6 Ads 25/2008 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 25/2008- 76 - text 6 Ads 25/2008 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Z. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem, se sídlem Plzeňská 70, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 13. 11. 2007, č. j. 53 Cad 6/2007 - 51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce (dále jen „stěžovatel“), kterou napadal rozhodnutí žalované ze dne 8. 3. 2007, č. X, jímž žalovaná podle § 25 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), zamítla žádost žalobce o úpravu výše starobního důchodu podle tohoto zákona. Stěžovatel v kasační stížností namítá kasační důvody, jež lze podle jejich obsahu subsumovat pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně stěžovatel namítá následující: Stěžovatel jako jádro sporu vymezil otázku, zda byl či nebyl před svým nezákonným propuštěním, k němuž došlo ke dni 1. 1. 1951, členem či příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, resp. zda jeho zaměstnanecký vztah před tímto datem byl poměrem pracovním či naopak poměrem služebním, jak to má na mysli zejména ustanovení § 163 odst. 3 věta před středníkem zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Tato skutečnost je rozhodná pro případné zařazení stěžovatele do I. pracovní kategorie (resp. kategorie funkcí). Stěžovatel považuje závěry krajského soudu, jakkoliv se opírají o závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, č. j. 6 Ads 46/2003 - 282, za nesprávné. V kasační stížnosti naznačil, že pro svůj názor má rozsáhlejší důvody, jež hodlal ve lhůtě podle § 106 odst. 3 s. ř. s. doplnit. Neučinil tak, nicméně ve své kasační stížnosti naznačil alespoň základní směr své argumentace směřující nikoliv k meritu věci, ale k domnělým vadám řízení před krajským soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud sám v odůvodnění napadeného rozsudku uznává, že v probíhajícím řízení se jedná stále o tutéž věc, tj. stěžovatelovu žádost o úpravu výše starobního důchodu podle zákona o mimosoudní rehabilitaci ze dne 18. 6. 1992. Dále stěžovatel vyzdvihuje, že krajský soud oprávněně poukázal na právní názor vyjádřen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 2 As 94/2006 - 51 (právní názor vyšší instance napříště váže senáty či samosoudce krajských soudů ve všech obdobných případech, ledaže by se objevily další zásadní argumenty, jež vyšší instance nevážila a o nichž se lze rozumně domnívat, že mohou změnit právní náhled na věc). Má nicméně za to, že citovaná zásada se uplatní nejen v řízeních vedených podle s. ř. s., ale i v řízeních vedených před účinností s. ř. s. Stěžovatel považuje za základ své argumentace to, že již v řízení o přezkoumání rozhodnutí náměstka ministra vnitra ze dne 21. 4. 1998 a rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 26. 1. 1998 namítal, že v jeho věci bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 1996, č. j. 14 Ca 270/92 - 66, že se v jeho případě jednalo o služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti „od samého počátku“. Protože se jedná, jak výše stěžovatel dovodil, o věc totožnou, jakkoliv bylo následně přezkoumáváno rozhodnutí jiného orgánu, není podle jeho názoru možné, aby tentýž soud nyní rozhodl (byť s odvoláním na důvody rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) zcela opačně než v řízení předcházejícím. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že i ve správním soudnictví se za použití ustanovení § 64 s. ř. s. aplikuje ustanovení § 156 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán, a to i pokud jde o důvody rozhodnutí. Stěžovatel ze své úvahy vyvodil závěr, že je zcela absurdní a v rozporu se všemi zásadami, jimiž se řídí jak občanské soudní řízení, tak soudní řízení správní, aby v téže věci tentýž soud zamítl žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, který sám dříve pravomocně označil za orgán věcně nepříslušný a jeho rozhodnutí z toho důvodu zrušil. Porušením právní jistoty by podle stěžovatele byla nejen okolnost, kdyby se krajský soud neřídil právním názorem Nejvyššího správního soudu, ale katastrofálním porušení právní jistoty by samozřejmě bylo, pokud by soud v tomtéž řízení (stěžovatel znovu upozorňuje, že jde stále o tutéž věc – žádost o mimosoudní rehabilitaci z roku 1992) rozhodl jinak, než dříve rozhodl v jiném svém pravomocném rozhodnutí. