1 Afs 15/2009 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 15/2009- 105 - text 1 Afs 15/2009 – 105 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. K., zastoupen Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň, proti žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem Ant. Uxy 11, Plzeň, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2007 čj. 8368-02/07-1601-21, čj. 8368-03/07-1601-21, čj. 8368-06/07-1601-21, čj. 8368-08/07-1601-21, čj. 8368-12/07-1601-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2008, čj. 30 Ca 93/2007  76, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2008, čj. 30 Ca 93/2007  76, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. I. Rekapitulace dosavadního řízení [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal včasnou kasační stížnost proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byly po předchozím spojení zamítnuty žaloby stěžovatele podané proti pěti rozhodnutím Celního ředitelství Plzeň (dále jen „žalovaný“) ze dne 8. 8. 2007, uvedené v záhlaví. Rozhodnutími žalovaného byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Celního úřadu v Tachově (dále jen „celní úřad“) ze dne 11. 5. 2007, kterými bylo stěžovateli vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty. [2] Celní dluh vznikl v souvislosti s nezákonnými dovozy zboží (vykázaného jako kosmetický líh – 96 % etylalkohol denaturovaný, ve skutečnosti se však jednalo o nedenaturovaný 96 % etylalkohol) v prosinci 1997 a lednu 1998, které bylo propuštěno na základě fiktivních dokladů do režimu přímého tranzitu, následně bylo ponecháno na území České republiky bez celního projednání. V souvislosti s tímto případem byl stěžovatel rovněž pravomocně odsouzen Krajským soudem v Plzni, a to rozsudkem čj. 5 T 5/2000 - 4879 ze dne 11. března 2005. [3] Celní úřad oznámil dne 8. listopadu 2006 přípisem ve smyslu § 21 odst. 1 daňového řádu zahájení celního řízení. Toto oznámení bylo stěžovateli doručeno dne 6. 3. 2007. Dne 11. 5. 2007 vydal celní úřad celkem pět platebních výměrů na celní dluh ve výši 619 339 Kč, resp. 849 139 Kč, resp. třikrát na 929 514 Kč. [4] V odvoláních proti rozhodnutím celního úřadu argumentoval stěžovatel promlčením celního dluhu. Pěti rozhodnutími žalovaný dne 8. 8. 2007 odvolání stěžovatele zamítl, když se neztotožnil se závěrem, že celní dluh je promlčen. [5] Stěžovatel v žalobě opakoval námitku promlčení celního dluhu, když tvrdil, že žalovaný aplikoval na daný případ nesprávnou právní normu, totiž normu, která byla účinná teprve od 1. 7. 2002. Krajský soud dospěl k závěru, že § 268 celního zákona, který aplikoval na stěžovatelovu kauzu žalovaný, na celou věc s ohledem na intertemporální pravidla vskutku nedopadá, neboť toto ustanovení nabylo účinnosti teprve dne 1. 7. 2002. Právní úprava před 1. 7. 2002 však žádné lhůty pro vyměření cla neznala, neboť § 320 písm. b) celního zákona v podobě před 1. 7. 2002 výslovně vylučoval aplikaci § 47 daňového řádu (lhůta pro vyměření daně). Skutečnost, že na stěžovatele byla žalovaným Celním ředitelstvím Plzeň nesprávně aplikována úprava účinná ode dne 1. 7. 2002, tak nemohla stěžovatele nijak poškodit na jeho právech. II. Stručné shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti [6] Stěžovatel ve své kasační stížnosti tvrdí, že ji podal z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel nejprve upozorňuje, že platební výměry byly vydány více než 9 roků od dovozu zboží, pročež opakovaně argumentoval promlčením celních nároků. Soud měl podle něj vycházet z přirozenoprávních principů, na kterých je založen český právní řád, a pokud by tak učinil, nemohl by dospět k závěru, že vyměření cla je nepromlčitelné a neexistuje lhůta, po jejímž marném uplynutí nelze clo vyměřit. Promlčuje-li se tak závažné jednání, jako je trestný čin, tím spíše se musí promlčovat též právo státu na vyměření cla. Stěžovatel též polemizuje s aplikací § 268 odst. 4 celního zákona žalovaným, které ani v době vzniku celního dluhu, ani v době rozhodování celního úřadu a posléze žalovaného nebylo platnou součástí českého práva. S ohledem na všechny argumenty v kasační stížnosti uplatněné měl být analogicky aplikován § 282 odst. 1 celního zákona, upravující promlčení vymáhat nedoplatky cla. