7 Afs 20/2009 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 20/2009- 59 - text č. j. 7 Afs 20/2009 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: JUDr. Ing. Pavel Pikola, se sídlem Ve Skalách 2597/2, Praha 6, správce konkurzní podstaty úpadce Miroslava Svobody, Zelená 118, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2008, č. j. 31 Ca 155/2008 – 19, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2008, č. j. 31 Ca 156/2008  19, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, č. j. 31 Ca 156/2008 - 19, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 5. 6. 2008, č. j. 5526/08-1100-602177, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) ze dne 24. 4. 2007, č. j. 131355/07/228913/4219, o vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 6575 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že ust. § 11 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) reaguje na zvláštnosti spoluvlastnického vztahu a upravuje, jak se příjmy dosažené společně dvěma nebo více poplatníky z titulu spoluvlastnictví k věci nebo ze společných práv a společné výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení rozdělují. Pokud stěžovatel namítal, že úpadce, jako osoba účtující v soustavě jednoduchého účetnictví, byl povinen o těchto příjmech účtovat až ve chvíli, kdy došly na jeho účet, nelze s ním souhlasit. Nemůže být sporu o tom, že příjem, který ze spoluvlastnictví obdrží na svůj účet jeden ze spoluvlastníků, je z pohledu citovaného ustanovení ve stejném časovém období příjmem ostatních spoluvlastníků v poměru jejich podílů. Pokud se spoluvlastníci dohodnou, že jeden z nich bude příjmy přebírat a hradit náklady se spoluvlastnictvím související, jedná za ostatní spoluvlastníky a získané příjmy a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení vykazují všichni spoluvlastníci ve stejném zdaňovacím období. Obdobně řeší ust. § 12 zákona o daních z příjmů i vztah mezi účastníky sdružení. Finanční ředitelství ani správce daně nepochybily, pokud příjmy plynoucí ze spoluvlastnictví k nemovitostem zařadily do příjmů v roce, kdy byly vykázány v účetnictví J. S., která k přijímání plateb z nájmů a placení výdajů souvisejících s uvedenými nemovitostmi byla spoluvlastníky zmocněna. Tento postup nemůže být ovlivněn tím, jak dlouho trvalo, než spoluvlastníci odsouhlasili opodstatněnost nákladů. Postup, který zvolili, byl založen na jejich vzájemné dohodě. Označil-li stěžovatel úvahu správce daně o neprokázání oprávněnosti výdajů souvisejících se správou majetku za nekonkrétní a tvrzení, že nebyla „vhodným způsobem“ prokázána oprávněnost výdajů za subjektivní, k tomu krajský soud podotkl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevytýká finanční ředitelství stěžovateli, že nebyla „vhodným způsobem“ prokázána oprávněnost výdajů. Proto krajský soud nepokládal za nutné vyjadřovat se k otázce, zda tento termín je, a do jaké míry, ovlivněn subjektivním pohledem. V souvislosti s poučením o důkazní povinnosti a následcích spojených s jejím neunesením krajský soud zjistil z obsahu správního spisu, že stěžovatel v průběhu daňové kontroly předložil listinné důkazy o vynaložení správcem daně neuznaných nákladů. Správce daně ani finanční ředitelství netvrdí, že výdaje nebyly vynaloženy, a mezi účastníky není sporu o tom, o jaké výdaje se konkrétně jednalo. Sporné je, jak vyplývá jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak i z uplatněných žalobních námitek, zda se jedná o náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů dosahovaných z pronájmu nemovitostí podle ust. § 9 zákona o daních z příjmů. Jde tedy jednoznačně o posouzení těchto výdajů z pohledu ust. § 9 a § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel v tomto případě může vyjádřit pouze svůj názor na posouzení, zda se prokázané výdaje vztahují k příjmům podle ust. § 9 zákona o daních z příjmů, což také učinil. Námitka dovolávající se povinnosti správce daně poučit jej o následcích neunesení důkazního břemene je proto nepatřičná. Stěžovatel o stanovisku správce daně k jednotlivým uplatněným výdajům věděl již při seznámení se zprávou o výsledku daňové kontroly, které proběhlo dne 23. 