8 Afs 84/2007 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 84/2007- 49 - text 8 Afs 84/2007 - 60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: SÜD, s. r. o., se sídlem Lechovice 48, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2004, čj. 3520/04/FŘ 130, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2007, čj. 30 Ca 40/2005 - 23, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2007, čj. 30 Ca 40/2005 - 23, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 12. 2004, čj. 3520/04/FŘ 130, zamítl odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu ve Znojmě (dále jen „správce daně“) ze dne 11. 12. 2003, čj. 124315/03/346914/1444, kterým byla žalobci za zdaňovací období listopad 2000 vyměřena spotřební daň z vína ve výši 10 608 Kč. Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Brně a zejména namítal, že měl platné povolení podle § 12b odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění platném od 1. 1. 1998 a oprávněně v obou budovách své prodejny Duty/Tax Free („DTF“) prodával zboží za ceny bez nepřímých daní. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, čj. 30 Ca 40/2005 - 23, žalobu zamítl a výrok odůvodnil tak, že se ztotožnil s výkladem žalovaného, že povolení Ministerstva financí ze dne 18. 1. 1995, čj. 181/71833/94, ve znění pozdějších dodatků, se dle gramatického výkladu jeho textu nevztahuje na prodej v nové budově DTF. Z povolení jednoznačně vyplývá, že se týká prodejny specifikované jako „stavební nemovitost“ na pozemku p. č. 5423/1 v katastrálním území Hevlín, nikoliv tedy „stavebních nemovitostí“, budov, prodejen či provozoven. Prodejnou, které se povolení týká, je tudíž stará stavba DTF – prodejna DTF v objektu na pozemku p. č. 5423/7 a nikoliv i další na předmětném pozemku poté postavená a se starou stavbou DTF souběžně provozovaná nová stavba DTF. Tento závěr vyplývá i ze souhlasného stanoviska Celního úřadu Hevlín ze dne 24. 11. 1994. Další prodejna žalobce č. p. 460 na parcele č. 5423/13 v k. ú. Hevlín navíc ani nesplňuje další z podmínek souhlasného stanoviska, tj. vybudování prodejny nejméně 120 metrů od celního přechodu. Souhlasné stanovisko pohraničního celního úřadu s umístěním prodejny je podmínkou pro udělení povolení Ministerstva financí k provozování prodejen typu DTF a podmínku umístění objektu vyplývá i z § 2 písm. e) vyhlášky č. 297/1993 Sb., o prodeji zboží za ceny bez daně z přidané hodnoty a prodej vybraných výrobků za ceny bez spotřebních daní v souvislosti s přestupem státní hranice, a od 1. 1. 1998 byla tato podmínka stanovena přímo zákonem o spotřebních daních a zákonem o dani z přidané hodnoty. Není-li naplněna tato základní podmínka umístění objektu, je nadbytečné zabývat se funkčním propojením obou staveb pomocí optického kabelu, neboť funkční propojení se vztahuje k provozu obou staveb, nikoliv k jejich umístění. Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítal především posouzení povolení, která mu byla udělena Ministerstvem financí. Spornou otázkou je, zda se povolení vztahuje pouze na jednu budovu či obě budovy. Soud se při posouzení této otázky ztotožnil se závěrem žalovaného, aniž by přihlédl k tvrzené skutečnosti, že předmětná povolení se vztahovala na obě provozované prodejny. Soud nevyjasnil, proč jiné státní orgány považovaly vydané povolení za platné pro obě prodejny. K této argumentaci stěžovatelky se vůbec nevyjádřil. Z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením souhlasného stanoviska Celního úřadu Hevlín. Jak uvádí, o souhlas s umístěním restaurace a prodejny požádal Celní úřad Hevlín dne 1. 11. 1994. Konkrétně žádal o povolení provozovat objekt restaurace a prodejny, přičemž restaurace je umístěna v tzv. nové budově na pozemku p. č. 5423/13 k. ú. Hevlín a v tzv. staré budově (p. č. 5423/7) je umístěna pouze prodejna. Příloha této žádosti označila místo, na kterém měla být restaurace a prodejna umístěna. Souhlas celního úřadu ze dne 24. 11. 1994, čj. 3853/94 s umístěním prodejny typu DFT se stanovením podmínek prokazuje, že udělený souhlas se vztahuje k nové budově, tedy k objektu restaurace a prodejny, neboť je v něm odkaz na žádost ze dne 1. 11. 