5 As 47/2008 — Nejvyšší správní soud

5 As 47/2008- 92 - text č. j. 5 As 47/2008 - 100 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci žalobce: A. G., , zastoupený Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008, č. j. 7 Ca 181/2007 – 66, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008, č. j. 7 Ca 181/2007 – 66 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 4. 4. 2008 městský soud zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 1. 2006, č. j. VS - 384/RK/3 - 2005 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Rozhodnutím žalovaného byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 8. 2005, č. j. VS - 1104/53/2 - 2000 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky dle ustanovení § 7 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb.“). Městský soud nejprve usnesením ze dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 93/2006 - 9 žalobu odmítl s odůvodněním, že na udělení státního občanství není právní nárok a rozhodnutí o jeho neudělení jsou vyloučena z přezkumu soudem v rámci správního soudnictví, protože není právně možné, aby žadatel byl zkrácen na svých subjektivních právech. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel první kasační stížnost, na základě které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 5 As 64/2006 - 37 napadené usnesení zrušil, když mimo jiné uvedl, že „Lze tedy shrnout tak, že soudnímu přezkumu podléhají i ta rozhodnutí, jejichž vydání závisí – na úrovni jednoduchého práva – toliko na volném uvážení správního orgánu (přičemž o jeho neomezenosti již nemůže být v podmínkách materiálního právního státu ani řeči).“ V dalším řízení městský soud žalobu rozsudkem zamítl z důvodu, že správní úřad nepřekročil ani nezneužil zákonem stanovené meze správního uvážení. Žalobce jako stěžovatel napadl rozsudek městského soudu nyní projednávanou kasační stížností z důvodu, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, a dále z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a také z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jako první stížní námitku v kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu tím, že napadené rozhodnutí v rámci žalobních bodů řádně nepřezkoumal, jak mu ukládá zákon, a konstatoval, že mu to nepřísluší. Dle stěžovatele se tím městský soud dopustil porušení jeho procesních práv. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud ve svém právním názoru vyjádřil mimo jiné, že přezkoumatelnost rozhodnutí o neudělení státního občanství se podle zákona má provést v plné jurisdikci, včetně takových aspektů jako přezkum proporcionality (přiměřenosti), v jejímž rámci se zkoumá poměr mezi rozhodnutím a jeho negativními dopady na zájmy osob, kterých se týká. Městský soud dle stěžovatele v novém rozhodnutí v podstatě rozvedl tytéž argumenty, kterými původně žalobu neoprávněně odmítl, a konstatoval, že přezkum napadeného rozhodnutí není úplný, ale zaměřuje se pouze na posouzení faktu, zda jsou uvedené důvody neudělení státního občanství podřaditelné pod zákonné důvody. Rozhodnutí městského soudu je dle stěžovatele taktéž v rozporu s konstantní a sjednocenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002; rozhodnutí ze dne 9. 1. 2004, sp. zn. 7 A 31/2002; rozhodnutí ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 6 A 94/2002; rozsudek ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 As 31/2005). Stěžovatel spatřuje nedostatečný postup městského soudu v tom, že tento při přezkoumání první žalobní námitky v rozsahu učiněného přezkumu pouze konstatoval, že správní orgán nepřekročil své pravomoci, pokud logicky vyložil neurčitý právní pojem. Stěžovatel uvádí, že dovozoval, že podmínka, pro kterou bylo občanství neuděleno se vztahuje k současnosti. Závěr městského soudu, že to není překročení pravomocí, aniž by gramatický rozpor rozebíral, neobstojí. Důraz na nejasnost zákonné dispozice a z tohoto odvozený závěr, že v takovém případě je prostor pro pohyb v rámci správní úvahy velmi široký a v podstatě nepřekročitelný, je dle stěžovatele legalizací správní zvůle. Městský soud se měl argumentačně s logickými větami žaloby vyrovnat. Rozhodnutí městského soudu považuje stěžovatel taktéž za částečně nepřezkoumatelné z důvodu stručnosti a pominutí jeho některých argumentů. Např. argumenty gramatického výkladu podmínky správní zachovalosti, kterou stěžovatel v rozporu s žalovaným klade pouze k přítomnému času a nikoliv k širšímu období v minulosti. Ohledně právních vad v rozsahu odepření přezkumu v rámci druhého žalobního bodu stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že státní občanství je v rozsahu svého právního popisu subjektivním právem a v rozsahu širším kategorií zařaditelnou za jistých okolností i do hodnot chráněných právem na nezasahování do soukromého a rodinného života. Stěžovatel byl zkrácen na svých subjektivních právech tím, že mu nebylo uděleno státní občanství. Dle názoru stěžovatele podléhá soudnímu přezkumu ve svém výsledku jakákoliv správní činnost, jejíž výsledek má dopad veřejnoprávní povahy do sféry práv a právem chráněných zájmů případného žalobce. Zákonodárce nechtěl omezit soudní přezkum správní rozhodovací činnosti pouze na nárokové právní statky. Smysl soudního přezkumu stěžovatel spatřuje v ochraně všech aspektů zákonnosti a soudní přezkum se dle něj vztahuje i na pohyb v rámci správních úvah. Správní úvaha je dle stěžovatele institutem typickým pro řízení, které se nevztahuje k právnímu nároku. Pokud zákonodárce výslovně stanoví, že soud přezkoumává způsob užití správní úvahy, stanoví tím, že rozhodnutí o nenárokových věcech jsou přezkoumatelná, a to dokonce v kontextu způsobu užití samotné správní úvahy. Stěžovatel v kasační stížnosti také zmiňuje, že problematika státního občanství je v českém právu upravena také Evropskou úmluvou o státním občanství, která ve svém článku 12 stanoví, že: „každý smluvní stát zajistí, aby rozhodnutí o nabytí, zachování, pozbytí, opětovném nabytí nebo ověření jeho státního občanství bylo možno správně nebo soudně přezkoumat podle jeho vnitrostátního práva“. Ustanovení je dle stěžovatele třeba vykládat jednak tak, že každý stát je povinen zajistit správní nebo soudní přezkum, a jednak tak, že pokud vnitrostátní právo upravuje obecně soudní nebo správní přezkum, je třeba mu režim udělování státního občanství podřídit. K argumentům městského soudu proneseným obiter dictum stěžovatel uvádí, že nelze argumentovat historickými překonanými principy, stejně jako tím, že princip vzájemné kontroly v rozsahu dělby moci by měl vést k popření vzájemné kontroly. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele ohledně právní povahy procesu udělování státního občanství odkázal na své vyjádření ke správní žalobě a na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 5 As 51/2007, ve kterém je konstatováno, že na udělení státního občanství není právní nárok, použití správního uvážení při rozhodování o udělení státního občanství České republiky je zcela namístě a správní rozhodnutí, ve kterém bylo při rozhodování použito institutu správního uvážení, soud přezkoumává pouze po té stránce a v takové rovině, zda tato volná úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem. Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržování pravidel logického vyvozování k adekvátnímu rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit sprá