1 As 26/2009 — Nejvyšší správní soud

1 As 26/2009- 69 - text 1 As 26/2009 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: R. A., zastoupena JUDr. Helenou Kölblovou, advokátkou se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2005, čj. MHMP 227020/2005, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, čj. 5 Ca 110/2006 - 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobkyně učinila dne 8. 4. 2003 za sebe před Velvyslanectvím České republiky v Paříži prohlášení podle zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. Osvědčení o státním občanství ČR bylo žalobkyni vydáno dne 29. 4. 2003 a tímto dnem nabyla žalobkyně státní občanství ČR. Dne 8. 7. 2003 učinila žalobkyně další prohlášení za své dvě nezletilé děti, S. M., nar. X a J. S., nar. X. Toto prohlášení bylo odmítnuto rozhodnutím Úřadu městské části Praha 10 (dále jen „správní orgán I. stupně“). Správní orgán I. stupně to odůvodnil tak, že prohlášení ze dne 8. 7. 2003 učinila žalobkyně již ne jako bývalá občanka, ale jako státní občanka ČR. Podmínky pro nabytí státního občanství podle zákona č. 193/1999 Sb. tedy nebyly splněny. [2] Žalovaný odvolání žalobkyně dne 21. 11. 2005 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se přitom se závěrem obsaženým v napadeném rozhodnutí. Nabytí státního občanství nezletilou osobou, která nesplňuje podmínky zákona č. 193/1999 Sb., je totiž podmíněno tím, že tato osoba je zahrnuta do prohlášení o státním občanství, které činí rodič - „bývalý občan“. Žalobkyně však prohlášení za své děti učinila teprve v okamžiku, kdy již nabyla státní občanství ČR. Nebyla proto „bývalým občanem“, a prohlášení učinit již nemohla. Žalovaný odmítl též odkazy žalobkyně na odlišnou rozhodovací praxi Úřadu městské části Praha 5. Šlo o nesprávný úřední postup, který se nemůže stát precedentem pro rozhodování ostatních orgánů veřejné správy. Pro věc byla irelevantní (a nadto neprokazatelná) argumentace žalobkyně, podle níž dvě po sobě jdoucí prohlášení volila po předchozí konzultaci s pracovníky velvyslanectví v Paříži. V okamžiku prvého prohlášení prý u sebe neměla doklady o svých dětech. [3] Městský soud žalobě žalobkyně vyhověl a zrušil rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku uvedl, že pod pojmem „bývalý občan“ ve smyslu zákona č. 193/1999 Sb. nutno rozumět osobu, která splňuje podmínky § 1 odst. 1 tohoto zákona. Proto byla žalobkyně i v okamžiku druhého prohlášení „bývalým občanem“, neboť byla stále osobou, která za podmínek v zákoně uvedených pozbyla své státní občanství. Městský soud taktéž poznamenal, že výklad zákona č. 193/1999 Sb. zastávaný žalovaným by vedl k absurdním důsledkům. II. Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní polemizuje se soudním výkladem § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb. Prohlášení podle cit. ustanovení zákona směřuje k nabytí státního občanství, a mohou jej tedy z podstaty věci učinit jen ty osoby, které ještě státními občany nejsou. Žalobkyně se stala státní občankou 29. 4. 2003, nemohla tedy nabýt státní občanství prohlášením učiněným dne 8. 7. 2003. Prohlášení, jímž se nabývá státního občanství, lze učinit pouze jednou, neboť je zcela vyloučeno, aby státní občanství ČR nabyl státní občan ČR. Činí-li tedy prohlášení osoba, která je státním občanem ČR, nezbývá než toto prohlášení odmítnout, neboť takové osobě již nelze vydat osvědčení o státním občanství, jehož vydáním se státní občanství nabývá (§ 4). Pro dítě, které není bývalým občanem, není možno činit samostatné prohlášení, ale naopak je nutno takové dítě zahrnout do prohlášení rodiče - bývalého občana. Tímto prohlášením nabývá nezletilec státní občanství společně s rodičem. V tomto odkazuje stěžovatel též na text důvodové zprávy k zákonu č. 193/1999 Sb. Dle názoru stěžovatele tedy městský soud pochybil, pokud nedostatečným způsobem posoudil konstitutivní povahu prohlášení podle zákona č. 193/1999 Sb. a osvědčení o nabytí státního občanství, které je na základě tohoto prohlášení vydáváno. Toto nesprávné posouzení právní otázky následně vedlo k nezákonnému výroku soudu o zrušení rozhodnutí stěžovatele. [5] Stěžovatel současně navrhnul přiznat kasační stížnosti odkladný účinek. Stěžovatel je totiž podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem městského soudu, a v dalším řízení bude nucen vydat žalobkyni opětovně osvědčení o nabytí státního občanství podle § 4 zákona č. 193/1999 Sb. Vzhledem ke konstitutivní povaze tohoto osvědčení, které nelze zrušit s ohledem na ochranu práv nabytých v dobré víře, by se ale projednání kasační stížnosti stalo bezúčelným. [6] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Právní názor Nejvyššího správního soudu [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Jediná kasační námitka stěžovatele se týká nesprávného posouzení právní otázky v předchozím řízení [důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jejím předmětem je posouzení správnosti výkladu § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. [9] Podle § 1 odst. 1 [f]yzická osoba, která pozbyla státní občanství Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímž měla nebo má Česká republika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství, (dále jen "bývalý občan") může nabýt státního občanství České republiky na základě prohlášení o státním občanství České republiky (dále jen "prohlášení"), pokud uvedená mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Podle § 2 odst. 1 [b]ývalý občan může do prohlášení učiněného podle § 1 zahrnout i fyzickou osobu mladší 18 let (dále jen "dítě"), i když se nejedná o bývalého občana. Stěžovatel v podstatě argumentuje, že „bývalý občan“ ztrácí možnost získat postupem podle § 2 odst. 1 státní občanství pro své nezletilé dítě, pokud sám již dříve získal občanství prohlášením podle § 1 odst. 1. [10] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře ztotožňuje s judikaturou Ústavního soudu, podle níž jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je toliko východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity (poprvé nález ÚS ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, publ. pod č. 30/1998 Sb., část IV/c, všechny zde cit. nálezy ÚS jsou přístupné též na http://nalus.usoud.cz/). Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (poprvé nález ÚS ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publ. pod č. 63/1997 Sb., část V.). Ve světle těchto metodologických direktiv posoudil Nejvyšší správní soud i právní otázku v nyní projednávané kauze. [11] Legislativní zkratka „bývalý občan“ je pro účely zákona č. 193/1999 Sb. definována v § 1 odst. 1. Ve smyslu textu citovaného v úplnosti shora v bodě [9] je tedy „bývalým občanem“ fyzická osoba, která pozbyla státní občanství Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímž měla nebo má Česká republika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství. V dané věci nevznikl spor o tom, že žalobkyně ve smyslu této definice je „bývalým občanem“. Ačkoliv jedinec nabude české státní občanství prohlášením dle zákona č. 193/1999 Sb., nepřestává být z toho důvodu „bývalým občanem“ ve smyslu legislativní zkratky zavedené tímto zákonem. Skutečnost, že §