2 Afs 84/2009 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 84/2009- 81 - text 2 Afs 84/2009 - 86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: ARDEUS a. s., se sídlem Na Výsluní 201/13, Praha 10, zastoupeného JUDr. Jaromírem Sýkorou, advokátem se sídlem Slezská 950, Orlová - Poruba, proti žalovanému: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008, č. j. 10 Ca 280/2006 - 39, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Předmět řízení [1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky (dále jen „Bankovní rada“) ze dne 13. 7. 2006, č. j. 2006/2603/110. Tímto rozhodnutím Bankovní rada zamítla rozklad proti rozhodnutí České národní banky (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 5. 2006, č. j. 2006/1056/620, jímž byla stěžovateli uložena na základě ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění účinném ke dni 31. 8. 2008 (dále jen „devizový zákon“), povinnost ukončit nepovolenou činnost za porušení ustanovení § 3 odst. 6 devizového zákona, a dále mu byla na základě ustanovení § 22 odst. 3 písm. b), § 22 odst. 5 a § 23 odst. 1 písm. e) téhož zákona uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. II. Obsah kasační stížnosti [2] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. [3] Stěžovatel nejprve doslovně cituje odůvodnění rozsudku městského soudu, s jehož právním názorem nesouhlasí. Má za to, že z ustanovení § 3 odst. 1 devizového zákona v rozhodném znění („Pro provádění obchodů s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb, jeli tato činnost podnikáním, uděluje Česká národní banka devizovému místu, které nevykonává činnost na základě bankovní nebo jednotné licence podle zvláštního zákona, devizovou licenci, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“) vyplývá, že nejedná-li se při provádění obchodů s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb o podnikatelskou činnost (ve smyslu § 2 obchodního zákoníku), není nutné, aby osoba tuto činnost provádějící měla udělenu licenci. Dále odkazuje na ustanovení § 9 devizového zákona, podle něhož se k provádění obchodů se zahraničními cennými papíry licence nevyžaduje. [4] Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem městského soudu, že citované ustanovení § 3 odst. 1 devizového zákona dopadá na všechny osoby (tedy nejen na ty subjekty, které splňují definici podnikatele a podnikání podle obchodního zákoníku), neboť jejím smyslem je ochrana subjektů, které nemají větší zkušenosti s příslušným trhem, pro něž jsou finanční prostředky spravovány. Stěžovatel tvrdí, že nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by stěžovatel jakkoliv nakládal s finančními prostředky jakýchkoliv osob. Devizový zákon přitom podle stěžovatele nemůže být porušen, pokud je zprostředkování či jiné obstarání nákupu či prodeje devizových hodnot bezúplatné. [5] Z devizového zákona [§ 1 písm. i)] vyplývá, že obchodem s devizovými hodnotami se rozumí uzavírání závazkových právních vztahů mezi osobou, která uzavření smlouvy o nákupu či prodeji devizových prostředků nabízí a osobou, které je nabídka určena. Nepřímým předmětem tohoto závazkového vztahu jsou tedy devizové prostředky. Stěžovatel přitom obchodování s devizovými hodnotami nenabízel a nenabízí. [6] Stěžovatel tvrdí, že nevyvíjel poradenskou činnost týkající se investování do investičních instrumentů, nepřijímal ani nepředával pokyny týkající se investičních instrumentů na účet zákazníka, nevyvíjel činnost podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu nebo podle zákona o investičních službách (pozn. soudu: stěžovatel chtěl patrně uvést vyhlášku ČNB č. 258/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti dodržování pravidel obezřetného poskytování investičních služeb a podrobnější způsoby jednání obchodníka s cennými papíry se zákazníky, jež byla s účinností od 1. 7. 