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. [7] Žalovaný možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil. III. Právní posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a jediného uplatněného důvodu (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout i bez návrhu. [9] Kasační stížnost je důvodná. III/1 [10] Nejvyšší správní soud pro pořádek předesílá, že ohledně práv či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového subjektu jsou celní orgány vázány právními předpisy platnými v době vzniku celního dluhu, zatímco řízení před celními orgány se zásadně řídí platnými a účinnými procesními předpisy. Na daný případ celního dluhu, který vznikl v prosinci 1997 a lednu 1998, ovšem je vyměřován po přistoupení České republiky k Evropské unii, je nutno zásadně aplikovat procesní předpisy ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu, a  co se týče hmotného práva v otázce vzniku a trvání celního dluhu - celní zákon v podobě účinné ke dni vzniku celního dluhu, tj. ve znění účinném v prosinci 1997 a lednu 1998 [viz také Akty o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii, příloha č. IV, č. 5 – celní unie, bod 13]. [11] Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem v tom, že na stěžovatelovu situaci je nutno, co se týče prekluze práva clo vyměřit, aplikovat celní zákon v podobě platné a účinné v prosinci 1997 a lednu 1998. Otázka zániku práva celní dluh vyměřit je totiž otázkou práva hmotného (k tomu srov. obdobně rozsudek ESD ze dne 23. 2. 2006, Molenbergnatie NV, C201/04, Sb. rozh. s. I2049, body 39 až 41, k hmotněprávní povaze prekluze práva vyměřit daň srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 10. 2007, čj. 9 Afs 86/2007  161, publ. pod č. 1542/2008 Sb. NSS). Na otázku prekluze (stejně jako na otázku promlčení) je proto nutno aplikovat právní předpisy platné a účinné ke dni vzniku celního dluhu. [12] Ze shora popsaných skutkových a právních okolností projednávané věci je dostatečně patrno, že v daném případě bylo krajským soudem aplikováno ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (ve znění zákona č. 113/1997 Sb.) v podobě platné a účinné od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2002. Tato perioda spadá též do doby dovozů zboží, tj. do prosince 1997 a ledna 1998. [13] V době od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2002 neměl celní zákon vlastní úpravu zániku práva vyměřit dluh na clu. Ustanovení § 268, které tuto otázku v celním zákoně samostatně upravilo, bylo do celního zákona doplněno teprve s účinností ke dni 1. 7. 2002 (zákon č. 1/2002 Sb.). Podle § 320 písm. b) celního zákona (ve znění zákona č. 113/1997 Sb.) v době od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2002 platily pro řízení před celními orgány při vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků a vymáhání nedoplatků obecné předpisy o správě daní a poplatků (poznámka pod čarou odkazovala na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, tedy na daňový řád). Celní zákon však současně taxativně stanovil ta ustanovení daňového řádu, která neměla být podpůrně používána. Předkladatel novou úpravu § 320 celního zákona v návrhu zákona později publikovaného pod č. 113/1997 Sb. vysvětlil tak, že daňový řád bude nově na vybrané aspekty celního řízení aplikován subsidiárně, přičemž výjimky z této aplikace se taxativně stanoví na ta ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. (jako byl § 47), která se na celní řízení „nehodí“ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 113/1997 Sb. ze dne 10. 10. 1996, tisk č. 36, digitální repozitář PS PČR přístupný na www.psp.cz). Daňový řád přitom v § 47 upravuje lhůty pro vyměření daně [viz § 320 písm. b) celního zákona ve znění zákona č. 113/1997 Sb. in fine]. [14] S ohledem na neexistenci normy, která by upravovala lhůtu k vyměření celního dluhu, lze prima facie vskutku dospět k témuž závěru, k němuž dospěl krajský soud, totiž že v době dovozu zboží na přelomu let 1997 a 1998 právo vyměřit dluh na clu nebylo podmíněno žádnou lhůtou, a proto plynutím jakkoliv dlouhé doby nezanikalo. Takovýto výklad je však s ohledem na elementární principy právního státu zcela nepřípustný. III/2 [15] Jak uvádí ústavní judikatura, „[p]odstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení a vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určit