1 As 47/2009 — Nejvyšší správní soud

1 As 47/2009- 93 - text 1 As 47/2009 - 98 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Mgr. L. J., zastoupen JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem Výstaviště 67, Praha 7, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 19. 10. 2005, čj. 505/2005-NBÚ/07-SO, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, čj. 9 Ca 42/2006 – 54, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Národnímu bezpečnostnímu úřadu (dále jen "žalovaný") byla dne 14. 2. 2001 doručena žádost Krajského státního zastupitelství v Ostravě o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi na stupeň "tajný" pro Mgr. L. J., státního zástupce krajského státního zastupitelství. Žalovaný vydal dne 14. 2. 2005 oznámení čj. 6769/2005-NBÚ/PFO-P, kterým žalobci sdělil, že osvědčení se nevydává. Žalovaný totiž v průběhu správního řízení dospěl k závěru, že u žalobce se vyskytuje bezpečnostní riziko dle § 23 odst. 2 písm. b) a d) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností. Žalobce podal proti tomuto oznámení žalovaného stížnost, která byla zamítnuta v záhlaví označeným rozhodnutím ředitele žalovaného. [2] Ředitel žalovaného částečně přehodnotil důvody prvostupňového rozhodnutí, když shledal, že je dáno pouze bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. Toto bezpečnostní riziko spočívá v tom, že se žalobce v roce 1981, coby prokurátor Okresní prokuratury v Olomouci, podílel na trestním řízení proti katolickým disidentům, a to pro údajně jimi spáchaný trestný čin nedovoleného podnikání. Ačkoliv žalobci muselo být známo, že se jedná o politicky motivované pronásledování obviněných, podal proti nim obžalobu a v závěrečném návrhu trestu navrhl uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody. Vedle toho se v roce 1982 žalobce aktivně podílel na zabrání věcí, zejména tiskovin. Podílel se taktéž na přezkumném řízení, o něž požádal v květnu 1982 jeden z odsouzených, žalobce však navrhl podnět odložit. Jako nedůvodný byl zhodnocen argument žalobce, že prokuratura byla řízena monokraticky, tzn. že prokurátor musel jednat podle příkazu okresního prokurátora. Tento nepřípustný výklad by znamenal, že za protiprávní činy komunistického režimu by bylo odpovědno pouze několik osob, což by bylo mimo jiné v rozporu se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Velkou váhu při posuzování žádosti sehrálo jednání žalobce v roce 1991, tedy po změně společenských poměrů. Tehdy se žalobce zabýval podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, který podali odsouzení v kauze katolických disidentů. Žalobce celý případ znovu posoudil a navrhl, aby byl podnět odložen pro svoji nedůvodnost. Generální prokurátor přesto podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzených a Nejvyšší soud rozsudky z osmdesátých let zrušil a obžalované zprostil obžaloby. Ředitel žalovaného rovněž dospěl k závěru, že žalobce vyvíjel činnost směřující k potlačení práv a svobod občanů, a je tedy u něho naplněno bezpečnostní riziko, které znemožňuje vydat osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi. [3] Městský soud v Praze zamítl žalobu proti rozhodnutí ředitele žalovaného, neboť považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za precizní, rozhodnutí vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu, logicky vyplývá ze zjištěných skutečností, a tedy bylo učiněno v souladu se zákonem. Taktéž dle městského soudu se žalobce podílel na činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod, neboť se účastnil politického procesu s disidenty, kteří byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Soud se shoduje s žalovaným v tom, že podstatou procesu bylo potlačení politických a náboženských práv obviněných. Politická povaha trestního řízení plyne i z toho, že případ místního významu šetřila Státní bezpečnost a že podstatnou část obžaloby zaujímal popis šířené náboženské literatury s uvedením konkrétních titulů. Přitom Nejvyšší soud v roce 1991 uvedl, že disidenti šířili náboženské a další publikace z důvodů politicko-ideologických, nikoliv hospodářských, a proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu nedovoleného podnikání. Žalobce se na tomto řízení nepodílel pouze bezvýznamným způsobem. Z