2008 nahrazena vyhláškou ČNB č. 237/2008 Sb., o podrobnostech některých pravidel při poskytování investičních služeb). Stěžovatel pouze umístil na svých webových stránkách odkaz na Demo nebo Live účty GCI Financial Ltd., které si mohl a může otevřít přímo kdokoliv a kdekoliv, tj. nejen na webových stránkách stěžovatele. Rozhodujícím důvodem pro umístění tohoto odkazu na webových stránkách stěžovatele bylo nabídnutí možnosti ověření znalostí nabytých na teoretických školeních stěžovatele. Tuto možnost poskytuje stěžovatel bezúplatně, toliko jako podporu pro svou vzdělávací činnost. [7] Stěžovatel se neztotožňuje s názorem, že umístění odkazu na webovou stránku, včetně případného umístění českých překladů, je jednáním směřujícím k obstarání či nabízení nákupu nebo prodeje devizových prostředků či nabízení obchodování s devizovými prostředky nebo poskytování peněžních služeb. Zveřejněním informací o službách, propagací nebo doporučováním těchto služeb nedochází k jejich poskytování či jejich nabízení, v opačném případě by totiž jakékoliv médium (denní tisk, odborný časopis, provozovatel televizního vysílání apod.) muselo být vnímáno jako podnikatel poskytující nebo zprostředkovávající služby subjektu, o kterém informuje. Zprostředkováním či jiným obstaráním nákupu nebo prodeje devizových prostředků by podle stěžovatele mohlo být toliko jednání směřující ke konkrétnímu obchodu s devizovými prostředky (nikoliv sdělení adresy peněžního ústavu) a nepřímým předmětem tohoto právního vztahu by musely být devizové prostředky (nikoliv informace o webové adrese). [8] Za zprostředkování nebo jiné obstarání obchodů s devizovými hodnotami se ve smyslu § 1 písm. i) devizového zákona považuje činnost vykonávaná jako podnikání fyzickou nebo právnickou osobou pro třetí osoby. V daném případě stěžovatel nenabízel třetím osobám své služby a produkty, jejichž předmětem by byl nákup nebo prodej devizových hodnot nebo zprostředkování či jiné obstarání obchodu s devizovými hodnotami. V předcházejícím řízení nebylo prokázáno, že by se stěžovatel zavázal obstarat jakýkoliv nákup nebo prodej ve smyslu devizového zákona nebo že by nabízel takové obstarání. Pokud stěžovatel při svých školeních demonstroval způsob obchodování na komoditních burzách prostřednictvím webových stránek a účtů společnosti GCI Financial Ltd., resp. pokud na svých webových stránkách umístil odkaz na webové stránky uvedené společnosti, nejedná se o nabízení obchodování s devizovými hodnotami. [9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že správní delikt, za který byla stěžovateli udělena pokuta, nespočívá v porušení § 3 odst. 1 devizového zákona, nýbrž v porušení § 3 odst. 6 tohoto zákona. V předmětném řízení proto není třeba vykládat ustanovení § 3 odst. 1 devizového zákona a vypořádávat se se skutečností, zda stěžovatel nabízel uvedenou činnost jako podnikání nebo zda za tuto činnost přijímal úplatu. [11] Stěžovatel nemohl nabízet obchodování s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb bez příslušného povolení státu ani nepodnikatelským způsobem, neboť ustanovení § 3 odst. 6 devizového zákona váže již pouhou nabídku obchodování s devizovými hodnotami nebo poskytování peněžních služeb na držení devizové licence nebo jiného státem vydaného povolení. Tento ustálený výklad ustanovení § 3 odst. 6 devizového zákona je obsažen již v informaci Ministerstva financí ze dne 19. 8. 2003, vydané pro veřejnost k oprávnění osob poskytovat služby na finančním trhu v článku 2.2. [12] Žalovaný s odkazem na ustanovení § 1 písm. i) devizového zákona uzavírá, že nabízením obchodování s devizovými hodnotami ve smyslu § 3 odst. 6 devizového zákona je nabízení zprostředkování nebo jiného obstarání nákupu či prodeje devizových hodnot. Ke spáchání správního deliktu proto dochází již nabídkou zprostředkování nebo jiného obstarání nákupu či prodeje a nikoliv až v okamžiku, kdy je uzavřen obchod s devizovými hodnotami, jak tvrdí stěžovatel. Za zprostředkování lze přitom považ