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud považoval za vhodné, vzhledem k obsahu kasačních námitek, poukázat na následující skutečnosti zřejmé ze správního a soudního spisu a zrekapitulovat stručně historický vývoj stěžovatelova sporu: Stěžovateli byl přiznán starobní důchod právním předchůdcem žalované ode dne 1. 7. 1982 podle zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení. Pro výši důchodu bylo přihlédnuto ke 42 letům zaměstnání, procentní výměra důchodu byla odvozena ze zaměstnání III. pracovní kategorie. Dne 31. 3. 1992 vydalo Federální ministerstvo vnitra stěžovateli osvědčení podle § 22 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterým osvědčilo, že stěžovatel ukončil pracovní poměr u Ministerstva vnitra dne 1. 1. 1951 z důvodu uvedeného v § 21 odst. 1 citovaného zákona. Žádosti stěžovatele o úpravu starobního důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích žalovaná v roce 1992 nevyhověla (rozhodnutí ze dne 4. 8. 1992); odůvodnění se opíralo o skutečnost, že stěžovatel neprokázal výši skutečného hrubého příjmu v roce 1950, a proto je vyměřená výše starobního důchodu výhodnější, nežli podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí žalované stěžovatel namítl to, co je podstatě předmětem sporu do současné doby: Stěžovatel tvrdil, že období od 1. 1. 1951 do roku 1964 mělo být hodnoceno v I. pracovní kategorii a poté do roku 1982 ve II. kategorii, neboť působil ve služebním poměru, nikoli jako občanský pracovník. Soudní řízení vedené o přezkumu tohoto rozhodnutí žalované skončilo posléze (po dvojím rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze) tak, že rozsudkem ze dne 15. 11. 1996, č. j. 14 Ca 270/92 - 64, bylo rozhodnutí ČSSZ zrušeno a věc jí vrácena k dalšímu řízení; hlavní právní závěr, který tehdy krajský soud učinil, byl, že u stěžovatele došlo k 1. 1. 1951 ke skončení služebního poměru a ve věci mělo rozhodnout Ministerstvo vnitra. O žádosti o úpravu starobního důchodu podle zákona o mimosoudní rehabilitaci pak opakovaně rozhodovalo Ministerstvo vnitra v letech 1997 - 1998; výplata starobního důchodu žalovaná předala Ministerstvu vnitra dnem 12. 8. 1997. Ministerstvo vnitra vydalo ve věci několik rozhodnutí, přičemž v rozhodnutí ze dne 26. 1. 1998, č. j. ZS - 57 481 - 14/70 - 97, deklarovalo převzetí výplaty starobního důchodu od žalované ve výši 5330 Kč měsíčně včetně zvýšení podle nařízení vlády č. 129/1997 Sb. (původně 4828 Kč) a vyčíslilo přeplatek na důchodu ve výši 38 410 Kč, kterýžto přeplatek měl vzniknout v důsledku výplat dávek ze strany Ministerstva vnitra v období od srpna 1997 do října 1997. O odvolání, jež stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, bylo dne 21. 4. 1998 pod č. j. EKO - 284 - 8/10 - 98 rozhodnuto tak, že se zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje. Odvolací orgán v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že doba od neplatného skončení zaměstnání do dne vzniku nároku na důchod byla započtena ve III. pracovní kategorii, neboť nebylo doloženo, že by funkce aktuárský adjunkt ve vyšší pomocné správní službě národní bezpečnosti, ve které byl stěžovatel naposledy zařazen před neplatným skončením pracovního vztahu, byla od 1. 1. 1965 zařazena do I. nebo II. kategorie funkcí. (Pozn. Nejvyššího správního soudu: kategorie funkcí jako institut důchodového zabezpečení byly - pokud jde o příslušníky ozbrojených sborů - zavedeny zákonem č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, od 1. 1. 1965). Posledně uvedené rozhodnutí správního orgánu II. stupně napadl stěžovatel opravným prostředkem u Krajského soudu v Hradci Králové dne 4. 5. 1998. Ústřední námitkou uplatněnou v opravném prostředku bylo stěžovatelovo tvrzení, že mu náleží