6 Ads 94/2007 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 94/2007- 73 - text 6 Ads 94/2007 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Milanem Nevěčným, Ph.D., advokátem se sídlem Valentova 960, Jemnice, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2006, č. j. KUJI 32547/2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2007, č. j. 22 Cad 107/2006 - 24, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2007, č. j. 22 Cad 107/2006 - 24, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 28. 2. 2006, č. j. 4997/2006, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o dávku sociální péče dle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Žalovaný zejména uvedl, že v daném případě nebyla splněna podmínka sociální potřebnosti, neboť žalobcovy příjmy a příjmy jeho manželky coby společně posuzované osoby, tedy příspěvek na bydlení ve výši 987 Kč měsíčně a pravidelný a opakující se příjem z výhry od společnosti Ahold Czech Republic, a. s. ve výši 11 000 Kč měsíčně, přesahují zákonem stanovenou částku jejich životního minima i jejich skutečné náklady na pokrytí životních potřeb a umožňují jim zabezpečovat své základní sociální potřeby i bez jejich doplnění dávkou sociální péče. Žalobu, kterou žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného, krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 1. 2007. V odůvodnění se ztotožnil se žalovaným v závěru, že předmětný pravidelný příjem z výhry je příjmem ve smyslu § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění účinném do 31. 12. 2006, tedy je dalším opakujícím se nebo pravidelným příjmem, a jde tak o započitatelný příjem dle zákona o životním minimu. Soud pak neshledal ani porušení procesních předpisů, neboť správní orgán I. stupně žalobce seznámil s novým zjištěním o pobírání pravidelné měsíční výhry žalobcem, přičemž k této skutečnosti žalobce zaujal stanovisko do protokolu. Dotazem správního orgánu na společnost Ahold Czech Republic, a. s. pak správní orgán neporušil ani zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, neboť dle jeho § 9 písm. f) je možné zpracovávat citlivé údaje podle zvláštního zákona nezbytné pro provádění sociální péče. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas obsáhlou kasační stížnost. Uvedl, že předmětnou výhru je nutno posuzovat jako příjem dle § 10 odst. 1 písm. h) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jenž se však podle § 6 odst. 1 písm. a) bod 5. zákona o životním minimu (a contrario) za příjem pro posuzování sociální potřebnosti nepovažuje. Z toho zároveň plyne, že tento příjem, záměrně zákonodárcem vyloučený z rozhodných příjmů, nelze podřadit ani pod § 6 odst. 1 písm. j) zákona o životním minimu (další opakující se nebo pravidelné příjmy). Dále namítl, že správní orgán I. stupně si nezákonně opatřoval podklady pro své rozhodnutí, když si podvodem vyžádal od společností Ahold Czech Republic, a. s. a Česká spořitelna, a. s. údaje o finančním příjmu, získaném žalobcem výhrou v zákaznické hře, pořádané společností EURONOVA, a. s. v letech 1997 a 1998. Souhlas k ověření skutečností rozhodných pro poskytnutí dávky, který žalobce dal dle § 7 zákona o sociální potřebnosti se na tyto informace nevztahoval. Tím došlo k porušení mlčenlivosti dle § 46b zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, a k porušení bankovního tajemství podle § 38 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Uvedl též, že správní orgány dále nebyly oprávněny zpracovávat údaje o jeho výhře dle zákona o ochraně osobních údajů, přitom tyto údaje nejsou údaji citlivými a odkaz soudu na § 9 citovaného zákona je tak nepřípadný. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl její zamítnutí. Kasační stížnost je důvodná. Sociální péči či lépe řečeno sociální pomoc lze z hlediska sociální politiky chápat jako poslední síť sociální ochrany (tzv. „záchranné sociální sítě“). Sociální pomoc tvoří, vedle subsystémů sociálního pojištění a státního zaopatření, důležitou součást systému sociálního zabezpečení a představuje jednu ze záruk poskytnutí sociální ochrany každému. Jako taková je přitom charakterizována a) vysokou mírou individualizace jak při posuzování existence nároku na plnění, tak při plnění samotném, b) principem subsidiarity, kdy nastupuje až v případě, kdy není k dispozici plnění ze žádného jiného systému, resp. tato plnění byla vyčerpána, a trvá potřeba zabezpečit základní životní potřeby občana, c) vysokou mírou sociální solidarity (k pojmům sociální péče a sociální pomoci a k jejich znakům srov. např. P. Tröster a kol.: Právo sociálního zabezpečení, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2002, str. 255 - 257). Právo na sociální zabezpečení je zakotveno v čl. 30 Listiny základních práv a svobod tak, že občanům zaručuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele (čl. 30 odst. 1), a každému, kdo je v hmotné nouzi, zajišťuje právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. (čl. 30 odst. 2). Podstatné přitom je, že práv zaručených čl. 30 Listiny je možno se dovolávat pouze v mezích zákonů, které ho provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), a které stanoví podrobnosti (čl. 30 odst. 3). Pokud jde o právo na pomoc nezbytnou pro zajištění základních životních podmínek v případě hmotné nouze, byly v rozhodné době prováděcími předpisy ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny zákony o sociálním zabezpečení (č. 100/1988 Sb.), o životním minimu a o sociální potřebnosti. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, č. j. 6 Ads 148/2007 - 144, www.nssoud.cz, má každý zákon z této triády z hlediska obsahu normy čl. 30 odst. 2 Listiny svébytnou funkci, kterou nelze zaměňovat s funkcí ostatních. „Ustanovení § 90 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení lze označit za základní prováděcí ustanovení ve vztahu k čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. Stanoví totiž v rovině jednoduchého práva v základních obrysech věcnou a osobní příslušnost orgánů sociálního zabezpečení. Funkcí zákona o životním minimu pak je „definovat pojem hmotné nouze ve smyslu čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ a teprve poslední z vymezené triády předpisů, zákon o sociální potřebnosti, stanoví obsah a podmínky této pomoci. Naposled uvedený zákon (zákon o sociální potřebnosti) v § 1 až § 3 definuje podmínky, které občan musí splňovat, aby byl považován za sociálně potřebného, a mohly mu tak být poskytovány dávky podle tohoto zákona (§ 4 odst. 1). Podle § 1 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti, ve znění účinném v době podání žádosti, se občan „považuje za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanovených zvláštním zákonem (dále jen ‚částky životního minima‘) a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním“. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti však stanoví, že za sociálně potřebného se občan „nepovažuje, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat“. Aby tedy byl určitý občan považován za sociálně potřebného musí splňovat mj. i podmínku, že jeho celkové majetkové poměry nemohou zajistit jeho výživu a ostatní základní osobní potřeby a nezbytné náklady domácnosti. Tato adresnost dávek sociální péče zaručuje, že dávka nebude poskytnuta tomu, kdo ji vzhledem ke svým majetkovým a sociálním poměrům nepotřebuje. Správní orgán se tedy při posuzování žádosti o dávku sociální péče musí vždy zabývat tím, zda je žádost podána sociálně potřebným občanem. K tomu posuzuje nejen příjmy žadatele, nýbrž také jeho celkovou sociální a majetkovou situaci. Proto je třeba mezi skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku zařadit vedle příjmů, také všechny ostatní skutečnosti, které ovlivňují sociální a majetkovou situaci žadatele. Podle § 7 zákona o sociální potřebnosti je žadatel o dávku sociální péče mj. povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu, nebrání-li tomu těžko pře