3 Ads 124/2008 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 124/2008- 34 - text 3 Ads 124/2008 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: R. Č., zastoupená JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2006, čj. 4542/SZ/2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2007, čj. 42 Cad 22/2007 - 14, t a k t o : I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2007, čj. 42 Cad 22/2007 - 14, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla s e u r č u j e částkou 1904 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného čj. 4542/SZ/2006, ze dne 27. 11. 2006, bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále též „prvoinstanční správní orgán“) č. j. OSV/555/06/Nv/9815/06 ze dne 26. 9. 2006. Uvedeným rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu byla žalobkyni (dále též „stěžovatelka”) zamítnuta žádost o jednorázovou dávku sociální péče, a to podle § 16 zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, § 73 a § 94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, § 1 a § 4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Žaloba obsahovala rovněž námitky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3730/SZ/2006, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 6. 9. 2006, č. j. OSV/555/Nv/9815/06, ve kterém vedoucí Odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu rozhodla o námitce podjatosti vznesené žalobkyní tak, že Bc. Z. N., pracovnice Odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu není vyloučena z projednávání a rozhodování v řízení ve věci žádosti žalobkyně o jednorázovou dávku sociální péče. V odůvodnění napadeného rozhodnutí čj. 4542/SZ/2006, ze dne 27. 11. 2006 žalovaný uvedl, že prvoinstanční správní orgán rozhodoval podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, nikoliv podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, jak dovozovala žalobkyně při výkladu, co se rozumí ostatními základními osobními potřebami a všemi osobními potřebami. Žalobkyně požadovala poskytnutí jednorázové dávky na zakoupení školních potřeb, ošacení a obuvi pro její nezletilé děti. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, se občanu, který se považuje za sociálně potřebného, poskytují jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. V daném případě byla rodině žalobkyně poskytována měsíčně se opakující dávka sociální péče, a proto nebyly shledány důvody pro poskytnutí dávky jednorázové. Pokud se žalobkyně domnívala, že jí byla poskytnuta dávka nižší, než ji náleží, měla možnost o přehodnocení výše dávky požádat. Co se týče skutečností týkajících se manžela žalobkyně, odkázal žalovaný na své předešlé rozhodnutí, k této otázce se mimo jiné vyjadřovalo i Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalovaný uzavřel, že prvoinstanční správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy. Žalovaný potvrdil rovněž rozhodnutí vedoucí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 9. 2006, jímž rozhodla o námitce podjatosti. V odůvodnění uvedl, že v systému, kdy správnost rozhodnutí stvrzuje svým podpisem vedoucí odboru, lze mít důvodně za to, že Bc. Z. N. nemůže výsledek řízení skutečně ovlivnit. Dále konstatoval, že při přezkoumání několika rozhodnutí nezjistil, že by Bc. Z. N. měla zájem na zamítnutí žádostí o dávky, či jakýkoli jiný osobní vztah k věci. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne ze dne 12. 2. 2007, čj. 42 Cad 22/2007  14 žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl jako nepřípustnou podle § 68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Soud vyslovil, že na věc, týkající se sociální dávky žalobkyně, dopadá ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům zdravotně postiženým a rozhodnutí o dávkách sociální péče. Z tohoto důvodu krajský soud žalobu odmítl. Ve včasně podané kasační stížnosti stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení věci krajským soudem, neboť soud provedl nesprávný výklad ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím žalovaného jí nebyla přiznána jednorázová peněžní dávka sociální péče ve výši 2000 Kč požadovaná podle § 23 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Stěžovatelka odkázala na obsah žaloby, kde mimo jiné namítala, že napadeným rozhodnutím žalovaného došlo k hrubému zásahu do jejích základních práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť ve věci bylo rozhodováno podjatými pracovnicemi správních orgánů. Doplnila, že sociální potřebnost rodiny stěžovatelky v srpnu 2006 dosahovala výši 20 525 Kč a životní minimum 18 310 Kč, což znamená, že s příjmy ve výši 16 525 Kč měsíčně rodina stěžovatelky v červenci 2006 pobývala v krajní hmotné nouzi a ve hladu. Stěžovatelka dále konstatovala, že krajský soud vyložil ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách sociální péče a výslovný odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona vztáhl pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celé ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje pouze § 34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a) až d) se upravuje poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá, že pokud by se odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak dávky pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou „a”. Stěžovatelka zdůraznila, že dávky poskytované podle § 23 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, protože jejich cílem je dorovnat příjmy jednotlivce do hranice sociální potřebnosti poté, kdy musel uhradit nějaké nezbytné mimořádné výdaje, na rozdíl od dávek upravených v § 34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb., které naopak nejsou nárokové a jsou účelové. Proto jsou podle názoru stěžovatelky ze soudního přezkumu vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle § 34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., nikoli všechny dávky. Podle stěžovatelky je zřejmé, že § 56c zákona č. 114/1988 Sb. prosazuje pouze princip nevymahatelnosti nenárokových plnění, nikoliv neústavní princip nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost je důvodná. Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, v tomto případě přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a