1 As 56/2009 — Nejvyšší správní soud

1 As 56/2009- 58 - text 1 As 56/2009 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce D. Z., zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Nádražní 24, 513 01 Semily, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2006, č. j. 500/727/50221/06, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č. j. 8 Ca 185/2006 - 27, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č. j. 8 Ca 185/2006 - 27, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2006, č. j. 500/727/50221/06, zamítl žalovaný odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydaného dne 21. 2. 2005 Magistrátem hlavního města Prahy, odborem daní, poplatků a cen, č. j. MHMP 43759/2005/DPC-6, na částku ve výši 10 976 Kč jakožto poplatek za sběr, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu (dále též „poplatek za komunální odpad“) z jím spoluvlastněné nemovitosti na adrese Č. 745/3, P. 8 – K., za období od 1. 3. 2000 do 31. 12. 2001 (dále též „platební výměr“). Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že povinnost platit poplatky za komunální odpad vyplývá ze zákona č. 125/1997 Sb., zákona o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpadech“), a jejich výši, způsob výběru a další podrobnosti stanovily pro území hlavního města Prahy obecně závazné vyhlášky č. 10/2000 a č. 49/2000, vydané na základě zmocnění v zákoně o odpadech. Povinnost vlastníka nemovitosti platit poplatky za komunální odpad a tento poplatek dále rozúčtovat na jednotlivé poplatníky je zakotvena v ustanovení § 10 zákona o odpadech, žalovaný proto odvolání žalobce zamítl. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení. Namítal, že se žalovaný námitkami uvedenými v odvolání zabýval jen povrchně a vzal za prokázaná tvrzení správního orgánu prvního stupně, přestože ve správním spise nemají oporu. Podotkl, že výzva magistrátu k zaplacení nedoplatku ze dne 12. 5. 2003, č. j. 82400/27653, mu nikdy nebyla doručena, neboť tuto výzvu převzal jeho otec, D. Z. starší. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 8 Ca 185/2006 - 27, žalobu zamítl. Potvrdil, že na žalobce dopadá ustanovení § 10 odst. 2 zákona o odpadech, které stanoví, že plátcem poplatku je vlastník nebo správce budovy či nemovitosti, kde komunální odpad vzniká; žalobce je tedy povinen poplatek za komunální odpad zaplatit. Městský soud svědeckou výpovědí prokázal, že výzvu z roku 2003 opravdu nepřevzal žalobce, nýbrž jeho otec D. Z. starší. Z této skutečnosti, však městský soud nevyvodil žádný závěr, neboť ani žalobce tak ve své žalobě neučinil, nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného netvrdil a není úlohou městského soudu přihlížet k právním vadám, které žalobce nezmínil. Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností namítaje, že je dán důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že spoluvlastníci domu, v němž bydlí jiné osoby, jsou za poplatek odpovědni společně a nerozdílně. Dále namítá, že není jasné, s jakou osobou mělo být řízení vůbec vedeno, když prohlášení plátce poplatku ze dne 29. 6. 2001 bylo vyplněno na jeho matku A. Z., ale podepsáno stěžovatelem. Závěrem stěžovatel poukázal na nezákonnost odmítnutí námitky promlčení městským soudem a na příliš formalistické hodnocení žaloby v tomto směru. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s právními závěry učiněnými v rozsudku Městského soudu v Praze. Zároveň však vyslovil svoji pochybnost ohledně vlastní věcné příslušnosti k vyřizování odvolání proti platebním výměrům vydávaným ve věci stanovení, vybírání a vymáhání poplatků za komunální odpad podle zákona o odpadech. Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud posoudil otázku nicotnosti rozhodnutí žalovaného; v případě, že rozhodnutí žalovaného nebude shledáno nicotným, žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž má přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného, na niž upozornil žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti. Teorie považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen respektovat, neboť mu nesvědčí presumpce správnosti (srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003, str. 136-141). K pojmu nicotnosti se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 1. 2006, č. j. 1 Afs 6/2005 - 65 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), který potvrdil, že „k nicotnosti je soud povinen hledět z úřední povinnosti. Vady, které způsobují nicotnost, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv však pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu).“ Stěžovatel se odvoláním proti platebnímu výměru na poplatek za komunální odpad domáhal zrušení tohoto platebního výměru, z důvodu jeho chybného kalkulování, nesouhlasu stěžovatele s přenesením povinnosti výběru poplatku za komunální odpad na vlastníka nemovitosti a rovněž z důvodu promlčení. Nejvyšší správní soud tedy zkoumal, kterému správnímu orgánu náleží pravomoc rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ve věci vybírání poplatků za komunální odpad. S přihlédnutím k době, kdy byl platební výměr vydán (21. 2. 2005) vycházel Nejvyšší správní soud při svých dalších úvahách ze zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 31. 12. 2001. V době vydání platebního výměru platil již nový zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, nicméně podle jeho ustanovení § 83 odst. 11, věta první, platí, že vznikla-li poplatková povinnost k poplatku za komunální odpad před účinností tohoto zákona, postupuje se podle dosavadních právních předpisů. Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o odpadech, účinného v době vzniku poplatkové povinnosti platilo, že správu poplatků za komunální odpad vykonává obec, která ho ve svém územním obvodu zavedla. Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů je místním poplatkem [srov. ustanovení § 1 písm. h) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o místních poplatcích“)] a vztahuje se tak na něj úprava obsažená v zákoně o místních poplatcích, mimo jiné i to, že pro řízení ve věcech poplatků platí zvláštní předpisy [zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“)], pokud tento zákon nestanoví jinak (srov. § 13 zákona). Platí, že řízení o poplatcích vykonává obecní úřad (§ 14 odst. 3 zákona) a že působnost stanovená obecnímu úřadu podle tohoto zákona je výkonem přenesené působnosti (§ 15 zákona). Ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že orgány