7 As 15/2008 — Nejvyšší správní soud

7 As 15/2008- 99 - text č. j. 7 As 15/2008 - 103 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: MULTIAGRO v. o. s. Slatina, se sídlem Slatina 116, Vysoké Mýto, zastoupen JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, č. j. 5 Ca 64/2006 - 65, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č. j. 5 Ca 64/2006 – 65, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „ministerstvo“) ze dne 13. 2. 2006, č. j. 2067/06/05230.R/05000, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva ze dne 25. 11. 2005, č. j. TA/580/2005, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 150 000 Kč, a to podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 156/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ověřování střelných zbraní“). Krajský soud neshledal jako důvodnou žalobní námitku stěžovatele, který dovozoval, že v řetězci obchodních transakcí nebyl distributorem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. e) zákona o ověřování střelných zbraní. Stěžovatel nemohl prodávat střelivo neoznačené zkušební značkou s poukazem na to, že zboží poskytl k prodeji vždy dalším obchodníkům, rovněž držitelům zbrojní licence. Jelikož nabyl předmětné kontrolované výrobky na základě kupní smlouvy uzavřené s Ministerstvem obrany, v níž je v bodě VI-7 zboží klasifikováno jako vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, byl jako kupující povinen při vývozu zboží postupovat v souladu s tímto zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel zakoupený vojenský materiál (kontrolované výrobky) nevyvezl do zahraničí, ale prodal ho na vnitřním trhu, byl současně povinen respektovat i zákon o ověřování střelných zbraní a ověřit vojenskou munici předepsaným způsobem pro civilní použití. Městský soud se také zabýval žádostí, aby bylo upuštěno od uložené pokuty a neshledal podmínky pro postup podle ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., protože stěžovatelem tvrzená skutečnost, že v jeho případě jde o první pochybení a že postupoval podle rozšířené praxe neodůvodňuje závěr, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a byly tak dány podmínky pro požadovanou moderaci. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel krajskému soudu vytkl vadný výklad ustanovení § 16 odst. 3 zákona o ověřování střelných zbraní, protože podle jeho názoru z obsahu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a), § 4 odst. 1 a § 19 odst. 1 citovaného zákona vyplývá, že podstatou ověřování bezpečnosti kontrolovaných výrobků je zejména prověření technických parametrů těchto výrobků z hlediska jejich bezpečnosti ve vztahu k uživateli, tedy k osobě, která tyto výrobky užívá. Vojenský materiál po prvním uskutečněném převodu od Ministerstva obrany také nelze označovat nadále za vojenský materiál ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V rámci České republiky šlo o vojenskou munici ve smyslu odst. 2 písm. d) přílohy zákona č. 119/2002 Sb., byť se jednalo o munici, která nebyla ověřena pro civilní použití. Zákon o ověřování střelných zbraní však neobsahuje pojem „ověření pro civilní použití“, ale zná pouze pojem ověřování (§ 2 odst. 1 písm. b) citovaného zákona). Stěžovatel je proto přesvědčen, že civilní použití je třeba definovat jako použití munice v civilním sektoru, i když z důvodu bezpečnosti je samozřejmé, aby bylo střelivo používané v civilním sektoru opatřeno značkou prokazující ověření střeliva. Způsob, jakým se střelivem stěžovatel nakládal, ale není použitím střeliva v civilním sektoru a není ani jeho distribucí ve smyslu § 2 odst. 1 písm. e) zákona o ověřování střelných zbraní. Stěžovatel se domnívá, že pokud je předmětem obchodu držitelů zbrojních licencí obchod s neoznačeným střelivem, nemůže se jednat o distribuci, neboť k prodeji nedochází v civilním sektoru. Pojem „uživatele“ ve smyslu § 2 odst. 1 písm. e) zákona o ověřování střelných zbraní je proto