1994. Na základě povolení Ministerstva financí byl podán návrh na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a v tomto návrhu byla popsána předmětná stavba jako výstavba areálu objektu služeb a celního úřadu na hraničním přechodu Hevlín – Laa a. d. Thaya, okres Znojmo. Protože objekt služeb nebylo možné provést ve stanoveném termínu, podal zástupce stěžovatele návrh na vydání stavebního povolení pro výstavbu objektu na hraničním přechodu, tedy pro tzv. starou budovu. Podle návrhu šlo o dočasnou stavbu do doby výstavby definitivních objektů služeb s odvoláním na územní řízení na tyto objekty, tedy o novou budovu. Z posloupnosti rozhodných skutečností je nutné dospět k závěru, že příslušné povolení Ministerstva financí nemohlo být vydáno pro tzv. starou budovu na pozdější parcele p. č. 5423/7, neboť k datu vydání tohoto rozhodnutí stěžovatel vůbec o výstavbě dočasné stavby neuvažoval a je zřejmé, že uvažoval pouze o výstavbě objektu služeb, tedy tzv. nové budovy; toto povolení bylo vydáno pro budoucí prodejnu objektu služeb, resp. pro novou budovu. Stěžovatel následně uvedl, že udělené povolení dočasně využíval i pro prodej za ceny bez daní v dočasné stavbě, neboť tento prodej měl po ukončení výstavby objektu služeb plynule přejít do prodejny v tomto objektu, na niž se povolení vztahovalo. Dne 15. 2. 1996 vydal stavební úřad v Hrušovanech územní rozhodnutí o umístění stavby a z tohoto rozhodnutí je patrné, že bylo vydáno pro novou budovu; dne 5. 6. 1996 bylo týmž správním úřadem vydáno stavební povolení na „výstavbu objektů služeb na HP Hevlín – přípr. Hevlín“, přičemž v bodě 10 je stanovena povinnost dodržení podmínek stanovených v povolení Ministerstva financí. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že ve stavebním povolení na dočasnou stavbu žádná taková podmínka není uvedena. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 30. 10. 1997 bylo povoleno užívání stavby. Stěžovatel uvedl, že chtěl prodej za ceny bez daně uskutečňovat pouze v nové budově, avšak pracovníci celních orgánů sami navrhli, aby prodej uskutečňoval v obou budovách s tím, že současný prodej ve staré i nové budově je v souladu s uděleným povolením, požadovali pouze propojení obou budov kabelovou sítí (optickým kabelem), aby byl zabezpečen jednotný prodej a jednotné vedení účetní evidence. Přestože o této skutečnosti neexistuje písemný zápis, následná jednání a rozhodnutí Celního úřadu Znojmu tyto skutečnosti potvrzují. Při kontrole dodržování podmínek povolení dne 21. 10. 1999 pracovníci Celního úřadu Znojmo dospěli k závěru, že umístění prodejny i její charakter je v souladu s povolením (viz úřední záznam o provedené kontrole z téhož dne čj. 1199/1-2195/99), a navíc tentýž celní orgán dne 28. 11. 1997 povolil zřízení soukromého celního skladu v přízemí budovy Duty Free Top Shop na parcele č. 5423/13. Stěžovatel dále poukázal i na rozhodnutí téhož orgánu ze dne 4. 11. 1998 a 18. 12. 1998. Obdobně i stavební úřad v Hrušovanech považoval povolení Ministerstva financí za platné pro obě budovy, neboť na obě vydal územní rozhodnutí a stavební povolení a povolil jejich užívání. Co se týče tvrzeného nedodržení vzdálenosti 120 metrů od hraničního přechodu, stěžovatel uvedl, že soud ani žalovaný nezkoumali, jak byla tato podmínka myšlena a proč celní orgány neměly při výstavbě tzv. nové budovy žádné námitky proti umístění stavby a naopak konstatovaly dodržení podmínek. Předepsanou vzdáleností nebyla míněna vzdálenost vzdušnou čarou, ale vzdálenost od vchodu do objektu k hraničnímu přechodu po komunikacích, která byla dodržena. V tomto ohledu je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, neboť neuvedl úvahu o posouzení vzdálenosti. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že odvolací námitka stěžovatelky o předběžné otázce byla v odvolání formulována ve stejném směru, jak se s ní vypořádal žalovaný, přičemž má za to, že kolaudační rozhodnutí na stavbu budovy DTF je nutné považovat za předběžnou otázku ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). A neztotožňuje se ani se závěrem, že stěžovatelova dobrá víra nemohla nahradit skutečnost, že měl platné povolení pouze pro starou budovu, a tvrdí, že v dobré víře byl utvrzován postupem správních orgánů a jejich rozhodnutími. Za správný nepovažuje ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03, jež se týká předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatel zboží ve svých prodejnách prodával