1 Afs 86/2009 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 86/2009- 77 - text 1 Afs 86/2009 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce J. Č., zastoupený Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem Revoluční 123/17, 460 01 Liberec 4, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2008, č. j. 1185/08-1500-506476, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 3. 2009, č. j. 59 Ca 51/2008 - 46, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 3. 2009, č. j. 59 Ca 51/2008 - 46, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Výzvou ze dne 29. 3. 2007, č. j. 53903/07/178940/5626, vyzval Finanční úřad v Děčíně (dále též „správce daně“) žalobce k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 115 236 742,85 Kč, neboť jako společník veřejné obchodní společnosti KOVO S + P, v. o. s. ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně spolu s ostatními společníky podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání žalobce proti předmětné výzvě správce daně částečně vyhověl a snížil rozsah nedoplatku na částku 115 064 071,85 Kč. Rovněž proti tomuto rozhodnutí správce daně podal žalobce dne 12. 10. 2007 odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 1. 2008, č. j. 1185/081500-506476, zamítl. Žalobce brojil proti citovanému rozhodnutí žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení. Namítal především neexistenci nedoplatku na dani společnosti KOVO S + P, v. o. s., za který ze zákona ručí a který byl takto vůči němu uplatněn správcem daně. Hlavním důvodem neexistence daňového nedoplatku podle žalobce měla být skutečnost, že písemnosti v této věci, zejména příslušné platební výměry, nebyly nikdy společnosti KOVO S + P, v. o. s. správcem daně řádně doručeny. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 59 Ca 51/2008 - 46, žalobu zamítl. V odůvodnění se krajský soud zabýval především otázkou řádného doručení jednotlivých platebních výměrů, přičemž dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť platební výměr ze dne 19. 9. 1994 a rovněž platební výměry uvedené pod položkou 003 výzvy ze dne 29. 3. 2007 doručované formou veřejné vyhlášky byly společnosti KOVO S + P, v. o. s. řádně doručeny. Námitku chybného doručení platebních výměrů ze dne 1. 12. 1995 a 5. 12. 1995 shledal krajský soud bezpředmětnou, neboť v této věci bylo žalobci vyhověno již správcem daně a uvedené výměry nebyly zahrnuty v napadeném rozhodnutí žalovaného. Ohledně neexistence rozhodnutí ve vztahu k listinám na částku 84 053 Kč a č. j. 20737/94 na částku 32 552 Kč krajský soud konstatoval, že jelikož uvedené částky odpovídají přiznáním společnosti KOVO S + P, v. o. s. k dani z přidané hodnoty za zdaňovací měsíce květen a červenec roku 1994, došlo ke konkludentnímu vyměření daně. Proto správce daně nesděloval daňovému subjektu výsledek vyměření rozhodnutími. Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností namítaje, že jsou dány důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Stěžovatel uvedl, že není původním daňovým dlužníkem a jako takový nebyl a ani nemohl být účastníkem daňového řízení, z něhož pochází pohledávka žalovaného ve výši 115 064 071,85 Kč, o kterou v posuzované věci jde. Jeho první možností zpochybnit způsob doručování předmětných platebních výměrů správcem daně tak bylo odvolání proti výzvě ze dne 29. 3. 2007. Důkazní břemeno v tomto ohledu musí nést správce daně, neboť právě on disponuje listinami pocházejícími z předchozího daňového řízení, včetně předmětných doručenek. Stěžovatel tak namítá neplatnost doručení platebních výměrů ze dne 1. 12. 1995 a 5. 12. 1995, kdy se společnost KOVO S + P, v. o. s. nacházela v konkursu a platební výměry měly být doručovány výhradně správci konkursní podstaty. Jediným způsobem, jak může stěžovatel z pozice ručitele zpochybnit platnost doručení příslušných platebních výměrů, je uplatnění této námitky v soudním řízení. Stěžovatel proto trvá na tom, že v případě pochybnosti leží důkazní břemeno na správci daně, a navrhuje, aby byly podpisy na doručenkách konfrontovány s podpisovými vzory společníků KOVO S + P, v. o. s., jako statutárních orgánů společnosti, založenými v rejstříkovém spisu příslušného soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 84/2008 - 77 namítl stěžovatel prekluzi práva daň vyměřit nebo doměřit podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“). Pokud nebyl příslušný platební výměr daňovému subjektu doručen, nemohla být daň žalovaným pravomocně vyměřena ani doměřena. Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 2145/07, v němž Ústavní soud uvedl, že práva a povinnosti lze v daňovém řízení ukládat pouze na základě rozhodnutí. Vyměření daňového dluhu dlužníkovi však takovéto účinky vůči ručiteli nemá. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že ručiteli musí být doručen samostatný platební výměr; navíc vymáhání pohledávky po dlužníkovi nemá žádný vliv na vztah mezi správním orgánem a ručitelem. Stěžovatel tedy uzavřel, že došlo k prekluzi práva daň vůči němu vyměřit, povinností soudu bylo k prekluzi i bez námitky přihlížet, přičemž k podpoření svých tvrzení odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 58/2007 - 96, č. j. 5 Afs 48/2008 - 79 a č. j. 5 Afs 84/2008 - 77. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí vyjádření v dané věci a na správní spisy finančních orgánů obou stupňů. Plně se ztotožnil s právním názorem uvedeným v rozsudku krajského soudu, a podotkl, že krajský soud posoudil řešenou otázku úplně a správně a se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádal. K tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu žalovaný uvedl, že argumentace stěžovatele nemá oporu v zákoně, spisové dokumentaci ani judikatuře. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou prekluze práva správce daně vyměřit daň vůči ručiteli společnosti KOVO S + P, v. o. s. Právní názor, že správní soud je povinen přihlédnout k prekluzi práva daň vyměřit nebo doměřit i bez námitky, vyslovil Ústavní soud v řadě svých nálezů, např. ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1420/07, ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 816/07, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1139/08, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1138/08, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 815/07, ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1464/07, ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1463/07, a ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 1419/07 (všechny přístupné na http://nalus.usoud.cz). Odkázat lze zejména na nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, v němž Ústavní soud vyložil, z jakých důvodů soudům uvedená povinnost vzniká. Podle Ústavního soudu „[a]rgumenty, na nichž je závěr o nutnosti namítnout prekluzi práva na doměření daně postaven, se opírají výlučně o text soudního řádu správního, a přehlížejí širší souvislosti, plynoucí ze systémové povahy práva, jakož i východiska, na nichž je postavena dispoziční zásada. (...) Institut prekluze využívají prakticky všechna odvětví právního řádu (…). Ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit. Mezi ně lze v prvé řadě počítat konstrukci prekluze, za