9 As 16/2008 — Nejvyšší správní soud

9 As 16/2008- 76 - text 9 As 16/2008 - 86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: prof. Ing. V. K., CSc., zastoupeného Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem Ponávka 2, Brno, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2606/2005-NBÚ/07-ZO, ve věci vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č. j. 7 Ca 107/2006 - 52, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí náměstkyně ředitele pověřené řízením Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „odvolací orgán“) ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2606/2005-NBÚ/07-ZO. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“ nebo „Úřad“) ze dne 16. 11. 2005, č. j. 55612/2005-NBÚ/PFO-P, jímž byl stěžovateli oznámen zánik platnosti osvědčení č. 008077 pro stupeň utajení „Tajné“ s odůvodněním, že stěžovatel přestal splňovat podmínky pro vydání osvědčení pro stupně „Důvěrné“, „Tajné“ a „Přísně tajné“ uvedené v ustanovení § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností (dále jen „zákon č. 148/1998 Sb.“ nebo „zákon o ochraně utajovaných skutečností“). Stěžovatel se v rozporu s ustanovením § 73 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) stal členem představenstva společnosti OPROX, a. s., přičemž o působení ve statutárním orgánu jmenované společnosti se při bezpečnostním pohovoru nezmínil. Jednání stěžovatele může mít dle názoru NBÚ vliv na důvěryhodnost jeho osoby a Úřad v něm shledal bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Stěžovatel v žalobě činil sporným především závěr odvolacího orgánu, že byl zaměstnancem ozbrojených sil. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že zákon č. 15/1993 Sb., o Armádě České republiky a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 15/1993 Sb.“) výslovně nedefinuje, co vše je Armádou České republiky, a nepřiznává armádě jako celku právní subjektivitu, v ustanovení § 3 odst. 1 však počítá s rozpočtovými a příspěvkovými organizacemi v působnosti Ministerstva obrany, přičemž podle názoru soudu právě takovou organizací byla i Vojenská akademie (nyní Univerzita obrany). Armádu je přitom nutno považovat za součást státu (státní moci), která jedná navenek orgány vojenské správy, Ministerstvem obrany, popř. Vojenským úřadem pro právní zastupování, vytvořenou za účelem ochrany jeho bezpečnosti. Městský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že do takto široce vymezeného pojmu nepochybně spadají i vojenské vysoké školy. Vojenská akademie v Brně proto byla podle názoru městského soudu součástí armády a ozbrojených sil, a na její zaměstnance se vztahovala omezující ustanovení konkrétně § 73 odst. 2, 3 a 4 tohoto zákona, podle nichž zaměstnanci zde vyjmenovaných orgánů státní správy a organizačních složek státu nesmějí být členy řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost. Namítané porušení dvojinstančnosti řízení v důsledku rozdílného právního posouzení skutkového stavu ze strany odvolacího orgánu ve vztahu k rozhodnutí orgánu prvního stupně městský soud neshledal. Jako nedůvodnou odmítl městský soud také argumentaci stěžovatele týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti a nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Skutečnost, že o stížnosti rozhodla náměstkyně ředitele NBÚ pověřená řízením Úřadu, nikoliv ředitel NBÚ sám, podle názoru soudu nečiní napadené rozhodnutí nicotným. Rozhodující je v tomto ohledu pouze to, že obdobně jako ředitel byla náměstkyně určena vládou, a měla tedy pravomoc o stížnosti rozhodnout. K námitce nepřezkoumatelnosti pak soud uvedl, že z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že bezpečnostní riziko je u žalobce spatřováno v porušení ustanovení § 73 zákoníku práce. V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje námitku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), namítá tak nesprávné posouzení právní otázky soudem a vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož byl stěžovatel v rozhodném období jakožto zaměstnanec vojenské vysoké školy součástí ozbrojených sil, a proto se na něj vztahovala omezení dle ustanovení § 73 odst. 3 a 4 zákoníku práce. Městský soud podle něj posoudil nesprávně především námitku týkající se jeho podnikatelské činnosti, neboť stejně jako správní orgány v předcházejících rozhodnutích vycházel ze zjištění, že dlouhodobě provozoval podnikatelskou činnost podle živnostenského zákona, aniž k tomu měl předchozí písemný souhlas svého zaměstnavatele. Tato skutková podstata nemá oporu ve spisech a je podstatnou vadou řízení, pro kterou měl městský soud rozhodnutí odvolacího orgánu zrušit. Podnikáním dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“) se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní zodpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikatelem podle citovaného zákona je mimo jiné osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění. K tomu, aby mohl být učiněn skutkový závěr, že stěžovatel vykonává podnikatelskou činnost podle § 73 odst. 4 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 7. 2000, by musely být ve spisech obsaženy důkazy nasvědčující tomu, že stěžovatel vykonával činnost ve smyslu § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Pouhá existence živnostenského oprávnění ještě neznamená, že stěžovatel podnikal. Živnostenské oprávnění jako akt správního orgánu vydávaný na základě veřejnoprávního předpisu souvisí s legitimitou eventuelního podnikání v předmětu činnosti vymezeném v tomto oprávnění. Živnostenský list sám o sobě (a samotná možnost provozovat živnost) není podle názoru stěžovatele důkazním prostředkem ke skutkovému závěru o podnikání. Obdobně popírá stěžovatel zjištění, že byl zaměstnancem ozbrojených sil. Ustanovení § 73 odst. 2 zákoníku práce odkazuje v poznámce pod čarou na definici ozbrojených sil uvedenou v ustanovení § 3 odst. 2 a odst. 7 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/1999 Sb.“ nebo „zákon o ozbrojených silách“). Podle těchto ustanovení tvoří ozbrojené síly vojáci v činné službě a občanští zaměstnanci. Dle § 3 odst. 2 tohoto zákona se ozbrojené síly člení na armádu, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž. V daném případě „jde o výklad přísně taxativní“, neboť z gramatického hlediska postrádá uvození slovy jako „např.“, „zejména“, „především“ apod. „Výklad, jaký učinil městský soud, že pod zákonné ustanovení zákona č. 219/1999 Sb. zahrnul i subjekt v tomto taxativním výčtu neuvedený, tj. Vojenskou akademii v Brně“, tedy podle přesvědčení stěžovatele není přípustný. Stěžovatel naopak souhlasí s názorem městského soudu, že vojenskou školu nelze podřadit pod Vojenskou kancelář prezidenta republiky ani pod Hradní stráž, a souhlasí rovněž s tím, že zákon č. 15/1993 Sb., o Armádě České republiky počítá v ustanovení § 3 odst. 1 s rozpočtovými organizacemi v působnosti Ministerstva obrany. Z tohoto ustanovení však podle něj nelze dovodit, že by všechny rozpočtové organizace v působnosti tohoto ministerstva byly součástí armády a všichni zaměstnanci těchto rozpočtových organizací by byli „zaměstnanci ozbrojených sil“... a nelze také „činit rovnítko mezi rozpočtovou organizací zřízenou Ministerstvem obrany a Armádou České republiky tak, jak to ve svém odůvodnění učinil Městský soud v Praze“. Stejně tak nelze činit jakýkoliv závěr o tom, zda je vojenská škola (dnes Univerzita obrany), součástí ozbrojených sil na základě toho, že je financována ze státního rozpočtu. Stěžovatel uvádí, že „rozpočet kapitoly Ministerstva obrany pro rok 2007 se dle programové struktury členil mimo jiné na Vojenské útvary a zařízení podřízené ústřednímu správnímu orgánu a Vojenské školství, přičemž právě armád