třeba vykládat tak, že se jedná o subjekt, který střelivo skutečně užije, a to navíc v civilním sektoru. Ačkoliv žádný z uvedených právních předpisů nepoužívá v daných souvislostech pojmy „velkoobchod“ a „maloobchod“, jedná se o pojmy, které jsou pro posouzení věci velmi výstižné. V rámci velkoobchodu mezi držiteli zbrojních licencí typu „C“ by bylo zcela neúčelné ověřování střeliva, které do doby, než je určeno k prodeji uživatelům v maloobchodní síti, nemůže kohokoliv ohrozit. Pokud by tímto ohrožením měla být pouhá existence neoznačeného střeliva v civilním sektoru, pak je nepochopitelné, z jakého důvodu Ministerstvo obrany toto neoznačené střelivo prodává do civilního sektoru, aniž by pro nabyvatele stanovilo podmínku vývozu střeliva mimo území České republiky. Navíc je uložená pokuta, s ohledem na ekonomickou situaci stěžovatele, velmi výrazná, a to již vzhledem k problematickému výkladu citovaných ustanovení zákona o ověřování střelných zbraní. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že se stěžovateli nepodařilo dostatečně objasnit, v čem konkrétně spatřuje nesprávné posouzení právní otázky městským soudem. V prvé řadě zdůraznilo, že ve správním a soudním řízení bylo spolehlivě prokázáno, že se stěžovatel jako distributor dopustil správního deliktu, když na trh uvedl střelivo podle zákona o ověřování střelných zbraní, které nebylo před uvedením na trh předloženo k ověřování a nebylo opatřeno zkušební značkou. Specifikum používání střeliva ve vojenské sféře je, co do režimu a nakládání s ním, upraveno zcela odlišně od použití střeliva v civilní sféře. Pokud však toto střelivo přejde k použití do civilní sféry, musí být podle Úmluvy o vzájemném uznávání zkušebních značek na ručních palných zbraních označeno uznávanou zkušební značkou. Ostatně v příloze k zákonu o ověřování střelných zbraních je v části druhé (druhy střeliva) vymezen v bodě 5. pojem „vojenská munice“: munice, včetně střeliva, určená k vedení námořní, letecké nebo pozemní války, pokud není ověřena pro civilní použití. Podle kupních smluv, které stěžovatel uzavřel s Ministerstvem obrany, se jednalo o zboží mající charakter vojenského materiálu ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a kupující proto měl na základě smlouvy povinnost postupovat zcela v souladu s tímto zákonem. Mohl tedy s předmětnými výrobky naložit pouze tak, že je vyvezl do zahraniční. Stěžovatel však porušil smluvní ustanovení, předmětné výrobky z České republiky nevyvezl, ale naopak je uvedl na tuzemský trh. Tudíž svým počínáním uváděl na trh výrobky ve smyslu § 2 odst. 1 písm. e) zákona o ověřování střelných zbraní. Pochybná je také argumentace stěžovatele, která se týká definice uživatele jako konečného subjektu, který střelivo užije. Je tomu tak proto, že uživatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. e) citovaného zákona není míněn pouze konečný spotřebitel. Zcela mylné je tvrzení stěžovatele, že pokud jde o obchod mezi držiteli zbrojních licencí s neoznačeným střelivem, nejde o distribuci podle zákona o ověřování střelných zbraní (obchodníci již nejsou dále určeni k tomu, aby vedly námořní, leteckou nebo pozemní válku a je nanejvýš zjevné, že tyto obchody se již uskutečňují v civilním sektoru). Ministerstvo proto navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 31. 8. 2004 uzavřelo Ministerstvo obrany jako prodávající a stěžovatel jako kupující kupní smlouvu č. 041803246 o prodeji nepotřebného majetku státu blíže specifikovaného v příloze č. 1 smlouvy. Zboží bylo podle smlouvy částečně nebo úplně opotřebované, různého stáří a kvality, převážně neúplné a nefunkční a dlouhodobě skladované. V čl. VI. bodu 7. smlouvy je pak konkrétně uvedeno, že uvedené zboží má charakter vojenského materiálu ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že kupující je povinen při vývozu zboží postupovat v souladu s citovaným zákonem. Tatáž povinnost je kupujícímu stanovena i