obsahu spisu totiž vyplynulo, že podepsal závěrečný návrh prokurátora, ve kterém navrhoval nepodmíněné tresty odnětí svobody. Žalobce navrhoval i rozsáhlé tresty propadnutí věci, na jejichž realizaci se posléze podílel a urgoval příslušný soud v této záležitosti. Taktéž nedoporučil podání stížnosti pro porušení zákona v roce 1982. [4] Za stěžejní při posouzení bezpečnostní spolehlivosti soud, stejně jako žalovaný považuje skutečnost, že negativní stanovisko zaujal žalobce jako prokurátor i v roce 1991, tj. po změně společenských poměrů. Tehdy žalobce považoval podněty odsouzených katolických disidentů k podání stížnosti pro porušení zákona za nedůvodné a navrhl je odložit. Jestliže žalobce namítal, že byl vázán pokyny nadřízených, poukazoval v této souvislosti na monokratický způsob řízení prokuratury, nemůže existence monokratického systému znamenat, že žádné někomu podřízené osoby, bez ohledu na jejich podíl na konkrétních politických procesech, nebyly účastny na potlačování politických práv a svobod. V rozporu s obsahem spisového materiálu je též tvrzení žalobce, že v roce 1991 neprováděl přezkoumání této trestní věci, ale pouze obstarával potřebný spisový materiál. Ze spisu naopak vyplývá, že se žalobce celou věcí znovu zabýval, neboť vyhotovil podrobnou zprávu k jednotlivým bodům podnětu, opatřil si obsáhlý spisový materiál, žádal o prodloužení lhůty pro podání zprávy. Žalobce taktéž podrobně popsal, proč považuje podnět k podání stížnosti pro porušení zákona za nedůvodný. Dle městského soudu měl žalobce možnost napravit svůj podíl na tomto procesu v osmdesátých letech, avšak této možnosti nevyužil a svůj postup v tomto procesu podáním návrhu na odložení podnětů potvrdil. Přitom v roce 1991 byl žalobce ve funkci prokurátora již velmi dlouhou dobu, měl dostatek životních i profesních zkušeností a mohl svůj dřívější náhled na věc po změně společenských poměrů změnit a vyjádřit postoj člověka žijícího v demokratickém právním řádu. Soud uzavírá, že žalovaný nemohl přihlédnout k bezproblémovému chování žalobce v jiném časovém úseku, neboť pokud je jednou bezpečnostní riziko zjištěno, nelze považovat prověřovanou osobu za bezpečnostně spolehlivou. II. Argumenty obsažené v kasační stížnosti [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž uvádí, že nebyla věnována náležitá pozornost tomu, že nebyl v předmětné trestní věci vůbec činný v rámci přípravného řízení a prakticky se s ní neměl možnost podrobněji seznámit ani před podáním obžaloby. Trestní věc mu byla přidělena již hotová včetně nástinu obžaloby, on pouze zajistil její rozmnožení a podal ji soudu. Není pravdou, že definitivní verzi obžaloby ze dne 4. 6. 1981 vypracoval stěžovatel a podle tehdejších zvyklostí ji podepsal okresní prokurátor. Stěžovatel obžalobu ani její definitivní verzi nevypracovával, nechal ji pouze na základě pokynu okresního prokurátora a jeho náměstka rozmnožit a expedoval na soud. Je třeba zdůraznit, že dle tehdy platného aprobačního řádu odpovídal náměstek prokurátora za celý trestní úsek, z toho titulu podepisoval meritorní rozhodnutí a aproboval návrhy trestů. Návrhy trestů se zaznamenávaly do tiskopisu, který byl parafován náměstkem prokurátora. Přitom náměstek mohl přikázat konkrétnímu prokurátorovi, jaký trest má být u jednotlivých obviněných navržen, takovýto postup byl v souladu s aprobačním řádem prokuratury a prokurátor ho musel akceptovat. Stěžovatel zdůrazňuje, že před podáním obžaloby ani poté neměl k dispozici trestní spis. Když požádal o jeho předložení náměstka, bylo mu sděleno, že spis mu předložen nebude, jelikož je příliš rozsáhlý a také proto, že nástin obžaloby, který má k dispozici, k podání obžaloby plně dostačuje. Stěžovatel nemohl sám žádným způsobem měnit rozhodnutí nadřízeného či jednat proti jeho pokynům. [6] Pokud jde o přezkoumání celé trestní věci v roce 1991, na úrovni okresní prokuratury se takovýto přezkum neprováděl. Úkolem okresní prokuratury bylo pouze opatřit potřebný spisový materiál a se stručným stanoviskem jej předložit krajské prokuratuře. Teprve krajská prokuratura, popř. generální prokuratura prováděla samotné přezkumné řízení a rozhodovala o podání stížnosti pro porušení zákona. Jestliže stěžovatel navrhl odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zák