4. 2007 a ve vyjádření ze dne 26. 4. 2007 k nákladům uvedl, že drobné výdaje uváděné ve zprávě jsou výdaji na udržení konkursní podstaty. Netvrdil, a nenamítal to ani v žalobě, že má konkrétní důkazní prostředky prokazující, že výdaje byly vynaloženy k jiným účelům, než finanční ředitelství uvedlo v napadeném rozhodnutí. K uplatněným výdajům týkajícím se inzerce a znaleckých posudků krajský soud uvedl, že nezpochybňuje, že k prodeji nemovitostí v rámci konkurzního řízení je zjištění jejich ceny nezbytné a že odůvodněné jsou i náklady za inzerci, nicméně shodně jako finanční ředitelství je toho názoru, že tyto výdaje jsou výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů z prodeje nemovitostí ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů a stěžovatel je může uplatnit až ve zdaňovacím období, ve kterém dosáhne příjmu z prodeje nemovitosti. V případě výdajů za kolky krajský soud vyšel z vyjádření stěžovatele, že tyto byly nezbytně nutné pro zpeněžení hodnot úpadce a k činnosti správce konkurzní podstaty, a proto se nevztahují k příjmům podle ust. § 9 citovaného zákona, tj. příjmům z pronájmu, ale pravděpodobně k výdajům pro zajišťování podkladů k prodeji nemovitosti. Proto správce daně ani finanční ředitelství nepochybily, pokud je z výdajů k dosažení příjmu z pronájmu vyloučily. K žalobní námitce, že nejde-li o výdaje spojené se správou majetku, pak by správce daně odpovídajícím způsobem musel snížit příjmy z pronájmu nemovitosti v následujících zdaňovacích obdobích tak, jak to ukládá ust. § 23 odst. 4 zákona o daních z příjmů, krajský soud uvedl, že v tomto řízení není oprávněn posuzovat správnost postupu správce daně v jiných zdaňovacích obdobích. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Poukázal na to, že za daňový základ byly vzaty hrubé příjmy jiného daňového poplatníka (J. S.), a nikoliv faktické příjmy došlé na účet stěžovatele. Přitom však existovala písemná dohoda, že veškeré výdaje vynaložené na dosažení příjmů z pronájmu budou odčítány nadpoloviční spoluvlastnicí J. S. v jejím účetnictví a čistý výtěžek z nájemného (jedna čtvrtina) bude převeden stěžovateli jako správci konkurzní podstaty. Takto přijatá částka pak byla vždy zdaněna. Byly od ní odpočítávány pouze opodstatněné výdaje správce konkurzní podstaty v souladu se zákonem č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K žádnému krácení daně nemohlo dojít, protože příjmy byly v následujících letech vždy zdaněny – konkrétně u nájemného za rok 2003 stěžovatel uvádí, že předmětná částka byla na jeho účet (do konkurzní podstaty úpadce) přijata v roce 2005, byla zdaněna a byla z ní odvedena daň. Stěžovatel poukázal také na to, že správce daně nevzal dohodu spoluvlastníků vůbec v úvahu a že není možné tyto příjmy zdanit dodatečně ještě jednou. Jednalo by se o dvojí zdanění příjmů. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že mu finanční úřad nedovolil za zdaňovací období roku 2003 jakýkoliv odečet, a to ať ze zákona (30 % nákladů) nebo na základě účetních dokladů, a opomněl vzít v úvahu dodatečně podané daňové přiznání za rok 2003, v němž stěžovatel uvedl příjem ve výši 180 820,30 (nájem za období od 20. 12. 2001 do 31. 12. 2002). Finanční úřad přitom uvádí příjem vykázaný stěžovatelem jako nulový. Finanční ředitelství podle názoru stěžovatele nerespektovalo právní názor krajského soudu vyslovený v předchozím rozsudku a krajský soud tuto vadu v nyní přezkoumávaném rozsudku akceptoval. Správce daně je povinen daňový subjekt poučit o jeho důkazní povinnosti a následcích spojených s jejím neunesením. Stěžovatel má za to, že protokol o daňové kontrole je zmatečný a porušuje zásadu součinnosti a zákonnosti. Úvaha finančního úřadu, že stěžovatel neprokázal své výdaje související se správou majetku, je nadále nekonkrétní. Stěžovatel upozornil na použití termínu „vhodný způsob“, který může být vykládán ve vztahu k jeho důkazní povinnosti velmi subjektivně a který není ani hodnocením důkazů a hodnocením splnění důkazní povinnosti a nesplňuje požadavky ust. § 2 odst. 3 a § 31 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“