7 Afs 7/2008 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 7/2008- 200 - text č. j. 7 Afs 7/2008 - 200 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka, v právní věci žalobce: Tupperware Czech Republic, spol. s r. o., se sídlem V Sadech 4a, Praha 6 – Bubeneč, zastoupen Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem Slavíkova 15, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 4/2007 - 115, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 4/2007 - 115, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 4/2007 – 115, bylo zrušeno rozhodnutí předsedy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „stěžovatel“) ze dne 14. 12. 2006, č. j. R 17/2005-22148/2006/300, kterým bylo na základě rozkladu žalobce (dále jen „účastník řízení“) změněno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 5. 10. 2005, č. j. S 9/05-5466/05-OOHS, tak, že účastník řízení tím, že od 24. 3. 1997 do 5. 10. 2005 uzavíral a plnil dohody obsažené v čl. 9.12 Smluv o distribuci zboží společnosti Tupperware Czech Republic, spol. s r. o. uzavíraných s distributory svého (resp. jím dodávaného) zboží, jimiž zavazoval tyto distributory usilovat o prodej a dodání tohoto zboží svým zákazníkům v cenách jím doporučených, které byly konkrétně stanoveny v katalogu zboží pro spotřebitele a v objednávkových listech, uzavřel a plnil zakázané a neplatné dohody o určení cen kupujícímu pro další prodej, které vedly k narušení soutěže na trhu plastových kuchyňských potřeb pro domácnost nabízených prostřednictvím uzavřené prezentace, čímž porušil v období od 24. 3. 1997 do 30. 6. 2001 zákaz uvedený v § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „předchozí zákon o ochraně hospodářské soutěže“), v období od 1. 7. 2001 do 5. 10. 2005 zákaz uvedený v § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“) a v období od 2. 6. 2004 do 5. 10. 2005 zákaz obsažený v čl. 81 odst. 1 písm. a) Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva ES“), neboť uvedené dohody mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy Evropského společenství (dále jen „ES“) [výrok I.]. Dále účastník řízení tím, že v období od 24. 3. 1997 do 5. 10. 2005 uzavíral a plnil dohody obsažené v čl. 9.13. Smluv o distribuci zboží společnosti Tupperware Czech Republic, spol. s r. o. uzavíraných s distributory svého (resp. jím dodávaného) zboží, jimiž ukládal těmto distributorům vynaložit nejlepší úsilí k zamezení opětovného prodeje jím dodávaného zboží a jeho distribuce v území distribuce včetně zákazu vývozu zboží do zahraničí nebo prodeje zboží osobě, která hodlá zboží exportovat, či o níž mají důvodné podezření, že by mohla zboží exportovat, bez jeho písemného souhlasu, uzavřel a plnil zakázané a neplatné dohody o zákazu opětovného prodeje a exportu, které mohly vést k narušení soutěže na trhu plastových kuchyňských potřeb pro domácnost nabízených prostřednictvím uzavřené prezentace, čímž porušil v období od 24. 3. 1997 do 30. 6. 2001 zákaz uvedený v § 3 odst. 1 předchozího zákona o ochraně hospodářské soutěže, v období od 1. 7. 2001 do 5. 10. 2005 zákaz uvedený v § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a v období od 2. 6. 2004 do 5. 10. 2005 zákaz obsažený v čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES, neboť tyto dohody mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy ES. [výrok II.] Dále bylo účastníku řízení podle § 7 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže zakázáno do budoucna plnění dohod specifikovaných ve výrocích I. a II. [výrok III.] a byla mu podle § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže za porušení § 3 odst. 1 citovaného zákona a čl. 81 Smlouvy ES uložena pokutu ve výši 2 300 000 Kč. [výrok IV.] Podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže byla účastníku řízení uložena pod body a) až d) opatření k nápravě. [výrok V.] Krajský soud při přezkoumávání dospěl k závěru, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo zatíženo zmatečností způsobující nesrozumitelnost, a tím nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti citoval ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže upravující zakázané dohody a tím, že stejná konstrukce zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž byla obsažena i v ustanovení § 3 předchozího zákona