a opětovně až od 7. 10. 2005), tedy v předmětné žádosti uvedla nepravdivé údaje a ani posléze je neohlásila dle ust. § 106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení. Podané odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 1. 3. 2006 a napadené rozhodnutí potvrdil. Správní orgán I. stupně podle jeho názoru jednoznačně prokázal, že žalobkyně od 15. 5. 2005 vlastnila platné živnostenské oprávnění k provozování živnosti, které přerušila až dne 7. 10. 2005 na období do dne 6. 10. 2007 a tuto skutečnost v žádosti o dávku sociální péče neuvedla, ani ji městskému úřadu později neoznámila. Od 15. 5. 2005 tak lze žalobkyni považovat za osobu samostatně výdělečně činnou. Žalovaný nezjistil v postupu správního orgánu I. stupně žádné závažné pochybení, pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit nebo změnit. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že skutkový stav byl správními orgány zjištěn řádně, na skutková zjištění má stejný názor jak žalobkyně, tak žalovaný, pokud však jde o právní posouzení zjištěných skutečností, stanovisko žalobkyně a žalovaného je rozdílné. Na základě uvedeného skutkového stavu dospěl krajský soud k závěru, že právní posouzení věci, tak jak bylo provedeno správním orgánem I. stupně i žalovaným, je správné. Neztotožnil se se stanoviskem žalobkyně v tom, že rozhodující pro posouzení věci byla ta skutečnost, že ač žalobkyně neměla přerušenou živnostenskou činnost v období, kdy požádala o poskytování dávky, v tomto období nepodnikala, měla příjem pouze z toho, že pobírala částečný invalidní důchod v částce 2874,- Kč, žádný jiný majetek neměla a její zdravotní stav byl takový, že jí neumožňoval zajistit si vlastní příjem svým vlastním přičiněním, s ohledem na její špatný zdravotní stav pobírala dávku sociální péče od 1. 9. 2005 oprávněně, tedy i v období od 1. 10. 2005, kdy správní orgán žalobkyni rozhodnutím zastavil výplatu dávky sociální péče od data 1. 10. 2005, zvláště, když měla zato, že pro ukončení živnostenského podnikání postačí, když jí Finanční úřad v Hodoníně vydal dne 8. 1. 2002 rozhodnutí, kterým souhlasil s ukončením její podnikatelské činnosti a toto rozhodnutí současně zaslal Městskému úřadu Hodonín, obecní živnostenský úřad. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud citoval komentář k zákonu č. 482/1991 S., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“), podle nějž občan, který si z objektivních důvodů nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací, je při splnění zákonných podmínek považován za sociálně potřebného občana. Zjistí-li však správní orgán skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že dávka je příjemci poskytována neprávem nebo v nesprávné výši, avšak že k odejmutí dávky nejsou zajištěny příslušné podkladové materiály, výplata dávky se zastaví. Půjde především o případy, kdy občan úmyslně nepravdivě vyplnil čestné prohlášení o svých majetkových poměrech a zatajil tak určitou skutečnost rozhodnou pro přiznání dávky nebo její výši (např. zatajení podnikatelské činnosti) či nesplnil svou ohlašovací povinnost podle ust. § 107 zákona o sociálním zabezpečení, došlo-li v průběhu poskytování dávky ke změnám v jeho sociálních nebo majetkových poměrech, jež jsou relevantní pro trvání nároku na dávku nebo její výši. Krajský soud se ztotožnil se stanoviskem žalovaného, že žalobkyně vědomě uvedla správní orgán I. stupně v omyl, když v čestném prohlášení, které vyplnila současně s žádostí o přiznání dávky sociální potřebnosti po řádném poučení, vědoma si toho, že má uvádět údaje pravdivé, zatajila, že má aktivní živnostenské oprávnění, když skutečně základním předpokladem pro jakékoliv posouzení nároku v oblasti sociální péče a nejen v této oblasti je, že občané dodržují a ctí zákony a jednají v souladu s tím, co jim umožňují. Žalobkyni nebránila žádná zákonná ani jiná překážka v možnosti zvýšit si příjem vlastním přičiněním ani vzhledem ke svému věku, ani zdravotnímu stavu (je poživatelkou částečného invalidního důchodu, nikoliv plného invalidního důchodu), kdy by vyplynulo z nějaké lékařské zprávy, že zdravotní stav by jí bránil ve výkonu jakékoliv pracovní činnosti, což rozhodně nevyplývá z lékařského potvrzení, které správnímu orgánu dodatečně žalobkyně předložila a nevyplynulo to zejména ani z posouzení zdravotního stavu příslušnou Okresní správou sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“). Žalobkyně ani neuvedla, že by si z jiných vážných důvodů nemohla vlastním přičiněním zvýšit příjem, a to vlastní prací podnikáním v oboru, na který jí bylo vydáno živnostenské oprávnění. Neprokázala tedy, že by jí v tom jakákoliv skutečnost stanovená v zákoně bránila a krajský soud tedy rozhodnutí žalovaného pokládá za rozhodnutí vydané v souladu se zákonem zvláště, když bylo prokázáno, že žalobkyně porušila ust. § 106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení a nesplnila povinnosti stanovené v tomto ustanovení. Dávka byla podle krajského soudu poskytována neprávem