o ochraně hospodářské soutěže. Uvedená ustanovení přinášejí stejnou konstrukci zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž, jež je obsažena v čl. 81 Smlouvy ES. Dále se zabýval tím, zda jednáním účastníka řízení mohlo dojít jak k porušení ustanovení § 3 odst. 1 předchozího zákona o ochraně hospodářské soutěže a § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, tak i čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES. Protože totožnost subjektu, který se měl dopustit jednání, jež stěžovatel považoval za porušení uvedených ustanovení, není sporná, posuzoval krajský soud, zda jde v případě účastníka řízení o takové jednání, které je skutkově totožné. Při svých úvahách vycházel z judikatury Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“), Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Ústavního soudu vztahující se zejména k aplikaci zásad práva trestního, což odůvodnil tím, že soutěžní právo v odvětví antitrustu lze subsumovat pod oblast „deliktního práva správního“ a při konstantně interpretované nedůvodnosti rozlišování formy trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva) na „obvinění z trestných činů“ a „obvinění z jiných deliktů“ se v případě správního procesu při odhalování a postihování protisoutěžního jednání nutně musí uplatnit principiálně stejné garance subjektivních práv jako v případech odhalování a postihování trestných činů. Při vymezení pojmu „tentýž skutek“ krajský soud vycházel z tuzemské doktríny i soudní rozhodovací praxe, které užívají pojmu „totožnost skutku“ či „jednota skutku“ a odkázal mimo jiné na rozsudek ESLP ze dne 29. 5. 2001, Franz Fischer proti Rakousku, stížnost č. 73950/97 (dále jen „Franz Fischer“), podle něhož musí být splněny „stejné okolnosti“. Aby však bylo v rámci úvah o totožnosti skutku najisto postaveno, že v jednání jsou obsaženy „stejné okolnosti“, jejichž splněním je podmíněn závěr, že je splněna podmínka totožnosti skutku, je zapotřebí posuzovat nejen splnění formálních znaků příslušné skutkové podstaty deliktu, ale také znaků materiálních. Ty jsou odvislé od konkrétního právem chráněného zájmu, který tyto skutkové podstaty vyjadřují, resp. k němuž směřují, a který sledují, tj. objektu. Proto se zabýval tím, jaký obecný zájem je právními normami, v nichž jsou tyto delikty vyjádřeny, ve skutečnosti chráněn a rovněž totožností následku vyvolaného konkrétním jednáním. Pokud tedy stěžovatel jednání účastníka řízení kvalifikoval ve výroku I., bod b) a c) a ve výroku II., bod b) a c) jako porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a zároveň čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES, pak je třeba se podle krajského soudu zabývat nejen tím, zda je totožná osoba účastníka řízení a zda jde fakticky (materiálním obsahem a jeho vnějšími projevy) o totéž jednání, ale také tím, zda je těmito ustanoveními chráněn totožný právní zájem, tedy zda lze v obou případech hovořit o totožnosti objektu. Tato otázka je přitom podle názoru krajského soudu klíčová nejen z pohledu základní koncepce deklarování protisoutěžních deliktů na úrovni vnitrostátní a komunitární, ale zejména z pohledu možného dvojího postihu za jedno a totéž jednání projevujícího se přímo v delikventově materiální sféře. Krajský soud na základě rozboru rozsudků Soudního dvora ES ze dne 13. 2. 1969, Walt Wilhelm 14/68, Recueil, s. 1 (dále jen „Walt Wilhelm“), ze dne 7. 1. 2004 Aalborg Portland, C-204/00 Pa, Recueil. S. I-123 a ze dne 7. 1. 2004 Archer Daniels Midland C- 397/03 P, Sb. rozh. s. I-4429 (dále jen „Archer Daniels Midland“)dospěl k závěru, že objekty (právem chráněné zájmy) soutěžního práva vnitrostátního na straně jedné a komunitárního na straně druhé nemohou být rozdílné. Jde naopak o objekt jediný, jímž je účinná ochrana hospodářské soutěže, a proto na prostor ES, jež odpovídá existenci „jediné hospodářské soutěže“ odehrávající se na jediném evropském trhu, je třeba nahlížet jako na jedinou jurisdikci, bez ohledu na geografické vymezení relevantního trhu v každém jednotlivém posuzovaném případě protisoutěžního jednání. Je-li tedy objekt předpisů soutěžního práva komunitárního i vnitrostátního tentýž, pak je naplněna poslední podmínka totožnosti skutku, který byl předmětem správního řízení před správním orgánem I. stupně a následně před stěžo